" Írán " 2018

Írán je v Maďarsku

 

Asi Vám příjde divné, že je v nadpisu Írán situovaný do Maďarska, ale vystihuje to celou cestu.

 

Po několika letech snění je to tady. Vyřízené všechny papíry nutné k cestě do Íránu a nachystaná nová motorka. Ještě mám vyzvednout v reklamce svisle orientovanou Českou vlajku z reflexní fólie do zadu přes celý kufr. Seberu ruličku a ….. Bílá je vpravo! Proužek sem, hvězdička tam, to se u Amíků člověk lehce sekne, ale tohle jsou tří barvy!

 

My jsme Valaši jedna rodina. Co by ne. Ale když vám takový rodinný příslušník hned za domem nedá přednost na hlavní, máte chuť jej vydědit. Mít původní Suzuki SV, nejedu do Íránu po ose, ale letím tam. Přes přední kapotu. Pak už to švihám přes Bratislavu a Budapešť. Cestou trochu sprchlo, ale přežil jsem to.

 

Druhý den je to tady.  Znamení. Na odpočívadle v Maďarsku tlačím řízek a vedle zaparkuje kamion s íránskou SPZ. Amid veze z Francie výtahy. Okamžitě mne zve na čaj a suchary recykluje na čerstvé placky. Vezme starý suchý placek, postříká jej vodou z rozprašovače a na chvíli zabalí do utěrky. Bydlí na severu u moře, ale nemůže na pláž s manželkou. Ženy mají vlastní. Naučí mne základní fráze a obasňuje, že má na autě dvě SPZ proto, že jedna je ve farsí na doma a druhá v latince pro nás Evropany. Už vím, že ty dvě muří nohy vpravo značí Teherán.

 

Plné kalhoty

Je tu podvečer. Co několikrát zmoklo, před chvílí doschlo a přede mnou je černá bariéra mraků ze které létají blesky a provazy hutného deště ji spojuje se zemí. Jsem někde v Bulharsku, všude pole lán, nebo bláto a najít flek pro stan je nemožné. Je úplná tma a mně se zamlouvá osvětlený plácek u oplocené plynostanice. Nakonec si ale říkám, že to nebude dobrý nápad.

 

Sláva! Zahlédl jsem betonovou odbočku a za světla blesků je vidět, že vede k vybydlenému objektu v poli. Super. Před rujnou je betonový plácek. Rychle vybaluji věci. Všude absolutní ticho a vzduch se před bouří ani nehne. Jen blesky osvětlují siluetu zbořeniny. V tom něco zarampluje nepoužívanými starými prkennými dveřmi kousek ode mne. Naslouchám se zatajeným dechem. Ticho. Další, ještě mohutnější zaramplování. Bije mi srdce v krku. Jak jsem rychle vytahoval věci kvůli bouřce, tak je za stupňujícího vzteklého cloumání dveřmi balím desetkrát rychleji. Už to něco do dveří i jakoby naráží. NĚCO .. to je na tom to nejhorší. Jsem posraný až za ušima. Kdyby to alespoň štěkalo, ržálo, mečelo, nebo nadávalo, ale ono nic. Jen ticho a lomcování. Vytřepaný skáču na motorku a NĚCO už cítím za krkem. Startuji a motor se ani nehne. Mám vyplý chcípák! Motor naskočí, okamžitě jej tůruju, dám za jedna a chcípne! Stojan!

 

Trochu se uklidním až na asfaltce a vidím, že kolem plynostanice obchází výjezdní hlídka. Asi jsem uspěl na kamerových zkouškách. Už poprchá a rezignovaně stavím stan na benzínce vedle kamionu. Takhle ofrkle jsem ještě nestanoval. I erární parkovištní bernardýno-cosi na mne hledí. Hlavu na stranu, vrásky lítosti na čele a nechápe. Zapnu zip, bouřka začne mlátit do stanu a nedá pokoj až do rána. Startuju dál. Za pár hodin se přede mnou objeví opět černá stěna s blesky. Na dálnici se nedá zastavit a vletím tam jen v jeansech. Samozřejmě jsem okamžitě durch, ale co se dá dělat.

 

Turecká čára.

Na turecké čáře je to stejná procedura jako posledně. Turek dlouze čumí do pasu a pak nejistě říká: Če? Yes, Im Čech odpovídám. Po dalším bádání: Main? Yes, Im Martin. Zatímco žasnu nad jeho bystrostí, dostávám bonus. Zadává manuálně číslo pasu do compu a ten několikrát vyhazuje chybovou hlášku. Musím do budovy 3A. V budově vysvětluji, že mám v pase asi jedenáct razítek z různých zemí včetně Turecka a třikrát prověřený pas nalepenými vízy. Úředník se zavolá dalšího mudrlanta, oba kroutí hlavama a prý OK.

 

Pořád prší. Na vlhké hadry nasazuji nepromok a čím víc se blížím k Istanbulu, tím děšť sílí. Za chvíli je to kontinuální průtrž. Vidím jen pár metrů před sebe a navigují mne obrysová světla auta přede mnou. Kapky jsou tak velké, že na stehnech, kde mám jen jeansy s nepromokem jejich nárazy regulérně bolí. Nálada je na bodu mrazu. V tomhle počasí je jízda po dálnici o hubu. Co jsem vyrazil, více méně pořád prší.

 

Beznaděj.

Jsem na okraji Istanbulu, přes cestu tečou potoky vody unášející štěrk a bahno. Jedu krokem v koloně, je mi špatně, začínám se třást, ale jedu. Asi po hodině přijíždím ke kritickému místu a přes cestu je obrovská kaluž. Zpětně tipuji 300m, protože v té průtrži nebyl vidět konec. Policajti regulují provoz do odstavného pruhu, kde je hladina nejnižší. Brodím se vodou po osy kol, nohy položené na motoru a výfuk pod zadním kolem si šnorchluje v laté bez cukru. Sleduji utopená auta. Už se o mne pokouší trudomyslnost, ale ještě pořád si namlouvám, že jde o dobrodružství.

 

Kolona pořád pomalinku jede a já zastavuji na první benzínce. Potřebuji něco teplého do sebe a zároveň dělám tu největší blbost tohoto zájezdu. Dívám se na radar a předpověď. Celý Istanbul je v obrovském červeném poli a ty pole pokračují celým severem Turecka . …..Mým směrem. Horká čokoláda z automatu trochu pomohla, ale pořád mám na čele chladný pot. Jsem opět v sedle, je mi opravdu špatně a dělám jezdecké chyby i když se auta sotva pohybují. Nedokážu se soustředit.

 

Kolona se zastavila a zrovna na nejhorším místě. Když občas déšť trochu povolí, je vidět stojícího hada světel několik kilometrů na kopci předemnou a to určitě není konec. Auta kilometry přede mnou, kilometry za mnou, po bocích svodidla, leje, lomcuje se mnou vítr a zimnice. Je mi opravdu zle. Jsem tisíce kilometrů od domova v naprosto bezvýchodné situaci. A to jsem teprve na okraji Istanbulu.

 

Bezmoc. Naprostá bezmoc. Padá na mne úzkost a potřebuji odtud co nejdříve pryč, nebo se zblázním. Na cestách se mi už přihodilo ledaco, ale vždy jsem měl možnost to řešit. Tady jsem ve vězení. Už ani pořádně nevím, jak se mi pak kdesi podařilo přeskákat obrubníky, abych se dostal ven a ani nevím, jak dlouho to trvalo.

 

Nezúčastněnému čtenáři se to může jevit jako zbrklost, ale opustit sen o Íránu, ztratit stovky hodin příprav na cestu a zahodít tisíce kokrun za víza, karnet, pojištění atp. bylo překvapivě jednoduché. Překonat Istanbul tentokrát není otázkou hodin, co mne čeká v hlášených průtržích po celém severu se dá jednoduše domyslet a hlavně tyhle aglomerace nedávám zcela bez následků ani s plynulým provozem za krásného počasí. Družnost homo sapiens je naprosto příšerná vlastnost, zvláště pak dovedena do obludných rozměrů aglomerací čítajících více než 50 000 slovy padesáti tisíc byvatel.

 

Alespoň Řecko.

Volím náhradní trasu do Řecka. Pak to vezmu horama na jih do mé oblíbené Albánie a prošmejdím Balkán. Asi nemá smysl psát, že ty stovky kilometrů na hranici se střídá děšť s bouřkou a policie řídí provoz v každém druhém městě. A teď pozor!!! Já! Fidlimydli!!! Za řeckou čárou poprvé v životě startuji Booking.com a hledám ubytování. Kdo mne zná, nikdy tomu neuvěří, pokud mu neukážu hotelový účet na mé jméno. Ani jsem nefotil, protože všechny  fotky by vypadaly takto

 

Zbitý jako pes dorážím do hotelu, kde mne vřele vítá krásná María. Je jí asi třicet a dokonce trochu vládne angličtinou. Gramatiku pálí od pasu stejně jako já a slovní zásoba není vysoká, ale po každém slovíčku se nejistě provinile usměje a roztomile při tom zamrká krásnýma čistýma čokoládovýma očima. Právě jsem se zamiloval. Po horké sprše jsem pevně odhodlán požádat jí ráno o ruku. Maminko neplačte, budu se ženit. Za zvuku deště bubnujícího na okap bezpečně za oknem okamžitě usínám.

 

Ráno žádost o ruku přehodnocuji. Přece jen tyto balkánské typy jsou po pár letech tlusté a ošklivé. Sejdu dolů a v recepci se na mne usmívá kouzelná babička jako z pohádky. Věděl jsem, že Řekyně rychle stárnonu, ale až tak? Babička anglicky neumí a prý zavolá vnučku Marii. Cože?? Takhle bude María vypadat v těchto letech? Okamžitě přemýšlím z čeho udělat zásnubní prstýnek. Budeme mít dvojčata. Holčička bude Afrodíta a chlapeček Cézar. María je někde pryč, tak zůstávám na ocet. Babička se se mnou loučí jako bych byl její syn, který právě odjíždí do války s Turkem. A není divu. Sice svítí slunce, ale na obloze se zase honí černé mraky.

 

 

Alespoň Rodopy.

Poprvé za zájezd mám skvělou náladu. Svítí slunce a k hraničnímu přechodu na Zlatograd jsem vybral nádhernou boční silničku kroutící se nahoru do hor. Je tu hraniční přechod jako ve Třech veteránech. Jedna buňka a dvě okýnka. Z prvního se vykloní Řek, zubí se a křičí: Helou maj frend. S úsměvem mu podávám pas, ten do pasu od pasu střelí razítko aniž by jej prohlížel a vnitřkem buňky jej podává vysmátému bulharskému kolegovi. Procedura se opakuje a málem jsem ani nemusel zastavovat. Nevím na čem kluci jeli, ale každopádně to byl nejvíc nejlepší přechod co jsem zažil.

 

Těším se na Rodopy jako malé děcko. Konečně! 300Km zatáček v horách totálně bez aut. Sotva vyjedu zpoza skály, už to vidím. Nádherné hory jejichž vrcholky …................... jsou v černých inkontinentních mracích i s bleskama. Vynechávám Rodopy a po Xté měním plány. Jedu zkrátka tam, kde nejsou mraky, nebo kde cesta míří mezi ně. Ne vždy se to ale podaří, tak několikrát zmoknu. Nechápu. Prší i z bílých beránků. 

 

Alespoň Stara planina

Co se dá dělat. Máme tu ještě další bulharské pohoří. Stará Planina.Přece nepřijedu domů s prázdnou. Navštívím alespoň Buzludžu. Dvě, tři bouřky a budu tam. První nestála za řeč, ale ta druhá byla opět výstavní. Když se blížila další, zastavil jsem na okraji nějakého většího města dotankovat a vidím, jak se stěna valí přímo na město. Udělal jsem co jsem udělat musel. Koupil jsem si mega porci zmrzliny o nutriční hodnotě zájezdu anonymních přejídačů zmrzliny, abych udržel nervy na uzdě. Na město pere slunce, je přes 30stupňů, holky chodí v šatičkách nahoře bez a já se navlékám do nepromoku včetně návleků na boty. Však počkejte za pár minut! Ve městě je to samá uzavírka a než se z města vymotám, je půl hodiny pryč. Bouřka město mine, já jsem totálně slitý pod nepromokem a holky si užívají letní svobody pod tričkama dál. Se sprostými modlitbami vyhlížím déšť.

 

Netrvá to dlouho a je mi vyhověno. Jsem u Staré Planiny v městě Šipka a začínám stoupat k památníku. Je to nádherná zatáčkovitá cesta a pokud pominu výhledy, je jezdecky mnohem lepší než nějaký Fagaraš. …. jedu max. 40Km/hod, protože je pod stromy mokrá cesta slizká. Připloužím se pod památník a těším se, že konečně něco uvidím. …... Správce právě spouští závoru, že pro dnešek zamyká. K Buzludže je to prý dvanáct km touhle rozbitou cestou ukrajinského typu.

Sláva. Jsem tu! Pořizují první fotku mé dovolené. Konečně něco, co stojí za to. Monument je kolosální a po většinu času zahalen v kolosální mlze. Připadám si jako Katness Everdeen v Hunger games. Když se začne dařit, tvůrci her jí postaví do cesty požár, vodu, plyn, vlky, nebo hlídače se závorou.

 

S příchodem večera přichází jak jinak než opět průtrž a já jedu za šera údolím s popadanými stromy přes cestu k ubytování. Recepční válí špičkovou angličtinou, ale její kyselý obličej a naprostý nezájem ji odsuzuje do role začátečníka. Dokonce ani nejeví známky nasranosti, že ze mne na kachličky všude crčí voda.

 

Alespoň ty Karpaty.

Už zbývá jen poslední alternativa. Rumunské Karpaty. Co říká radar? Že zahradkáři a houbaři budou mít následující dny na celém území Rumunska radost. Můj cestovatelský duch je zlomený jako hospodské tyčinky se sýrem a jedu nejkratší cestou domů. Dál už to nemá moc cenu popisovat. Celou cestu sucho, déšť, sucho, déšť a ten déšť samozřejmě i večer, kdy jsem plánoval nocleh. 

 

Dokáže někdo pochopit, kde se na dálnici za plného provozu objeví náklaďák se zdviženou sklopkou zašprajcovaný pod notně pobouraným nadjezdem? To jel jako po dálnici se zdviženou korbou? Na kilometry naleko se nic neopravovalo. Cestou jsem ještě v protisměru potkal Igora Brezovara …. asi. Teda neznám nikoho jiného se žlutým loďákem na předním blatníku a s obyvákem za zády.

 

 

Československo.

Že jsem v Československu jsem poznal okamžitě bez ohledu na Shengen. Tolik krásných holek na metr čtvereční máme jen my. Akorát mám u nás odkrvenou ruku od toho věčného hajlování. To je vám hrozný zlozvyk to zdravení. Zlaté kouření.

 

Sláva! Jsem skoro doma a totálně uvařený, protože celé Slovensko pražilo slunce. Zastavuji se tedy u našeho Valašského Balatonu. Mám dnes natočeno cca 700km a potřebuji zchladit. Souběžně se mnou doráží asi padesátník a na můj pozdrav odpovídá slovy: K.... to je na p..., já se na to můžu k…a vy...t . Zk.....é motorky. Jedu až z Nového Jičína (cca 35km pozn. aut.) a mám totálně roz..r...ou p...l . Prý jestli si s ním jdu dát pivo. Překvalifikoval jsem raději své poslední trenky s medvídkem na plavky a šel do vody. Konečně se za mnou na pláži otáčely všechny hééérečky. Jen jsem trochu podhodnotil letitou gumu. Ještě že mám takový postřeh. Trenky to stihly jen ke kolenům. Než jsem uschnul, vyslechl jsem si u motorky ódu na vynikající vlastnosti čínského 125ccm skútru a pokýval souhlasně hlavou na tvrzení, že na cestování jsou potřeba sponzoři. Tak blízko domova a po takových zážitcích jsem byl svolný k čemukoliv.

 

I takto může vypadat cestování a takto mohou dopadnout sny. Naštěstí jsem se mohl opřít o dvě věci, které nikdy nezklamaly a zdárně mne dovedly domů. Byla to bezchybně fungující motorka a Sixtufit – krém na prdel, díky kterému jsem v pohodě odseděl celé 4000km.

Navždy si budu pamatovat: 1775 – sedláci u Chlumce zahnáni do rybníka.

 

Vím, že většina čtenářů můj zvrat v cestě nepochopí. Mohl jsem přece použít trajekt. Nabral bych max dva dny zpoždění. …......... neprožít si to osobně, taky nechápu.

 

Příběh nekončí.

S kamarádem se domlouváme, že vyrazíme společně na pár dní alespoň do Alp a Slovinska. Já samotář nejsem uvyklý jízdě za naváděcím červeným brzdovým světlem souputníka a tak je to pro mne neuvěřitelná čelinž. Nicméně po předcházejícím fiasku mne už nic nezaskočí a tudíž mne ani nezaskočilo to, že se zájezd ruší, páč pan radar říká, že okluzní fronta donese od jihozápadu vydatné deště. Tohle by mi Ján Zákopčaník nikdy neudělal.

 

Zprávu jsem tupě, bez emocí přijal a šel zalít trávník. U nás už dva měsíce nepršelo.

 

Dovětek, aneb může být hůře

Znáte ten vtip, jak Australana z Bangladéše, Číňanku z Finska a Rumuna nabourají v Rakousku Kurdové?  Ne? 

On to totiž není vtip, to je příběh mých couchsurferů, kteří dorazili  dva týdny po mém příjezdu.  V  Rakousku jim Kurdové nedali přednost a tak  ke mně na nocleh přijeli s napůl visícími zadními dveřmi.  A jak to souvisí s mým nešťastným zájezdem?  Rumun Alex na tom byl podstatně hůře.

1. Ty samé průtrže, které mne pronásledovaly celou cestu mu v té době přinesly do obýváku metr vody.

2. VW Passat rozpáráný od předního blatníku k zadnímu. Kurdská pojistka? Co to je? Tam se takové případy neřeší pojištěním, ale naopak odjištěním příslušné pojistky. 

3. Loni také navštívíl Írán. Přiletěl do Téhéránu, týden si poležel v horečkách a letěl domů. 

 

Jsem vlastně dítě štěstěny.