Benátky

Večer na nádr dobíhám na poslední chvíli a paní u kasy se mne ptá jestli mám nějakou slevu, nebo nechci alespoň zpáteční, protože jinak mne ta Praha vyjde hodně draho. Jen pokrčím rameny na znamení ať koná co musí. Za chvilku mi podává dva lístky a žádá o více než stovku méně, než byla taxa na internetu. Prý když se koupí lístek do Hranic a z Hranic do Prahy, výjde to podstatně levněji, než lístek do Prahy. Přitom sedím ve stejném vlaku a nikde nepřesedám. Slušná finta.

V Praze skočím na metro, dokonce správně přesednu, ale na Dejvické, kde přesedám na bus vylezu jiným východem a jsem rázem v jiném městě. Po chvíli se zkoriguju a co nevidět jsem na letišti. Je to můj první let po 30 letech, takže vlastně první a netuším co mám čekat. Do otevření brány mám 4 hodiny, tak omrknu letiště. Překvapily mne chladivé nepohodlné plechové sedačky s madly na kterých je problém si lehnout a spousta prázdného místa. Alespoň že je tu wifi. Nějak intuitivně projdu přes všechny kontroly a už sedím v letadle. Letím nízkonákladovkou a mezi sedadly je místa jako na zadních sedačkách v Oktávce. Nechápu k čemu tam jsou pásy. Jsem tak zapasovaný, že bych nevypadnnul ani při lopingu. Při startu mne to nepříjemně zatlačí do sedadel, ale zbylý let je v pohodě, zvlášť, když se rozptyluji pohledem na Alpy a bavím se se sousedkou Italkou. Celá rodinka byla v Praze a jsou z ní nadšeni. Takové krásné město ještě neviděli a když se v očekávání Orloje zeptám, co byl nejlepší zážitek, bez zaváhání odpoví: Bekerovka.

Poprvé v životě cestuji přes couchsurfing a na letišti mne po chvíli vyzvedává můj couchsurfer Enrico. Enrico je jen o pár let mladší a pracuje jako obchodní zástupce firmy prodávající mramor. Dáme společnou kávu, posadí mne na vlak do Venice, jak se správně jmenují Benátky a fičí do práce. Jedu až na konečnou, tak žádné obavy.

Dnešní plán je přeběhnout Benátky na druhou stranu, chytit vaporo na Burano a zpět. Na další dny totiž hlásí všelijaké počasí. Hned u nádraží je typický obloukovitý most a já žasnu jaký je na kanálech provoz. Lodě se vyhýbají na centimetry. Snažím se svižným krokem dostat na druhou stranu ostrova, ale zevlující turisté mi pořád překážejí. Ani nevím jak, ale po chvíli jsem na náměstí sv. Marka. Teď už jen kousek vlevo a jsem v přístavu. Jak mne Enriko upozornil hledám přímý spoj, jinak bych nestihl časový limit základní 7€ jízdenky na hodinu. Popravdě mám trochu strach co to se mnou bude dělat. Věci co se neurčitě kymácí nemám moc v oblibě a tak si to jdu nejprve vyzkoušet na plovoucí zastávku. Je to celkem OK, tak nasedám. V moři je na první pohled nazdařbůh zaraženo plno kůlů, ale v určitém úhlu se postaví do zákrytu a značí tak plavební koridory. Zkrátka silnice na moři.

Loď mne vyplivne na ostrově Burano a já na první pocit cítím, že to je něco jiného než Benátky, Domy jsou zde jen dvoupatrové, takže krásně vidíte oblohu, hrají všemi barvami a jsou udržované. Sem tam do toho zeleň navozuje příjemný pocit zajímavě architektonicky řešeného ostrova. Procházím se sem a tam, fotím domky i silně šikmo stojící věž, kterých je v Benátkách plno. Málokterá stojí přesně rovně. Slunce příjemně hřeje a po ulicích se prochází stejné množství lidí, jako v jakémkoliv jiném městě a barevné domky navozují veselou, ale klidnou atmosféru. Super. Už se těším na Benátky. Po pár hodinách jedu přeplněnou lodí zpět a asi 60 letá Francouzka si nechce sednout, když jsem jí uvolnil místo. Vydržím to ještě čtvrt hodinky, opět vstanu a prosím paní, aby si sedla, protože mi připadá, že mne všichni spolucestující propichují očima, že nepustím staršího. Nakonec svoluje.

Jsem zpět v Benátkách a vše najednou chladne. Fouká studený vítr a veselé barevné domy střídá špinavá, často odrbaná šeď. Mám ještě čas a tak se vracím na Sv. Marka, abych si jej prošel, protože před tím jsem jen tranzitoval. Pozvolna se asi vracím k mostu Rialto a zkouším fotit, ale vše je hrozně veliké a vysoké, nebo zpola pod lešením. Fotografie mají děsivou perspektivu, protože díky natěsnanosti není možno popojít dál. I přes to, že mám mapu, stále bloudím. Každá ulička má jen pár metrů a pak někam zahýbá a mění směr, případně končí. Držet jakýsi přibližný směr je taky nemožné, protože jdu pořád jakoby v úzkém tunelu a nad sebou kdesi v dáli vysokých špinavých domů vidím jen uzoučký proužek oblohy a připadám si jako krysa v bludišti. Až doteď jsem si všechna ta výše popsaná negativa neuvědomoval, ale najednou se to začalo všechno kupit a Benátky začaly u mne propadat hlouběji a hlouběji. Značení na domech je jen sporé a jen ke sv. Marku, mostu Rialto a nádraží a to jen v oblasti hlavního směru. I přes četná náměstíčka nenaleznete jedinou lavičku, kde by jste si mohli odpočinonut, pokud si nechcete koupit kávu za 150kč a usadit se do nesčetných restaurací. Poprvé jsem se setkal, že si mapu musíte koupit za 3€ a po hodině máte silný pocit dežaví, neboť všechny uličky vypadají stejně a pořád dokola míjíte krámky s maskami a jinými barevnými věcmi. Málem bych zapomněl na gondoly, které k Benátkám neodmyslitelně patří a dodávají tomuto místu romantický nádech. Vypadá to hezky, ale sazbu cca 3000Kč za 30 minutek nemá ani vrcholný manažer a to si za zpěváka  připravte ještě další extra obnos. Když to přepočítám na cenu mé letenky, otočil bych letadlem za ty peníze Prahu - Benátky a zpět šestkrát.   Po notné době se probiju k nádraží a marně přemýšlím, co tu budu ty následující dny dělat. Ve všech jiných turistických destinacích, které jsem navštívil dělají pro turisty maximum. Všude jsou informační tabule, značené trasy, propagační materiály zdarma na každém rohu, odpočívadla, popisky a tady? Jméno máme, tak nač investice a čím déle tu bude turista bloudit, tím je víc šancí jej oškubat nekřesťanskými cenami. Ano i tak lze vidět ty úžasné a nezapomenutelné Benátky po kterých můžete chodit několik týdnů a přesto se jich nikdy nenabažíte. Vím a uznávám, že je to mnou, protože jsem spíše na přírodní krásy a přátelské domorodce mimo městská centra, ale i tohle je úhel pohedu.

Nepropadejte panice. Pokud jste se v cestopisu prokousali až sem, už se to bude jen zlepšovat.

Kupuji lístek na vlak směr Treviso poblíž kterého Enrico bydlí a těším se že nemusím čekat, protože automat kde kupuji lístek hlásí, že odjezd je za pár minut. No jo, ale ze kterého nástupiště to jede? Který to je vlak? Treviso není cílová stanice a tak na tabuli s odjezdy svítí jen samá neznámá města. Za dvě minuty je odjezd a já hledám někoho, kdo by mi poradil, jenže nádr je plný stejně zmatených turistů jako jsem já a nějakého výpravčího hned tak neuvidíte. Sláva, vidím nějaké nádražáky a tak lítám od jednoho k druhému, ale každý jen pokrčí rameny, že neví, nebo že  nerozumí anglicky i když by i pes pochopil, že když opakuju několikrát slovo Treviso, chci asi do Trevisa. Až čtvrtý nádražák udělá  laskavě deset kroků k světelné tabuli, mrkne a ukáže na vlak.  Neochota místních mi jen podtrhuje dojem z Benátek. Když jsem se o pár dní později zeptal na spoj prvního Izraelce, tak pokud sám nevěděl, lítal po zastávce a ptal se ostatních dokud to nezjistil, nebo dokonce někam zavolal. Ale nepředbíhejme.  Vlak jsem stihl v poslední vteřině a jen co jsme se rozjeli, bylo mi jasné, že mám průser. V Itálii si totiž musíte zakoupený lístek označit v takové mašince v budově , nebo nejpozději někde na peróně, což jsem v časové tísni neudělal. Na příští zastávce jdu tedy za průvodčím a přiznávám se. Ten mi na něj s úsměvem napíše čas a datum čímž je věc vyřešena. První ochotný a usměvavý člověk tento den. Zajímavé je, že zde průvodčí nechodí po vlaku, ale jen vypravují vlaky v zastávkách, protože většina je jich bez obsluhy pouze s automaty na lístky. Jinak jezdí v lokomotivě s mašinfírou a pro signál k odjezdu nepoužívají plácačku, ale zmuchlaný zelený šátek, kterým mávají. Pak čekám na nádru až mne cestou z práce Enrico vyzvedne. Enrico bydlí ve větším nájemním něco jako rodinném domě, kde je několik bytů a podzemní garáže. Jeho angličtina je výborná, neboť jedná ze zahraničními partnery, tak mám místy problém rozumět. Je ale trpělivý. Je to veliký fotbalový fanoušek a těší se na zápas jeho klubu, který je pozítří. Máme toho prodnešek oba dost, tak jdeme oba spát.

Ráno si ordinuji odpočinek od Benátek a prohlídnnu si Treviso. Procházím ulicemi, pozoruji Italy a hlavne Italky. Musím uznat, že jsem ani včera ani dnes nepotkal nikoho s nadváhou, naopak Italky mají krásné štíhlé zdravé postavy. Muži i ženy jsou vždy vkusně a velmi dobře oblečeni. Za celý pobyt jsem nepotkal přeplácaně oblečenou Italku ala héééérečka, nebo bárbínu zmalovanou jako pravoslavný kostel. Makeup je přirozený a sotva znatelný, nikoho neuvidíte ve sportovním oblečení, nebo sportovní obuvi. Taky jsem za ten den zjistil co Italové dělají. Buď pijí kávu, nebo nakupují hadry. Obchody s oblečením a coffebary jsou doslova na každém rohu. Zaznamenal jsem i jednu zvláštnost. Pokud si sednete na lavičku, Ital si k vám za žádnou cenu nepřisedne i když sedíte úplně na kraji a vlezli by se tam další čtyři. Enrico píše, že přijde později, tak jdu domů pomalu pěšky. Dorazím do vesničky a mám stále čas, tak zapadnu do pizzerie, která dělá hlavně rozvoz, ale má i posezení. Jsou tam mladí lidé, ale anglicky lámaně mluví jen jeden kuchař. Už vícekrát jsem si všiml, že mladí angličtinu moc neovládají. Několikrát jsem se ptal proč a prý jsou na vině učitelé. Každá výmluva dobrá. Říkám kuchařovi, aby roztočil pizzu ve vzduchu jako pravý Ital, že kvůli tomu jedu takovou dálku, ale on nechce, že to neumí.

Enrico se vrátil až po osmé, vaří ještě večeři a pak se mrkneme na film. Tedy na část, protože oba usínáme.

Tak dnes dám Benátkám druhou šanci. Zvolil jsem novou taktiku a ta se později osvědčila. Jdu absolutně na slepo kam mne nohy a davy nesou a neřeším kde jsem a co uvidím. Najednou je začínám vidět v lepším světle. Je krásné slunečné počasí, já nic nemusím a místo na lavičku se můžu posadit na molo a sledovat provoz na kanálech, nebo jsem občas poseděl v některém z kostelů. V jednom mne rozesmál pokrok, který se nevyhýbá ani těmto místům. Ve většině kostelů jsou kasičky a za nějaké to € si můžete koupit tenkou svíčku a zapálit na určeném místě. Výběr peněz nikdo krom boha nehlídá a je na každém, jestli si to chce tam nahoře rozházet. V jednom kostele jste si však mohli vybrat. Buď zapálit svíčku, nebo na malém pultíku zmáčknout omšelý vypínač jako na noční lampě a za nějaký ten mrzký peníz si rozsvítit mžourající žárovičku na bílé trubičce ze zažloutlé umělé hmoty. Tak to už je moc i na mne ateistu. Všechny křesťanské symboly se nějak podřizují době plastové od vánočního stromku, přes velikonoční vajíčka, tatar (pomlázku) až po svíčky v kostelech. Za ten den jsem prošel valnou část ostrova, viděl spoustu katedrál a Benátky si u mne rozhodně spravily reputaci přinejmenším na neutrální.  Ač miluji cestování o samotě a zajímavé lidi potkávám až cestou, uznávám, že na Benátky je potřeba alespoň dva, protože Italové jsou zde na severu odměření, západní turisté také a do řeči se s vámi jen tak někdo nedá. Důkazem byla mladá Japonka marně oslovující kolemjdoucí, aby jí pomohli s telefonním automatem. Každý jen za pochodu pokrčil rameny, že neví jak na to a to bylo vše. Když oslovila mne, neváhal jsem ani chvilku a řekl, že jsem to sice nikdy nepoužil, ale že na to třeba spolu příjdeme. Znám totiž moc dobře ten pocit, když je člověk sám v cizí zemi a potřebuje pomoc. Netrvalo dlouho, automat jsme zprovoznili a já jsem měl dobrý pocit, že jsem mohl někde vrátit, co bylo jinde poskytnuto mě.

Enrico jako správný byznysman mění plány operativně z hodiny na hodinu. Píše, že dnes máme sraz v Padově. Máme totiž v plánu navštívit bar, kde se každý čtvrtek setkávají lidé všech národností k nezávazné konverzaci. Je to vynikající nápad. Za večer jsem si povykládal s Ukraincem pracujícím na výzkumu nanotechnologií, Kazachem, Irem a sympatickou Italkou. Všichni byli srdeční a ač jsme se nikdy předtím neviděli, bylo o čem si povídat.

Dnes je poslední den. Ráno jsem se rozloučil s Enricem a podaroval jej Valašským pasem z čehož měl náramnou radost a já se rozhoduji jaký že to dnes zvolím program. Na Benátky už je celkem pozdě a ze včerejška jsem utahaný, tak volím poflakování po Trevisu. Porušuji nepsané pravidlo a přisedám si k mladému studentu architektury, kterou studuje v Benátkách. Můj postoj k Benátkám nedokáže pochopit, což ale dokážu pochopit já, protože on se na to dívá jinýma očima. Nakonec z něj vypadne, že je sympatizantem komunismu a že je to skvělá věc. Chvíli se mu snažím vysvětlit, že v té skvělé věci si může vybrat pouze ze dvou druhů sodovek, tří aut na pořadník, svobody slova ve vězení, nebo držení huby na relativní svobodě. Architekturu domů v Londýně by mohl studovat akorát z obrázků a pokud disponuje značnou trpělivostí, tak by měl i pomeranče o vánocích. On však vidí jen ty papírové utopické klady. Souhlasím s ním, že prvotní myšlenka byla dobrá, jenže je to jako s perpetum mobile. Zní to krásně, ale fungovat to nebude.

Jsem na letišti a do odletu mám devět hodin. Letí mi to brzy ráno a musel bych od Enrica odcházet ve tři, což je blbost, tak noc budu trávit na letišti. Za chvíli se ke mně ale přidává Brazilec Elzo, který je na tom stejně jako já a letí se mnou do Prahy. Má takový okruh Evropou. Z Brazílie do Říma, Benátky, Praha, Berlín, Paříž, Řím a domů. Brzy se skamarádíme a jak se večer vyprázdní letiště, bivakujeme v rohu u zásuvky. Je po půl noci, poslední letadlo je pryč a ostraha letiště jde za námi, že letiště na noc zamyká a pouští alarm, abychom se volně nepohybovali. Já ležím na zemi ve spacáku, Elzo spacák nemá a kachličky ho chladí, tak si sundává bundu, dává ji pod sebe a snaží se přikrýt tenkým malým ručníkem. Hodím na něj svoji huňatou flísku, kterou nepotřebuji a společně si pochvalujeme jaká obrovská výhoda je být chlapem, protože můžeme spát na zemi, zatímco ty tři ženy co tu s námi zůstávají přes noc se celou dobu kroutí v sedě na sedačkách. Více méně celou noc prokecáme a na Benátky má stejný názor jako já. Prvních pár hodin OK, ale pak pořád to samé dokola. Ráno spolu stojíme před letištěm v Praze. Je šťastný, že jsem mu dal základní instrukce, zaznačil mu do mapy základní památky v Praze a doprovodím jej na jeho linku metra. První problém je ale s automatem na jízdenky. Přijímá jen přesné částky, protože nemá na vrácení a já, ani nikdo z Italů co s námi přiletěli nemá dvoukačky. Italové jen bezradně koukají na automat a nechápou, proč mince propadávají. Nelením, seženu od Češek drobáky a rozdávám dvoukoruny šťastným Italům. Elzo mne málem prohlašuje za svatého, ale já jen opět vracím světu, co poskytl mnohokrát mě.  

A jak bych to celé hodnotil? Viděl jsem, opravdu jsou Benátky zajímavé, protože takové město na vodě jen tak neuvidíte,  ale bohatě by stačil jeden den. Taky jsem se utvrdil v tom, na co jsem přišel už minulý rok a to, že další mé cesty budou  ve výseči jih - východ.  Pokud jste vyznavači měst, architektury, galerií a památek, budete z Benátek nadšeni a věci které mne zklamaly vůbec neuvidíte. Můj termín konec března začátek dubna můžu jen doporučit, protože zde není ani památky po nepříjemném zápachu, turistů je trochu méně a neuvaříte se.