Praha

V metru jsme se s Elzem rozloučili a já fičím do technického muzea, neboť mám v Praze necelé dva dny před cestou do Izraele. Muzeum musím pochválit, neboť je po nedávné rekonstrukci uděláno opravdu perfektně. Vše je detailně popsáno a bohaté expozice jsou mnohdy obohaceny o interaktivní exponáty. Jsem utahaný a tak si sedám do expozice chemie, kde běži filmová smyčka. Sleduji dokument o Otu Wichterlem a najednou se probudím s hlavou na stolku. Nevím jak dlouho jsem spal, ale za rohem je další podobná vysílená oběť techniky v kómatu. Ač nerad, část expozice jen tak proletím, protože si musím vyzvednout balík na poště a frčet k dalšímu couchsurferovi Honzovi. V Balíku mám čisté věci do Izraele a Oblek, protože máme v plánu navštívit tančírnu klasických tanců. Jenže ouha. Ač na internetu byla pošta inzerována jako non – stop, je o víkendu stop, mé věci do Izraele zůstanou uvězněny tam a musím si přeprat to co mám v batohu.

Volám Honzovi a následně jeho dům v pohodě najdu. Stihnu dát jen sprchu, Honza má stejnou nohu, tak mi půjčí boty a košili a vyrážíme na tanec. Sraz s kamarády je v anglickém baru a po chvilce přichází Martin a Bára, která mi měkoho pořád připomíná. Přesouváme se do tančírny, kde jsou další Honzovi kamarádi. Fičí tu jive, foxtrot, walz, tango, , rumba, čača, polka, valčík a nevím co ještě. Rezervuji si holky na valčík a polku, neboť je to jediné co jakš takš ovládám. Ostatní válí všechny tance a vypadá to perfektně. Konečně nastává polková chvíle a jdeme do toho s Bárou. Sice mám lehké obavy, ale babička před deseti lety říkala na osmdesátce, že tančím dobře, tak si věřím. Na parketu jsem ale po deseti letech zjistil, že to byla milosrdná lež. Několikrát jsme se s Bárou na parketu mojí vinou zaškobrtli a když přestala hrát hudba pocítili jsme určitě úlevu oba dva i když Bára to maskovala roztomilým úsměvem. Na mou obranu je ale třeba dodat, že tu polku tam musel normální člověk fakt hledat, natož já , protože k Valašské cimbáovce, kde ozembouch zřetelně drží rytmus to mělo hodně daleko. Nicméně jsem si věřil na valčík s Verčou, protože ten je pomalejší a myslel jsem si, že už mne nic horšího nemůže potkat. Jenže člověk míní, Verča mění. Verča je totiž energická hobby tanečnice, která je na rozdíl od babičky zvyklá obrovskými kroky elegantně houpavě plout sálem. Navíc valčík tempem připomínal polku na tři doby a tak jsem těžce nestíhal. Zbytky mého sebevědomí odešly asi v půlce skladby, kdy mi Verča taktně sdělila, že jsme lehce mimo rytmus. Nepomohla ani obhajoba, že u nás se vždy kapela přizpůsobuje tanečním párům. Modlit se neumím, ale přísahal jsem, že hned zítra v Izraeli zapálím v Betlémě Ježíškovi svíčku, jen aby to už nějak dopadlo. ....Květa Fialová! Ano, Bára mi připomíná Květu za mlada! Od té chvíle byla pro mne už jen Tornádo Lů, Arizonská pěnice a do třetice jsme si domluvili nějaký pomalejší valčík, nejlépe Když v báru houstne dým. No co budu popisovat. I třetí pokus byl na úrovni Míry Bosáka v prvním kole Stardance. Ještě že se už blížil přesun do karaoke baru, což byla taky moje premiéra, leč zde opravdu jen v roli diváka a naši skupinu statečně zastupoval Honza. Byl jsem mile překvapen, že všichni zpěváci byli na vysoké úrovni a ani jeden se nemusel za svůj výkon stydět. Společně s nimi zpíval refrény celý bar a nálada byla výborná. Spánek v muzeu nebyl moc vydatný a tak se po jedné hodině dostavila únava a byl jsem rád, že jsme nabrali směr postel.

Jak Honza, tak všichni jeho kamarádi se ke mně chovali velmi přátelsky a tak jsem měl pocit, že je znám už dlouhou dobu. Následující den pořádal Martin filmové odpoledne a tak mne ze slušnosti pozval, načež já jsem z vypočítavosti přijal. Na následující den jsem neměl kromě koupě karimatky, která zůstala uvězněná na poště žádné konkrétní plány. Po třetí hodině jsme se u Martina všichni kromě Honzy zase sešli a díky krásnému počasí operativně zaměnili film za zajímavou asociační hru Dixies s obrázkovými kartami na dece v parku. Pravidla popisovat nebudu, určitě tu na netu jsou, ale dost dobře jsme se bavili. Když přestálo hřát slunce, přesunuli jsme se zpět k Martinovi a pustili jsme film Vlk z Wallstreet. Po filmu jsme se rozešli. Já na letiště a ráno směr Izrael, abych zapálil svíčku za valčík a zbytek domů. Teda krom Martina, ten pochopitelně nešel nikam.

Musím říct, že ten den s nimi jsem si užil víc, než celé předešlé Benátky. Je fajn pocit potkat vtipné, přátelské lidi, kteří nemají problém mezi sebe vzít naprosto cizího člověka a pokud někdo z nich tohle čte, ještě jednou děkuji.