Albánie

Z Cetinje jedu do Podgorici, kde už evidentně přestali na vrakovišti podpalovat auta a zanedlouho jsem V Albánii. Mé hlavní cílové zemi. Plán byl projet SH20 nahoru , pak přes plav do Kosova a do Valbony. Kvůli pojištění ale plán přehodnocuji. Na SH20 se jedu podívat jen na konec asfaltu a pak zpátky, protože už ji mám projetou ještě na šutrech. Albáncům se musí nechat, že i když asfaltují takovéto přírodní cesty, dělají to citlivě. Odpočívadla a doplňky jsou z dřevěných přírodních větví a moderní skleněná vyhlídka tu taky zapadne.

Večer mám špatný pocit. Motorka se opravila sama a všechno jde jako po másle. To bude následovat nějaká morda. Jak se mi nic neděje, je to podezřelé.

Zkušenost dne: Když se uprostřed Černé Hory objeví haniční přechod do Hercegoviny, je něco špatně a přechodem to nebude.

Ráno přehodnocuji plán a raději než za pojistku v Kosovu ty peníze vrazím do trajektu na Komani. Cesta SH25 se zhoršuje úměrně tomu, jak se vzdaluje od civilizace. Doháním Rakušáka s plně vybavenou expediční Toyotou Land cruiser a jen co mne uvidí v zrcátku, háže pravý blinkr a pouští mne. Mávnu jako dík a valím to po dírách, záplatách a kamení dál. Zastavuji až u trubky s vodou, abych nabral a očistil plexi. Rakušák mne opět dohání a předjíždí. Jen se usmějeme a mávneme na pozdrav. Když jej dojedu podruhé, práší jako na Dakaru, ale i tak mne pouští jak je to možné. K jezeru dorazí chvíli po mně a už se ke mně hrne. Pro jistotu mu nadávám, že ten závod nebyl fér, protože použil prachovou clonu a on se směje typickým německým hlučným smíchem přes celé přístaviště. Je před devátou a už tu čekají pěší, cyklisté, automobily, dodávky a kupodivu žádný germán na BMW GS.

Všichni se hrnou na větší, krásnější a novější trajekt, takže nahoře na vyhlídkové palubě se mačkají jako sardinky. Já, toyoťák a kosovská rodinka se naloďujeme na postarší menší trajekt , který máme celý jen pro sebe. Kapitán mi po chvíli plavby nabízí haš, který s plavčíky zdatně pokuřuje. Mám trochu obavu z toho, jestli to nedělá proto, aby mne umrtvil a nebál jsem se, až to někde načadí do břehu.

Otevírám kufr a jen co vezmu do ruky flašku coly, začne stříkat všude kolem dokola a v kufru už plavou nějaké věci v dobrém litru hnědé tekutiny. Jak jsem skákal po té rozbité cestě, petka se prodřela o matku držící zámek. Mám z toho radost jako malé děcko. To jsem já, konečně se mi zase dějí věci a vše je jak má být. Z toyoťáka se vyklube Thomas s Ute a pomáhají mi s katastrofou. Nesbírám vlaječky projetých států na kufry, ale založil jsem novou tradici. Koupil jsem tlustou tužku píšící barvou a každý s kým se hlouběji skamarádím, nebo mi nějak pomůže, má právo tam ve své rodné řeči cokoliv napsat a Thomas je první.

Thomas založil softwarovou firmu, před pár lety ji prodal, tak do smrti už jen užívá a cestuje. Na svém BMW GS už projel kus světa a teď se s Ute vydali do Dubaje autem. Pak na pár měsíců poletí domů a až se jim bude chtít, sednou do odstaveného auta a budou pokračovat kolem světa přes Čínu, Indonézii, Austrálii a kdoví kde ještě. Má sebou i expresovar , tak dám do frcu sušenky a uděláme si piknik. Kosovská rodinka bydlí v Americe. Za války tam dostali azyl a on ač inženýr si tam otevřel kadeřnický salón, protože jeho děda byl holič a vždy se mu to líbilo. Ovšem zlatým hřebem byla asi 25letá opravdu nádherná dcerka po které jsme šilhali všichni. Když ji sleduji, přemýšlím, jestli vypustit Kosovo nebyla chyba, ale ani ne. To nejzajímavější z Kosova jsem vlastně viděl a těžko to už něco trumfne. Několikrát jsem musel dokonce mávat na kapitána, aby hleděl z můstku na cestu a ne pořád po ní. Kapitán Byl sotva třicetiletý Albánec, který má Češku z Dvora Králové. Za čtyři dny to tu zapíchne, protože je po sezoně a jede do Česka. Trochu jsem mu pohanil trajekt, že to není žádná loď, když to nemá klasické kormidlení kolo, ale volant z Mercedesu a motor z Iveca. Překvapilo mne jak je jezero dlouhé a jedeme tuším tři a půl hodiny. Ute vytáhla Thomasovi křeslo a do paluby zapíchla deštník. Všichni jsme mrtví smíchy a celá osádka jeden po druhém se pod ním fotíme.

I v Albánii bylo sucho,voda v jezeře je nízko a v některých místech se musí opatrně správnou trasou, abychom neštrejchli. Druhá nevýhoda je, že je vysoký břeh a ve Fierze se špatně vyjíždí. Molo je obsazeno krásnějším větším trajektem, tak přirážíme vedle. Z trajektu vede prudký břeh s volnými kameny. Thomas s Toyotou to dal na redučku v pohodě, ale když ostatní čekající na opačnou cestu vidí, že tam jsem i já s cesťákem, schází se obecenstvo. To bude ostuda až to položím. Dělám, že tam nejsem a ta motorka mi ani náhodou nepatří. Nakonec ale jdu do toho. Precizní prací spojky a plynu to po šutrech ve stoje trialovým způsobem bez zaváhání vyskáču nahoru, jen kameny za mnou lítají. Místo potlesku se zklamaně rozcházejí. To je teda vděk za divadlo.

Jedu do údolí Valbone, ale jsem celkem zklamán. Samozřejmě je tu nová široká sfaltka a kolem roste plno turistických objektů. Na konci otáčím a jedu zpět netuše co mne čeká. Čekala mne totiž SH22 a SH5 z Fierze do Kukes a to bylo to úplně nejvíc nejlepší, co jsem poslední dobou viděl. Serpentýnama jsem se vydrápal na úbočí jezera a pak 120km po hezké uzoučké asfaltce, která samýma zatáčkama kopírovala úbočí a nabízela překrásné výhledy na hornatou krajinu a jezero hluboko podemnou. Zase jsem si připomenul, proč mne nebaví jezdit po ČR. Město, pole, město, pole, město, křoví, pole. Obec na obci s 50km/hod a mezi nima pár km s hutným provozem. Tady jsem potkal jedno auto a dva germány na BMW GS.

Projedu Kukes a po SH31 nabírám směr Peshkopi. Krásná, nová široká cesta zatesaná do úbočí plná serpentýn a zatáček. Už je ale pozdě a nedaří se najít místo na spaní. Všude prudký svah, nebo civilizace. Nakonec najdu plácek na louce a nahoře nad ní vidím svítit dva domky. Můj výfuk nelze přeslechnout a než stihnu vybalit věci, je u mne Ajetlashi. Je to 29 letý Albánec a že přece nebudu spát tady, ale že mám jít k němu domů. Znám místní náturu, tak se moc nebráním, vím, že bych jej zklamal. Host je pro ně svátek a zvláště z takové dálky. Parkuji na dvoře a komunikace dost vázne, protože Ajetlaši vládne jen albánštinou a řečtinou. Nějak to ale zvládáme a já se učím, že ahoj je albánsky foneticky psáno pršendetje a děkuji je falimderit. Od té doby to všude používám a Albánci se můžou smíchy podělat. ….pokud tedy poznají, že je to Albánština.

Nastává to, čeho jsem se obával nejvíce a ukáže se, že právem. Bude večeře. Já ta cizokrajná jídla prostě nedávám. Zlatý guláš s pěti. Paní domu uvařila nějakou polívku z rozvařených červených paprik a rajčat. To jsou věci, které nedám ani čerstvé, natož v takovémto použitém stavu. Zvedá se mi kufr jen ucítím ten zápach. Odmítnout nelze a tak mi s první lžičkou naskakuje husí kůže po celém těle a zatínám každý sval jako by mnou projel elektrický proud. Celá rodinka mne sleduje jak mi chutná. Podávám herecký výkon zasložilého umělce Petra Haničince, usmívám se a vztyčuji palec nahoru. Snad přesvědčím i sebe. Je to podruhé v životě, co musím jíst nejodpornější jídlo, co může být. Podobné trauma ve mně před 25 lety u podobné příležitosti zanechala koprovka. Tu jsem si ale mohl opepřit a přesolit tak, až mi hrkly slzy do očí a já jsem skoro nic necítil. Tady nic takového není. U druhé lžičky ale vychytávám strategii. Vložit co nejhlouběji do pusy, nalít skoro až do krku téměř bez dotyku s jazykem, bez kousání polknout a zajíst pořádným kusem chleba. Talíř je bezedný a pot na čele už mi začíná stékat po spáncích. Když mi zbývají poslední lžičky, paní domu bere hrnec a že mi přidá. Tomu musím zabránit i kdybych měl ten talíř rozbít. Vehementní gestikulací se mi daří katastrofu odvrátit. Následuje sprcha a já si více než zuby drhnu jazyk, protože pořád cítím tu pachuť.Ulevilo se mi a po chvíli jdeme spát. Někdy po půlnoci mne probudily křeče v žaludku a byl jsem rád, že paprikorajčata opustila mé tělo správným koncem a tak rychle.

Zkušenost dne: Když vám nabízejí hašiš, neodmítejte, ale uschovejte. Možná jej při večeři budete potřebovat.

Ranní strategie je jasná. Vypadnout dříve, než stihnou nachystat něco na snídani. Daří se s odřenýma ušima. Hned jak se probudím, hážu na sebe motohadry, soukám se na motorku, načež paní domu vyběhne a lamentuje, že jsem měl ještě počkat na snídani. Nezbytný vzkaz na kufr nevypsanou rukou prvňáka a jedu dál. Albánci jsou úžasně pohostinní a vstřícní lidé. Proto sem jezdím tak rád a někdy ještě raději prchám.

V Peshkopi se dávám na SH6 a u Shupenze odbočuji s obavami na cestiču směrem na Librazhd. S obavami proto, že nemá číslo a je to jen tenká bílá čára, přičemž i žluté občas postrádají asfalt. Samozřejmě okamžitě sjíždím z asfaltu a projíždím prachem a kamením vesnicí. Za vesničkou se ale cesta rozšiřuje a ukazuje se, že je prohrnutá do šířky dálnice a připravená na asfalt. Pořád lepší varianta. Na šotolině se dá jet ve stoje i 60km/hod, jen v klesání a stoupání jsou vymletá koryta od vody a trčící šutry. Cesta je dlouhá 60km a potkávám na ní kluky z Tirany na lehkých kroskách. Ostatně jako každý se i oni diví jak tu můžu jet na takové motorce s obutými sliky a jako výraz uznání dostávám Snickersku. Příští rok už tu bude nový široký asfalt.

Albánie se za uplynulé dva roky opravdu velmi změnila. Odněkud tu tečou obrovské peníze do investic a soudě podle množství velmi drahých aut, jich hodně zůstane za nehtama místních bossů. Ale nejen to. Všechno je tu tak nějak jiné. Staré Mercedesy Piano už uvidíte zřídka. Nahradily je mnohem modernější modely. Také už nejsou tak dominantní značkou a ztrácejí se v záplavě ostatních značek dotáhnutých z celé Evropy. Mnohé z nich mají na kufru stále MPZ Itálie, Rakouska, Německa a vyjímkou nejsou ani pravostranně řízená auta z Anglie. Provoz už tu není tak chaotický jako kdysi, ale nabývá evropských norem a holky už nejsou takové šmudly, ale promenádují se po městech upravené a v krásných šatičkách. I na bunkr, kterých tu byly tisíce už téměř nenarazíte.

Před Perrenjasem odbočuji z SH3 omrknout Scanderberg table 41.09502, 20.51977, který taky můžete nalézt pod názvem Pishkash. Je to skála jaké známe z amerického Monument valey. Hned pod viaduktem začímá offroadové stoupání. Skála není od hlavní příliž daleko, tak se to dá zvládnout. Na Y se dejte vlevo a až vystoupáte serpentýny. je potřeba vyskočit na břeh, kde je louka a krásný výhled.

Další zastávka je samotný Perrenjas. Je zde 41.06751, 20.54831 na opuštěném nádraží odstaveno 29 českých lokomotiv z ČKD a celé to hlídají dva policajti. Prý aby to někdo neukradl. (….. Hujere! Šlajs ví o lokomotivě, kdybychom ji odvezli, budeme první ve sběru! …....) Policajti před důchodem vypadají spíš tragikomické postavičky z Kosturicova filmu než hrozivě a místo odznaku pyšně ukazují na lampas na kalhotech. Zbytek uniformy chybí, o kvéru, želízkách, pendreku nebo alespoň opasku nemůže být řeč. Somrují bír, ale to je jediné anglické slovo které znají. Mají smůlu, narazili na abstinenta.

Pokračuji po SH3 kolem Ohridu na Pogradec. Mám trochu pokušení se jít vykoupat a několik vteřin o tom dokonce uvažuji ale i přes kříšťálovou vodu odolávám. Jedu po pobřeží a kochám se výhledy, které jsou dechberoucí. No posuďte sami.

Za Podgradcem je Špičatá skála Gurj i Kamjes 40.83805, 20.61388 i tady jak je dobrým zvykem se silnička zužuje až se mění v kamenitou místy vymletou. Poradím si i s výjezdy a mám štěstí. Skála je nasvícena ze správné strany měkkým odpoledním světlem. Doufám, že tolik štěstí nebude zase vykoupeno nějakou večeří. Cestou zpět potkávám Germány, jenže tentokrát ne na BMW GS, ale jednoho na starém XT a druhého světe div se na starém Enfieldu 350. K tomu má doladěné i dobové hadry a dojem kazí jen hliníkové kufry. Jen co si ho vyfotím, startuje a dává plný plyn. V první zatáčce je naplavený hluboký písek, tak chytá pořádný highsider, ale asi to ustál, protože motor prdí za stromy dál.

Kousek za Korce je další bod mé cesty. Opět krásná skála Gurj i Capit 40.58962, 20.8486 , tak odbočuji, ale po pětikilometrovém boji v nepříjemném offroadu to před kamenným polem vzdávám. Tohle je už hrana. Kdyby šlo jen o tenhle úsek, tak to přeskáču, ale cesta dál evidentně pokračuje korytem vyschlého potoka. Musím myslet nejen na motorku, ale i na sebe. Jsem tu sám a zůstat tu někde pod motorkou by nebylo až tak složité. Dobrodruhové se od bláznů liší tím, že ví, kde je rozumná hranice.

Nasedám na SH75, což je zase jedna s krásných horských asfaltových silniček pro jedno auto šplhající se úbočími nahoru a dolů. Po dlouhých kilometrech pustiny se naráz objeví na jediné rovince v horách vesnička Leskovik a stejně rychle zmizí. Je čas najít nocleh a tady to bude ořech. Všude hory a svahy, že není možno udělat ani krok mimo asfalt. Nakonec se daří na poslední chvíli najít plácek kousek od cesty. Je teplo i když jsem 1500m vysoko. Dnes budu spát pod hvězdami.

Jen co dojím večeři, vidím, že to byl omyl. Dnes budu spát pod blesky. Z leva i z prava se blíží černé mraky a téměř nepřetržitý proud blesků mi svítí na stavbu stanu. Jen ulehnu, je to tady. Vítr cloumá stanem a déšť bije o stěny. Ještě, že jsem tehdy investoval a koupil kvalitní expediční stan. Záhy ale počítám kdy že bylo to tehdy, protože kapky prolétají mým stanem ze všech stran téměř bez odporu stejně jako kosmická neutrina naší planetou. Naštěstí je celý ekosystém vyvážen a co projde opláštěním, vsákne se přes podlážku do země. Utonutí ve spánku tudíž nehrozí. Kroutím polohu spaní tak, aby mi nekapalo na spacák. Je to nepohodlné, ale suché. Hlavně sebou v noci moc neházet. Dopočítal jsem se, že za těch dvacet let poměrně častého používání je látka stanu rozlámaná a ochranný zátěr vzal za své. Ráno je přes něj dokonce vidět. Nezbývá než weather proof přeformulovat na mosquito proof. Vždy se snažím nocovat poblíž civilizace, nebo frekventované cesty, protože mám trochu obavy z divé zvěře a pepřák jsem zapomněl doma. Dnes jsem ale uprostřed hor poblíž cesty kde projedou tři auta za den. Trochu mne uklidňuje, že je počasí kdy by jsi ani medvěda ven nevyhnal.

Zkušenost dne: S věkem zraje jenom víno a muži.

Ráno ještě za šera mne budí domorodec, který se rozhodl shodit si poblíž vlašské ořechy a hází klackem do větví, tak balím a pokračuji na Sarande. Je to turistické letovisko, které by jste od vyhlášených letovisek Řecka či Jadranu nepoznali. V Albánii jsou naprosto nesmyslné rychlostní omezení, které nerespektuje vůbec nikdo. V omezení 50km/hod jede policejní auto 100km/hod a Albánec jej předjíždí. No co, jedu taky. Mým cílem je dnes Butrint 39.74535, 20.01816, kde je oblast s archeologickými vykopávkami. Pokud se chcete mrknout na Akropolis a nechce se vám štrachat až na jih Řecka, jednoznačně doporučuji. Je tu vše co takové ruiny mají mít. Od sloupů, přes arénu až po věže.