Řecko

Přejíždím hranici do Řecka a jako obvykle mezi okýnky tlačím bez nastartování. Vykuchaný výfuk v přístřešcích duní a nechce se mi pořád startovat a hledat neutrál. Dotlačím to až k řeckým celníkům. Klasické otázky. Máš alkohol, cigarety, drogy? Vypadají sympaticky, tak odpovídám, že jestli má chuť, má smůlu. Žádné mu nedám, protože jsem nekuřák a abstinent. Kluci mají huby od ucha k uchu a prý whatś life? But I fuck! Dorážím je. To už jsou v křeči a neznaje můj výfuk gestikulují, abych pořádně okouřil motorku. Nastartuju, každý kvalt vytočím k omezovači a v zrcátku vidím jak jásají. Jak málo nám chlapům stačí ke štěstí.

Řecko to je jiná liga. Krásné široké asfaltové cesty i do těch nejodlehlejších částí a jedna taková mne dovede až k obrovskému kaňonu Vikos. 39.90697, 20.75323 Je to opět úchvatné. Bohužel už není ideální světlo na fotky a ještě ke všemu začíná pršet. Nacházím přístřešek s kohoutkem na vodu přesně o půdorysu mého stanu. Vedle jsou úly a kde jsou úly nejsou medvědi, tak jsem v klidu. I přesto, že je tu teď na konci září ještě loňský sníh, je docela teplo.

Zkušenost dne: Sousedi v ulici jsou asi jediní, kdo nemá rád můj výfuk.

Ráno prohodím pár slov se Švýcarem na BMW GS, který se včera připlavil z Benátek a pokračuji NP Tzoumerka omrknout starobylé mosty. 39.86209, 20.77498 a 39.86192, 20.78628 Tihle stavitelé byli machři, když dokázali postavit mosty samosvorně z pár kamení a i po tolika letech pořád stojí. Ještě se chvíli motám klikatými cestičkami a pak se vydávám na jih směrem na Artu. Těší mne, že ani zde si nikdo s rychlostními limity hlavu neláme, ale Řekové mají taky několik dopravních specialit. Téměř neznají přerušovanou čáru a to ani na rovných úsecích, kde vidite stovky metrů před sebe. Naopak všude dominuje rovnou dvojitá plná a oni ji opravdu dodržuji. Zvláštní nadání mají taky pro to, udělat jakoukoliv křižovatku co nejsložitější a pokud možno ji osadit semafory. Tak i kvůli odbočce do pole jsou na cestě speciální ostrůvky s šipkami připomínající bludiště, které zabere více pozornosti, než samotná dopravní situace. Pro mne kluka z téměř vesnice je vrcholem silničního provozu kruhový objezd a i s pomocí navigace mám na viaduktech, dálničních přivaděčích a exitech zhruba 50% úspěšnost, což zanedlouho v Aténách řeším přeskokem přes tramvajový ostrůvek.

Míjím vykopávky v Dodoni. Je to všude stejné a upaluji na jih podél pobřeží. Vystoupám do horského městečka Arachova a jakmile sjedu dolů do vnitrozemí, valí se proti mně deka černých mraků a z nich temná stěna deště až k zemi. Což o to, už je pomalu čas na nocleh, ale s mým indoorovým stanem musím najít něco krytého. S prvními kapkami za krkem nacházím polorozbořenou opuštěnou dílnu a stavím stan na beton vedle traktoru. Karimatka je na tom podobně jako stan a po těch letech izoluje maximálně tak elektrický proud, nikoliv však chlad proudící z betonu do mých ledvin. Usínám se špatným pocitem. Už se zase dlouho nic nestalo.

Zkušenost dne: Když se nic neděje, nejsou zkušenosti.

Ráno pokračuji do Corinthského zálivu omrknout průplav 37.92709, 22.99445. Moře je mezi skály zařezáno jako tanga a plavba, kterou si můžete koupit musí být zážitek. Nakoupím v mém oblíbeném Lídlu důvěrně známé zboží a jak jej cpu do kufru, rozzáří se mi oči štěstím. U výfuku praskl nosič kufrů. Svařil jsem jej bytelně a přežil loňské Rumunsko, ale jak jsem se snažil svár vybrousit do ladných tvarů, moc materiálu nezbylo. Asi s tím jedu už z Albánie.

Míjím jeden servis za druhým a žádný mi není dost dobrý. Všechno jsou to značkové servisy a mám obavu, že by k mému home made nosiči neměli příslušný manuál. Pak vidím obyčejnou dílnu a v ní ušmudlané všehoschopné mechaniky. To je má cílová skupina. Mladej zvládá angličtinu. Než přinesou invertor, mám kufr dole a odpojenou baterii. Pár blesků , nutný autogram na kufr a místo částky jen mávnutí rukou a přání šťastné cesty. V Protisměru potkávám Rakušáky na BMW GS.

Atény jsou rájem semaforů. Mnohdy jsou od sebe jen pár desítek metrů, takže i když máte zelenou, nemůžete jet, protože za křižovatkou je fronta s předešlého semaforu. Všude mezi pruhy se míhají motorky a cpou se do každé skulinky. Klasický jižní mumraj. Uchvátí mne tříproudá, přeplněná jednosměrka a žene na úplně opačnou stranu než potřebuji. Přitom můj cíl už jsem viděl, jen v opačném směru. Navigace mi ukazuje, že musím ujet 3km plných semaforů, abych mohl odbočit vlevo a pak to samé zpět. To je tak na hodinu a už teď umírám horkem. Najedu do levého pruhu a na první červené to skáču přes koleje kam potřebuji.

Zapíchnu to do slepého ramene na chodníku k pěší zóně k ostatním domorodým motorkám, kterých je všude plno a jdu do nedalekého obchůdku poprosit o pohlídání hadrů s přilbou. Po mé žádosti mi paní sděluje, že tady není parkoviště. Znovu opakuji žádost o uložení pouze bundy s přilbou, nikoliv celé motorky a divoce gestikuluji hadrama směrem k prázdnému rohu, ale paní se nenechá gestikulací zmást a pořád si myslí, že ji chci zaparkovat motorku doprotřed krámu mezi trička Greece a Acropolis s čímž teda vehementně nesouhlasí a posílá mne kamsi na ofiko parking. To víš že jo, aby mne zase zachvátil provoz a vyplivnul někde v Turecku. Vzdávám to a jdu omrknonut Akropolis i s hadrama. Je to jako by jste chtěli udat hadry na Václaváku. Jak z toho nečouhají peníze, chotou tu nikdo nepřekypuje. Jo kdybych si chtěl koupit přiléhavé tričko s flitry, to by byla jiná.

U vstupu do areálu Akropole si vystojím čtvrthodinovou frontu tří lidí předemnou a když se přiblížím k okýnku vím proč. Páreček předemnou přišel na řadu a začal louskat všemožné nápisy kolem okýnka. Když se k ničemu nemají a mě dojde trpělivost, strčím peníze do okýnka s van tikit plís já, ale prodavač trvá na obsloužení těch předemnou. Naštěstí po hodné chvíli dojde trpělivost i prodavači a už stoupám k Pantheonu. I když je po sezoně, je tu na můj vkus dost lidí a potkávám i mladé Čechy. Část památek je pod lešením. Sakra tolik roků od položení základního kamene a ještě pořád to nemají hotovo. …..inu Řekové.

Nejsem z těch, kteří by strnule stáli úžasem a nechali na sebe působit umění předešlých civilizací, ale plynule procházím hlavními památkami. Dostavuje se zklamání. Čekal jsem to tak nějak větší, majestátnější, zachovalejší, ale je to v pořádku. Už klasik Cimrman věděl, že každé očekávání následuje zklamání. Hned pod hradbami je postaveno moderní muzeum pro které taktéž platí vstupenka, ale vypouštím jej. Kamenů, střepů a ulomených nosů ve vitrínkách jsem za svůj život viděl dost a tyhle se nijak lišit nebudou. Jdu ješte mrknout na stadion kde se konaly první olympijské hry. Pak točím motorku kolem nohy, protože jsem na konci cesty a od teď už se vracím. Hlavně rychle z toho mumraje pryč.

Vyrážím směr Olymp. Je to dlouhá cesta, protože dálnice nepoužívám, ale celou dobu si uvědomuji jak mne Řecko nadchlo. Krásná hornatá příroda, smaragdově modrozelené moře a kvalitní asfalt všude kam se podíváš. Když se k tomu připočte národní kolorit ignorace rychlostních limitů, je to ráj pro motorkáře. I cestování mimo dálnice není o moc pomalejší, za to mnohem zábavnější. Nějakou krizi tady neuvidíte ani omylem. Angela jim financuje výstavbu dálnic kde se jen vrtnu a to není jako u nás trochu makadamu, svodidla a asfalt. Tady se přemísťují celé hory a zaváží se s nimi údolí. Náklaďáky na těch megastavbách vypadají jako hračky a vyklopená hromádka kamení na obrovském náspu jako plivanec v moři. To jsou jiné investice.

Zkušenost dne: Zákaz odbočení, otáčení a trmvajový ostrůvek nejsou zeď.

Dopoledne je krásně, já projíždím vesničkou Olympiada a stoupám serpentýnami do sedla 2900m vysokého Olympu 40.03734, 22.33348, nejvyšší hory Řecka. Cesta končí závorou, zátarasy s barely a vojákem se samopalem. Je zde vojenská základna a vstup zakázán. Po družném rozhovoru mne zapisuje do návštěvní knihy, dostávám osobní eskortu a jde se na základnu na kafe. Dozvídám se, že před dvěmi dny tu zahynul turista, který uklouznul a někam spadnul. Před týdnem dalšímu vlk ošklivě pokousal nohu, když spal na divoko. … ten člověk spal na divoko. Vlk je divoký, ten spí na divoko pořád. Vidím, že mé spací zásady jsou oprávněné. Srdečně se loučíme, autogram na kufr a při cestě dolů si připadám jako v letadle. Přes cestu se valí mraky, pak zase modrá obloha, pár metrů mlhou mraku, modro. Zastavuji v potoku umýt alespoň motorku, když už já vypadám jako houmles. Albánie jí dala vojenské maskování a v Aténách jsem si připadal nepatřičně.

Další cíl nedaleká Meteora 39.72623, 21.62714. Velké pískovcové skalní město s kláštery na vrcholcích. Jsou tu nejen Germáni na BMW GS, ale taky plno Holanďanů s obytňáky a nepochybně sádrovými trpaslíky uvnitř, které pak v kempu rozestaví kolem, jak jsem to kdysi v Rakousku viděl. Dávám se do řeči s rumunským párem mého věku. Teda spíš s mužskou částí. Ta druhá poměrně atraktivní polovička je totiž evidentně nahoře na volno, sem tam foukne chladný větřík a já, snad že už jsem několik dní na cestě jí nedokážu pohlédnout do očí.

V podvečer jsem u Makedonské hranice, ale chci zůstat ještě v Řecku a nakoupit zásoby na pár následujících dnů. Nemám v úmyslu měnit peníze a kartou v Makedonii zaplatíte zřídka. Navíc se mi stal takový nepěkná věc. Před odjezdem jsem koupil nový foťák a cestou zjistil, že nejde dobíjet z motorky, protože USB má výstup 0,5A a já potřebuji 1,5A Doteď jsem to řešil řetězcem motorka nabíjí powerbanku, ta nabíjí foťák, ale powerbanka zřejmě otřesy klekla. Jedu teda do příhraničního Fiorina, na bulváru si dám kávu, nechávám si nabít foťák a pasu oči. Řekyně mají takový pevnější základ, to jo, ale zase se musí uznat, že i v pozdějším věku se to málokteré vymkne z ruky.

Nocleh nacházím za opuštěným supermarketem na vyvýšeném betonu, protože jdou strašidelné mraky. Jen co přitluču poslední poličku ve stanu a prohlásím jej za zabydlený, začne se blýskat a padají první kapky. Zbaběle chytám zabydlený stan a běžím jej přemístit před market pod vstupní střechu. Sice je tam od cesty přímo vidět, ale už je tma a brzy ráno vypadnu. Déšť bije do plechu a já jsem rád, že se nemusím kroutit do spací polohy podle kapajících bodů uvnitř stanu.

Zkušenost dne: Schopnost pohlédnout ženě do očí se nezlepšuje s přibývajícími léty muže, ale s přibývajícími léty ženy.