Cesta na jih

Ve středu odpoledne vyrážím a jelikož jsem tentokrát nekontroloval ventily, ani mi nevytekl za jízdy všechen olej. Když ale po několika kilometrech zastavuji na benzínce, v motoru něco mlátí více než je obvyklé a rozhodně to nezní zdravě. Dilema. Otočit to, nebo jet dalších 6000km s kladivem v motoru? V servisu jsme razili teorii, že závada se musí nechat projevit. Vyřešil jsem to špuntama do uší, zalehnu, pravý loket zalomím až ke kolenu a drtím to po dálnici šesti tisíci otáčkami přes Slovensko, Budapešťa kousek Chorvatska do Bosny. O půlnoci vytahuji špunty až je zhaslý motor a ráno zase zasunuji před startem. Já na to nemám nervy a když nic neslyším, nic se neděje.

Při cestování člověk nasbírá mnoho zkušeností a ta z prvního dne zní: Zpoždění odjezdu na dovolenou se dá nabrat nejen v řádu hodin, ale i v řádu dní a není k tomu potřeba ani manželka.

Teprve v Bosně začíná zájezd. Tentokrát to vezmu trochu více popisně jako průvodce včetně koordinátů, protože si myslím, že jsem krom klasických projel i místa, která zde v cestopisech nejsou a myslím, že stojí za to. Většina jezdí Banja Luka, Jajce, Sarajevo, kde sice jedete kousek hezkým kaňonem, ale je to hlavní trasa s provozem. Hranici do Bosny jsem překročil u města Brčko a vydal se po M-14.1 nejprve podél řeky Savy a poté pořád na jih podél Driny po hranici se Srbskem. Při hledání trasy jsem v mapě narazil na nějaký rudý flek tvářící se jako přehrada a tak si to odskakuji vyfotit. Je to zřejmě nějaká odkalovací nádrž plná červeného sedimentu na jejíž hráz vedl prašný hliněný offroad do pěkného kopce. souřadnice:44.45919, 19.07782 Těsně za mnou to vyjel kropící vůz a já to po blátíčku kloužu dolů. Modlit se, abych si neustlal neumím, tak se přikláním na druhou stranu a alespoň kleju.

Přejedu na M-19 a odskočím si z trasy na památník do Srebrenice 44.1583, 19.30157 Počet vytesaných jmen do obrovského půlkruhu a prales ponmíků na vás dýchne. Bosňáci se snaží hrát na city a co chvíli je u snížené rychlosti na cestě několik nápisů ŠKOLA i když tam evidentně zádná není a nikdy nebyla. Podobá se to měřícímu radaru u nás v obci, kde bliká při překročení rychlosti POZOR DĚTI, přičemž nejbližší veřejný objekt je motobar. Místy se odpoutám od Driny, serpntýnama vystoupám nahoru a proháním se po travnatých náhorních pláních v krásných zatáčkách a kvalitním asfaltu, kde vidíte na hony daleko a žádný provoz. Paráda. Na pláních doženu nějakého místního sprintera na supersportu. Na rovinkách to rozjíždí na 150km/hod, přičemž já přes svých 120 nechodím, ale stačí jedna zatáčka a už mu zase zblízka vidím na prdel jak mu cvakají půlky. Vezmu ho venkem i mým turistickým tempem, na další rovince se ještě snaží, ale po pár zatáčkách mizí ze zrcátka. To budou ty nové Dunlopky. Občas doženu i policajty, ale na předpisovou jízdu na jejich nárazníku nemám morál a po předjetí by zase cvakaly půlky mě. Raději zastavím a po dlouhém sezení je prokrvím.

Měl bych si poslechnout ten motor, jestli můžu pokračovat, ale mám obavu, že bych opět neviděl Durmitor, když bych zjistil, že to už klepe víc než strašidelně, tak to ještě odkládám. V tom jsem odborník. Prokrastinátor profesionál. Konec konců když to neslyším přes ucpávky a ojnice mne nekope do lýtka, nemůže to být tak hrozné. Sokolac, M-19.3 a pak cestou přes Goražde na Foču a černohorskou hranici. Překračuji Drinu, podél které celou dobu jedu a hurá na Durmitor.