Zpět domů

Na obloze je olověná deka a nevypadá to, že by v nejbližších letech ještě mělo přestat pršet. Zážitkovou trasu Makedonie přeprogramovávám na tranzitní, protože z hor bych stejně nic neviděl. Je to hnus. Prší, auta práší vodu, mlží se plexi, od pasu jsem durch, asfalt klouže jako kráva a ještě k tomu potkávám Germána na BMW GS. Valím to na Skopje a navigace mne posílá po žluté cestě s číslem přímým směrem. Super. Netušil jsem, že nebudu muset až do Gostivaru a Tetova. Fičím si to po sice rozbitých, ale hlavních cestách, pak po užších až se u nějakého jezera asfalt ztratí úplně. Jedu 10km po kamenné šotolině podél jezera a čekám až se asfalt zase vynoří. A taky že jo. Krásná široká nová cesta zasekaná do skály a u jezera je vidět rozparcelovaný svah. Budou tu asi pro Skopjany budovat rekreační střediska a příjezd bude ze strany od Skopje kam jedu. PO třech kilometrech krásné cesty přijíždím před zamknutou závoru, za kterou pokačuje uzoučká stará asfaltka. Ups. Kolem dokola příkopy, tak povoluji zrcátko a u jedné strany je cesta šikmo, tak se mi daří závoru s nahnutou motorkou podlézt. Je mi jasné, že na druhé straně bude taky závora, ale risknu 10km, než si 150km zajíždět. Cesta stoupá do hor a zase klesá. Na konci závora není. Je tam brána. Ups. Naštěstí zrovna projíždí nějaké auto, tak je pootevřená, já se jí protáhnu a dělám, že tu nejsem jak nejlépe umím. I ten výfuk nějak ztichnul se mi zdá.

Déšť se střídá s průtrží a v podvečer už v Srbsku horko těžko hledám přístřešek pro komáří stan. Je to problém. Jsem v horách, kolem plno kůlen na spadnutí, ale všechny obydlené. Naráz se uprostřed zeleně mezi vesnicemi vynoří postmoderní stavba zdravotního střediska s obrovskými převisy. Pod jedním stavím stan a jen co se setmí mám návštěvu. Dva kluci s baterkama se opatrně přibližuji a svítí na motorku. Když posvítí na můj otevřený stan a já se pohnu, berou okamžitě tryskem do zaječích až se baterka třepotá v dáli. Ráno musím brzy vstávat, od sedmi jsou ordinační hodiny.

Zkušenost dne: I cesty které nikam nevedou někam vedou.

Nový den začíná pochybným počasím a pochybnou cestou. V mapě krásná okreska, v reálu 15km lesem přes hory po rozblácené hlíně, což je s mýma gumama problém. Poslední kilometr se to ale lepší a občas se dokonce podaří zasunout třetí rychlostní stupeň. Najíždím na malý mostek s cedulí Most tajných přání a místo zámků jsou všude na zábradlích uvázané různobarevné igelitky. Zkrátka Srbsko. Ještě jedna sprška v horách , která mi umyje motorku a mlha, kterou by jste ani neukrojili, ale na druhé straně hor je krásně a já přijíždím k řece Uvac a jejim meandrům.

Tady se mi stala taky takový nepěkná věc. Sjedu z asfaltu a po kilometru přijedu na plácek, což by se při masivním záchvatu fantazie dalo označit jako nijak nezpevněné parkoviště pro tři auta. Pod vysokým břehem je kemp a začíná tam něco jako naučná stezka podél meandrů. Hned jsou u mne nějací ochránci národního parku a že mám zaplatit euro. Říkám, že nikam nejdu, točím motorku, jedu pryč a nic jim za nic platit nebudu. Oni se rozčilují, že národní park, ale já se rozčiluji, že do kempu, ani na naučnnou stezku, čili do toho jejich slavného parku nejdu a vjezd je tu povolen. Po drobné hádce tedy odjíždím. Asi po půl kilometru zastavím, že si dám rukavice. Ochránci jeli za mnou a jak vidí, že stojím, začnou na mne řvát a že mám platit. Znovu se ohražuji, že cedule NP nikde není a já se tu nezdržuji, nic z meandrů jsem neviděl, tak jim nebudu nic platit a sedám na motorku. Oba mne rvou z motorky dolů a dochází k regulernímu fyzickému kontaktu, ale jak ucítí můj odpor, vždy povolí. Řvou, že chtějí dokumenty, ale já říkám, že nemají nárok, protože nejsou policie. Jeden ukazuje nějaký průkaz strážce NP, ale jen se směju a říkám, že to mu nedává právo mne legitimovat. Ještě se tak hodnou chvíli dohadujeme a divadlu přihlíží Srbové v autě, které blokujeme. Nakonec vyměknu, vrazím jim to euro a to z jediného důvodu. Znají moji SPZ a kvůli dvěma magorům, kteří chtěji platit za to, že se otočím na konci cesty aniž bych slezl z motorky a jedu pryč, nehodlám mít problémy při přejíždění státní hranice. Jen pro vysvětlenou. Nešlo mi o blbých 27kč, ale o to, že nevyužiju ani kemp, ani parkování, ani naučnou stezku na kterou se poplatek vztahuje, nic z NP nevidím, otočím se a jedu pryč.

Jedu kus dál 43.36078, 19.9617 odkud je krásná vyhlídka na meandry a kde bych zaplatil ani bych nemuknul, protože je to za něco, ale je tu pusto a prázdno, jen za chvíli přijedou Srbové co přihlíželi celému divadlu. Hned jak mne uvidí, sami říkají, že jsem neměl nic platit, že to byli blbci. Vysvětluji, že jsem nechtěl mít problémy na čáře, protože jakési pravomoci přece jen mají a být to doma, sednu a jedu pryč.

Počasí se zase kazí, tak opět upravuji trasu a mířím k Bělehradu, kam taky kolem sedmé večer dorážím. Země je promoklá, kolem široko daleko město, v dálce se blýská a nad hlavou mraky jak z katastrofického filmu od Karla Zemana. Navlékám na sebe vše co mám včetně nepromoku, protože už začíná kapat a rozhoduji se jet dál, kam až to půjde . Takhle bych spal v mokru a zítra stejně jel v dešti. Cestou místy pršelo, místy bylo sucho, ale kolem čtvrté ráno jsem to dotáhl až domů a najel tak denní rekord 1400km. 400km okreskama a zbytek z Bělehradu po dálnici.

Motorka se sama vyléčila, tak fungovala bez zaváhání. Na celkovém tachometru se pár km před domovem objevila cifra 60 000km. Spotřeba benzínu 5,1L a to jsem to pořádně honil. Žádné úsporné úseky 50km/hod v obci. Motor dosáhl přesně výměnného intervalu oleje a spotřeba byla od horní rysky ke spodní.

Najeto 6000km, finanční náklady 13 000 kč v podstatě jen benzín a trochu jídla.

Na kufrech se objevilo osm vzkazů od lidí, kteří se nějak zasloužili o privilegium něco napsat. Kromě Albánštiny, Řečtiny a němčiny tam přibyla i pozpátku psaná hebrejština.