Alta, Nordkapp

A je to tady. Policajti.

Norové dbají na bezpečnost tak úzkostivě, že když je práce na silnici, obvykle je snížena rychlost na 50km/hod kilometr před a kilometr za opravdovým místem oprav. Jsem v horách mimo civilizaci a tak si valím v padesátce to své kilčo, protože tyhle práce na silnici obvykle znamenají zaparkovaný bagr někde úplně mimo cestu. Nejsem ani moc ve střehu a tak mužíka v zelené vestě co na mne mává jako na prvního máje registruji na poslední chvíli. Okamžitě začínám přemýšlet, jak dlouho půjdu pěšky domů. Zastavím, policajt přejede pohledem po mé totálně sjeté přední gumě bez vzorku a s úsměvem žádá driving licence. Odevzdaně odevzdávám řidičák. …. A co, stejně mi to tam na fotce moc neslušelo. Vytahuje mašinku, nasazuje trubičku a že prý mám fouknonut. ..... Snad nenadýchám ještě ke všemu nějaký zbytkáč. Alkohol jsem měl nedávno ....naposled před 27 lety.   Po prohlédnutí kategorií policajt nepolevuje v úsměvu, vrací mi kartičku a prý kolik už jsem ujel a kam až jedu. To už mám hubu od ucha k uchu i já a nadšeně hážu tisícovkama km. … Zase jsem měl holt štěstí.  

Pokračuji na sever. Kousek před Altou potkávám první soby a germána na GS nabaleného jako Igor Brezovar.  Hrdě říká, že spí pod stanem a proto má tak ověšenou motorku. Říkám, že já taky  a on nevěřícně zírá na mé tři kufříky na malinkém SVčku. V Altě se pak jdu mrknout na staré rytiny ve skalách. 69.94684, 23.18587 No … moc talentu rytec nepobral. Místy to řipomíná Švejkovy prasátka. Na jednom místě je dokonce snaha o kosočtverec s čárkama kolem, ale na výstižný jednoduchý piktogram bude potřeba ještě pár tisíc let počkat.

Opět mne ale dostává norská mentalita. Areál je volně přístupný bez plotů, na začátku trasy není žádný trhač lístků a přesto si jdou všichni poctivě vedle do budovy koupit vstupenky. Uvnitř dostanete za velmi přiměřené vstupné, informační brožuru a srozumitelnou angličtinou výklad kudy máte okruh projít podaný s laskavým neškrobeným úsměvem.

Když se rozjíždím z parkoviště, slyším od motoru při záběru nějaké rány. A je to tady. 200km před nejsevernějším bodem cesty závada. Zajedu do nejbližší boční uličky a projíždím to bez přilby sem a tam. Mlácení není synchronní s otáčkami motoru, tak se mi trochu uleví. Bude to někde na sekundáru. Chvíli kolem toho chodím jako nemocný osel a hledám zatuhlý, nebo prasknutý článek, ale vše je OK. Pak ale natrefím na nýtovanou spojku která je nějaká volná. Super. Novou nemám a 800km za polárním kruhem moc motorek s mým rozměrem řetězu jezdit nebude. Takže víte jak se v takových zeměpisných šířkách shání spojka řetězu? Prostě ujedete 200m a v pátek pár minut před zavíračkou ji koupíte.

Potřebuji ale rozbrousit starou a tak mne posílají do opravny sněžných skútrů. Martin je mladý kluk zapálený pro motory, tak sponu odbrušuje a mě se ulevilo. Čepy jsou úplně vyžrané, tak není divu, že delší článek dělal takové rány. Nic ale nemůže být jednoduché. Nová DID spona je rozebiratelná a po složení nechce závlačka zapadnout do drážky. Snažíme se zmáčknonut článek co to jde, dokonce nepomáhá ani kladivo přes trubičku. Výsledek je natažená závlačka, která při pokusu o srovnání praská. Super. Naznačuji, aby to bodnul COčkem na tvrdo, ale Martin sedá do auta a vydává se shánět novou. Já mezi tím zjišťuji, že soudruh DID udělal někde chybu a spojka nejde složit ani na sucho. Osazení na čepu je kratší, než síla materiálu článku, tak plíšek kolem otvoru trochu ubrousím a když se Martin vrátí zpět, stačí už jen pohodlně spojku nacvaknout. I Japonci jsou občas s přesností na štíru.

V podvečer dorážím do cíle mého zájezdu. Není to mýtná brána na nejznámějším mysu Nordkappu. Takové šílené peníze jim za parkovné u železné armatury zapíchnuté na fejkovém nejsevernějším bodě nedám. Cílem je malé parkoviště asi dva km zpět. Balím výbavu a vyrážím přespat na opravdu nejsevernější výběžek. Je to dvouhodinový trek krásnými planinami. Vychází to akorát, O půlnoci jsem na místě. Nejsevernější bod je dobyt!!! Jsem o jednu minutu, čili asi kilák a půl severněji za armaturou a úplně zdarma. Už vím, jak to vypadá na konci světa. Stojím tu sám v šeru u mohyly a hledím do dáli nekonečného moře na jehož horizontu jsou celou noc červánky. Slunce během noci přejde těsně pod horizontem ze západu na východ. Stavím stan a při úplňku přece jen přes malý záliv dělám fotku komerčního mysu. Je krásnější, než tento, jenže když na něm stojíte, stejně to nevidíte. Ještě z mé kouzelné SIMkarty, která za 12€ na rok fachčí neomezeně po celém světě pošlu pár dráždivých zpráv o dobytí severu přátelům a unaven okamžitě usínám. 

Ráno si to šlapu zpět planinami a kolem se pasou sobi. Když dorazím k motorce, je 17 stupňů, pálí slunce a já v tričku a trenkách balím motorku … drsný sever 1000km za polárním kruhem. Jedu se ještě podívat k závoře komerčního Nordkappu a chytám záchvat smíchu. Fakt za to parkovné chtějí v přepočtu téměř 800 českých.  Má přední guma je po stranách bez vzorku a nabroušená do špičky jako Fanánkovo číro za dob Orlíku. Norsko je sopečného původu a kámen v asfaltě je pěkně drsný. Když jsem vyrážel byla přední skoro nová a v Norsku shořela během 2000km. Snad to nějak dotáhnu domů. Ruskem je to  už jen rovně. Tak vzhůru dolů do Sajůzu.