Lindesnes, Kjeragbolten
Prvních pár desítek km v Norsku jsou pro mne šokem a žíla na čele začíná pulzovat. Že je tu max rychlost 80km/hod jsem věděl, ale že je všude omezení na 60km/hod bylo už nad mé síly. Navíc Norové jedou pro jistotu 70 i v pasážích bez omezení a závratnou osmdesátku si schovávají na solné pláně v Bonneville. Předjíždění je v Norsku zřejmě vysoce neetické a tak se tu jezdí ve vláčcích. Když na hraně psychických sil dorazím k dalšímu majáku v nejjižnějším bodu Norska a uvidím na rozcestníku naápis: Nordkapp 2687km, nepřítomně na něj zírám a rozmýšlím, co je více adekvátní k dané situaci. Zda začít brečet, nebo tu ceduli počůrat. Na to druhé jsem momentálně dobře připraven.
Maják Lindesnes 57.98225, 7.04669 je pravý opak předešlého. Parkoviště s autobusy, vše pečlivě natřené a závratné vstupné. Trochu mne uklidňuje, že v ceně je alespoň káva, která bude stát asi polovinu vstupu. Místo je to ale opravdu malebné a pokud nejste přímo majákoví nadšenci, nemusíte ani dovnitř. Nejpůsobivější pohled a nejlepší fotku stejně uděláte z protější skály vlevo mimo areál. Parkuje tu Ital na Transalpu. Jede z Nordkappu celou cestu v dešti, sněhu a kruté zimě. Tohle je jeho první hezký den. Mám se na co těšit.
Postupně se mozek překalibruje na místní rychlostní limity a okolní krásná příroda stejně nedovolí někam spěchat. Všechno kolem je krásně zelené jako oči třídní rebelky. Vystoupám na náhorní kamennou planinu s jezery a mezi skalami se kroutí úzká silnička. Pro samou krásu kolem není ani čas na rekreaci. Uprostřed skal stavím stan a i když je to zde legální. připadá mi zvláštní kempovat v takové panenské přírodě. U nás by vás ochranáři na fleku rovnou odpráskli bez varovného výstřelu do vzduchu. Později zjišťuji malý, leč zásadní negativní detail. Celou noc krouží metr od stanu ovce se zvoncem na krku a když se jí snažím zahnat házením kamení, myslí si, že jí něco dávám a to teda ne. Chleba mne tu stojí 120Kč a ona si po žrádle šlape.
Ráno je na programu první trek na Kjeragbolten.59.03384, 6.58973 Za deště a větru balím stan, navlékám nepromoky a po chvíli přijíždím na parkoviště. Vítá mne vysmátý parkboy a když chci platit, říká, že pro motorky je to v takovém počasí grátis. Žádný zásadní ušlý zisk ale nemá. Krom pár karavanů jsem tu sám. Trek je zpočátku docela drsný a nastoupat první výškové metry po skalních plotnách s jištěním řetězy dá pořádnou fušku. Cesta tam je na 3hodinky a musíte přelézt pár vrcholů. Kráčím si to v nelidském počasí a najednou potkávám v protisměru lidi, které jsem před chvílí předbíhal. Zjišťuji, že jsem to v mlze v jedné ostré zatáčce poněkud přetočil a nabral zpáteční směr. Protijdoucí jsou Američani a zbytek cesty jdeme spolu.
Dorazíme k šutru odvahy a vzájemně se oťukáváme, jestli na něj vlezeme. Každý samozřejmě hrdinsky říkáme, že jasně. Já se přece neshodím před nějakými blbými Amíky a Amíci jsou samozřejmě ve všem na světě nejlepší, tak se nenechají zahanbit Čechem. Ale každý z nás má najednou spoustu jiné práce. Začne rozbalovat svačinu, fotit okolí, pít, měnit oblečení … nikomu se nechce první. Po chvíli dorazí norský pár a nenápadně sondujeme, jestli se chystají na šutr. Nor zcela v souladu s norskou posedlostí o bezpečnost říká, že pro jeden snímek nemá smysl riskovat život. Dochází mi trpělivost, vrazím foťák Amíkovi do ruky a se slovy: „ Bez risku stejně nemá život smysl.“ jdu na to. Protáhnout se za kolmou skálou se zásekem pro jednu botu a naskočit na šutr není žádná sranda. Pod vámi je sto metrů prázdno, do toho fouká vítr a chytit balanc na pár cm čtverečních mokré skály je artistický výkon. Upřímně: Neposral jsem se strachy jen proto, že jsem svěračem zrovna cvakal drát. Amík pořád šteluje foťák a každá vteřina trvá hodinu. Mám to za sebou a teď je řada na nich. Zatímco já jsem tam v blahé nevědomosti hrdě naskočil, oni se tam všemožně plazí po čtyřech. Jsem rád, že jsem šel první.
A když se nedejbože podíváte dolů, vidíte tohle:
Zrovna když si cestou zpět říkám, že v tomhle počasí to rozhodně není výšlap pro majitele čivav a outdoorového vybavení od Calvina Claina, míjím kluka v Converskách, štulpnách a kompletním fotbalovém dresu mě neznámého zřejmě světově proslulého fotbalového klubu zeleno bílých barev. Jsem fotbalový analfabet. Poznám jen Slávii a to pouze proto, že mi v dětství chutnaly bonbóny Slavia. Ale v těch saténových trenýrkách musí být fajn. Okamžitě mne napadá, že to musí být Ital a taky že jo. Trumfla jej až o dva dny později Japonka v balerínkách a s deštníkem. Cestou ještě dělám nějaké paní instruktáž v AJ, jak se chodí po skále s řetězy dolů. Její styl sjíždění po zadku je totiž naprosto neestetický. Chvíli rozmýšlím, jestli se pro jízdu po řiti používá sloveso drive, nebo ride a pak říkám: You dont ride down by your ass. You turn back and your ass have to go first. Nadšeně zjišťuje, že se jí při couvání a přidržování řetězu boty zapírají do skály a děkuje jako bych jí pod zpola prošoupanými legínami zachránil poslední krajková tanga.
Když dorazím zpět, parkboy je pořád v dobré náladě a já promrzlý, s totálně promočenými hadry se převlékám u něj ve vytopené buňce do motorkářského. Vrstvím dva nepromoky, díky nimž jsem prozatím celou cestu pěkně v suchu. Parkboy se pořád usmívá a všechno komentuje palcem nahoru. Nakonec z něj vypadne, že je Amík, v létě je v Norsku a v zimě prohání Yamahu R1 kolem Miami beach. To vše vysvětluje. Přede mnou je necelých 200km k Preikenstolen, která je na pořadu zítra. Z cesty si pamatuji jen přívaly deště a krásně hřející gripy. Míjím oficiální kemp, kde za těžké peníze kempují lidé v blátě rozrytém od karavanů. Já raději kousek poodjedu a nalézám plácek jemné šotolinky do které voda okamžitě vsakuje a za deště stan stavím v podstatě na suchý podklad. Ráno prší a nebe je opět šedé jako baloňák třídní šprtky. Super.