Nigardsbreen, Polární kruh

Po první noci bez deště se vydávám dále na sever. Míjím  tunel a raději vyjíždím na vyhlídkovou klikatou cestičku Stalheimskleiva 60.83834, 6.68447. Tunelů mám dost a ještě si jich užiju. Nejsou to tunely o pár metrech jako u nás, ale běžně mají 3 -12km a ty, co vedou po dně moře mají 7-8%klesání a hloubku několik stovek metrů. Nejhlubší Eiksundtunel má 287 metrů. Minimálně dvakrát musíte polknout, aby jste dorovnali tlak v uších.  Nechtěl bych, aby se mi tam pokazila motorka. Dál pokračuji na známou vyhlídku Stegastein 60.90798, 7.21286 . O výhled samotný ani tak nejde, už jsem viděl hodně na výšlapech, ale samotná stavba z ohýbaného dřeva je skvost. Místo návratu dolů a průjezdu nejdelším 24km tunelem raději pokračuji dále nahoru. Obloha je blankytně modrá jako šatičky třídní héérečky, slunce pálí a já projíždím náhorní planinou několik desítek kilometrů nádhernou přírodou. Klikatá cesta se tratí někde v dáli a já jsem v ráji.Tohle v tunelu neuvidíte.

Mířím na ledovcový splaz Nigardsbreen 61.66857, 7.24273 . Už z dálky je vidět, jak se ledovec valí do údolí. Poslední kousek je placená cesta a od parkoviště musíte asi půl hoďky pěšky. Ledovec je pořád téměř na dosah, ale nepřibližuje se. Jen se zvětšuje. Co z dálky vypadalo jako třímetrový kousek špinavého sněhu, je ve skutečnosti třicetimetrový modrý ledovcový splaz, ze kterého fouká dolů pěkně studený vítr. Vracím se zpět na planiny, uprostřed přírody stavím stan a díky zapadajícímu slunci jsou hory v pozadí rudé jako diktát třídní analfabetky.

Dopoledne zastavuji u horské říčky, abych se trochu umyl. Sotva se obnažím, rozkládají si opodál německé důchodkyně piknik. Natočí se směrem ke mně a nestydatě pozorují mé vypracované tělo. Naštěstí si na mne nic nedovolily. Zřejmě je odradil červeně kamuflovaný zadek od sedla a odhadly mne na opačnou orientaci. Vlézt si do čistého oblečení je po těch dnech paráda. Špinavé podle staré cestovatelské finty vyhazuji. Není nad to, nastřádat za ten rok stará trička, proprděné spodky, ponožky se síťkou na patě a pak je cestou zahodit. 

 Původně jsem ani nechtěl na vyhlídku Dalsniba 62.04881, 7.27003 , protože je docela solidně placená a krásy je tu kolem plno i zdarma. Ale je tak úžasné počasí, že ty necelé čtyři kila českých nacpu závoře do chřtánu a jedu 5km nahoru.

Trolí stezka 62.45775, 7.67257 …...... no, dobrý, ale takových podobných už jsem pár projel. Mnohem více mne zajímá budova na parkovišti a samotná vyhlídka ze speciální rezavějící oceli Corten a betonu, což je u nás sprosté slovo. Prodej suvenýrů je tu v obchůdcích zahrnutých valem hlíny a zatravněných. Žádný stánkový jarmark jako jinde ve světě. Norská moderní architektura je úžasná. Nejen že skvělě vypadá a vždy nenásilně zapadne do prostředí, ale zpravidla má i funkční vychytávky. Tady ani obyčejná lavička na odpočívadle nemůže vypadat jako obyčejná lavička a kadibudka nemůže vypadat jako klasická kadibudka.

Všechny okolo včetně mne výborně pobavila Číňanka s respirátorem na nose. Asi je to na ni moc čistá příroda  a ostrý vysokohorský vzduch. 

Atlantská cesta č. 64 63.01276, 7.32582 se vine po ostrůvcích a kolem se rozprostírá moře ve kterém se odráží modrá obloha. Slunce už dělá dlouhé stíny a jelikož je předemnou dlouhá cesta bez zajímavostí, rozhoduji se, že to potáhnu do ůplné tmy někam za Trondheim. To se ovšem ukazuje jako obrovská chyba, neboť za městem jsou uzavírky, já se motám po objížďkách do půlnoci a nemůžu najít místo na spaní.

Ráno v 7:00 už jsem zase v sedle a pálím to na polární kruh. Krajina už se změnila v sušší, rovinatější a stromy se zmenšily. Na polárním kruhu šajní slunce jako za mlada a je tu 23 stupňů. Globální oteplování je patrné v Norsku na ulicích v každém druhém městečku. Jindy teplomilné, snědé, invazivní živočišné druhy se hojně rozšířily i za polární kruh. Vidím, že dnes už do Bodo v rozumný čas nedojedu, tak nikam neženu a v koloně před tunelem v opravě debatuji s Norem, který mi ukáže jízdní řád trajektu na Lofoty. Dnes už nic, další zítra ráno v 7 a v 10 hod.

Po včerejší zkušenosti už raději hledám místo na spaní. Zastavím ve fjordu na malém parkovišti u cesty odkud vede pěšina někam nahoru a chystá se tam paní s dcerkou. Prý je nahoře vyhlídka na fjordy. Balím do batohu stan, spacák, karimatku a vyrážím směle nahoru. Třeba tam bude místo na spaní. Vypadalo to kousek, ale hodinku stoupání přivítaly nejen ztuhlé nohy, ale hlavně zadek. Ten jsem však záhy potřeboval, neboť když jsem viděl tu scenérii, padnul jsem na prdel. Do dáli se vinou fjordy a zapadající slunce se leskne na hladině.  Uvědomuji si, že jsem zapomněl zastavit benzín z přídavné nádrže, která není přes automatický ventil. Znamená to, že budu muset dolů a zpět nahoru, nebo se mi to do rána přechlastá. Pak ale doráží rodinka babička, dcera a vnučka, tak babičku instruuji, kde mi má zastavit benzín, risknu to a spoléhám na ni.Stavím stan na okraji skály a říkám si, že na romantičtějším místě jsem nikdy nespal. Tady by mi podlehla i katolička Marie.

Když se dívám kolem, jsem na měkko a říkám si, že ten Slartibartfast nedostal ve Stopařově průvodci po galaxii  zvláštní ocenění za tvorbu fjordů nadarmo. Fakt se mu povedly.

Ráno jdu s obavami k motorce, ale babička zvládla úkol bravurně. Kohout je  zastavený. Uf. Měnit svíčky by se mi nechtělo. Samozřejmě jsem čučel ze skály do noci, tak stíhám ráno trajekt na desátou tak tak. Po třech hodinkách opalování na palubě jsem na Lofotech. Jsou tu po členitých fjordech roztroušeny malebné rybářské vesničky a občas se objeví i pláž s bílým pískem. V tom horku by si člověk myslel, že je někde na jihu a ne za polárním kruhem, ale teplota vody vás vrátí na zem. Chtěl bych vidět toho smělce … a už ho vidím. Opravdu tam někdo plave a evidentně dobrovolně. Je krásné počasí, silnička se kroutí mezi fjordy  na úrovni moře a jen občas se zvedne přes elegantní most.  Mám skvělou náladu a do přilby řvu písničku od Icony Pop: I crashed my car into the bridge, I dont care, I love it. You're on a different road, I'm in the Milky Way ..........

Jestli je tohle Matrix, tak je teda fakt vymakaný. 

Nezapomněl jsem jen míč. Zapomněl jsem úplně na polívky v pytlíku a vzpomněl jsem si až tedˇ, když mi došlo jídlo a nedotknutelnou zásobu jsem snědl už včera.  Kupuji chleba a 10dkg Vysočiny. Ještě by to chtělo něco sladkého, ale za ty prachy by mi zhořkla v hubě i mléčná čokoláda. Kupuji gumové medvídky. Ty alespoň dlouho vydrží a žvýkání uklidňuje. Hned za kasou si dva hodím za zub, protože za tu svačinu platím v přepočtu něco přes tři stovky českých. Alespoň že té vody je  všude kolem dost a zdarma. Akorát jak teče z těch vřesovišť, je mírně zelená a s příchutí rašeliny jako drahé whisky.

Dnes jsem si musel místo na spaní tvrdě odpracovat. Bylo nutné vyjíst borůvky z místa pro stan, ale zároveň jsem měl grátis večeři. Všude kolem se rozprostírá poměrně suchá, ale hlavně vysoká vrstva mechu a vřesu ze kterého raší borůvčí. Chodím jako po molitanu a karimatka by nebyla ani potřeba. Podlaha stanu je měkčí jako moje postel a kolíky by bylo potřeba tak půlmetrové, aby dosáhly na něco pevného.