Preikenstolen, Trolltunga
Trek k Preikenstolen 58.98717, 6.18873 je už méně náročný. Mrholí už jen sporadicky a po překonání prvních výškových metrů je to více méně rovinka. Počáteční velké šutry srovnané do schodů dělají problém hlavně Japoncům s krátkýma nožičkama. Za necelé dvě hodinky stojím na Kazatelně nad fjordem a pohled je to opět impozantní. Cestou zpět potkávám včerejší Amíky, tak opět diskutujeme a hodně se smějeme. Chválí mi mou angličtinu a já jim na oplátku chválím jejich skvělou angličtinu, protože na rozdíl od britské jim bez problému rozumím. Potkáváme stále více protijdoucích s úsměvem na tváři, což znamená, že se blížíme k výchozímu parkovišti. Amíky můj postřeh dobře pobavil.
Na parkovišti je jen jedna a to moje motorka. Cestou zpět se pořádně rozpršelo a přišel jsem tak o poslední suché civilní kalhoty na chození. V podstatě od domu mi s půldenní vyjímkou celou cestu prší a pokouší se o mne trudomyslnost. Domů! Do ČR! Do Valmezu! Do garáže! Do prdele to je mi ale smutno. Pak ale cestou potkám pár nádherných vodopádů a déšť nevadí.Dnes jsem skoro najezdil víc trajekty, než po vlastních. Jsou tu mezi fjordy poměrně hojné, pendlují tam a zpět, přičemž většinou nečekáte déle než 15 minut. V podvečer nacházím opět suché šotolinkou vysypané místo za opuštěnou garáží. Sotva postavím stan, přijede majitel, který tu podle zarostlého vchodu minimálně půl roku nebyl. Nehraji mrtvého brouka, ale férově za ním jdu, abych se zeptal, jestli tu můžu zůstat. Nakonec je z toho hodinová debata o tom, jak se v Norsku žije a jak se mám na cestě. Sigmund se diví, proč nejdu na hotel, když mi pořád prší. .... protože si za ty prachy u nás v ČR koupím barák s výhledem na meandry řeky XY. A taky hlavně proto, že je to proti mým zásadám. Jsem na to ještě mladý. Sigmund je fajn a tak se mu dostává výsady podepsat se mi na kufr.
Ráno vyrážím na poslední a nejtěžší trek na Trolltungu 60.12432, 6.74028 a to ještě netuším, co mne čeká. Poměrně záhy po startu se tvoří kolem mne skupinka dvou norských párů, jeden Američan a jeden Uzbek. Šlapeme to po kotníky v blátě hnědém jako manžestráky třídního alternativce ostrým tempem v dobré náladě po značce pořád nahoru a vzájemně se bavíme. Nejsdílnější je Norka Marie, která studuje v USA křesťanskou školu a tam přímo náboženství. Ten v té čepici je prý její boyfriend a studují tam spolu. Abych ukázal, že jsem duchovně patřičně vzdělán, ptám se, jestli se jmenuje Josef, ale k mému zklamání prý ne. Dostává se mi výkladu,jak jí bůh změnil život a jak je super trávit volný čas ve svých 23 letech s lidmi umírajícími na rakovinu. Jestli to opravdu tak žere, to si s ní Josef po večerech moc neužije. Když příjde řeč na mé vyznání, přiznávám, že jsem ortodoxní, praktikující ateista.
Vystoupali jsme až do pásma věčného sněhu, pod nohama se nám krásně modrají kousky ledovce a zatím, co se mne snaží Marie obrátit na víru, obrací nás všechny protijdoucí pár s tím, že podle GPS už jdeme stejně jako oni dobré 2 hod špatným směrem. Marii ukázal správný směr bůh, mě kluk v zelené čelence. No nic. Alespoň mám dost času připravit se na další úsek cesty a potrénovat s Uzbekem ruštinu. Uzbecká ruština je k té opravdové asi stejně blízko, jako ta moje, tak často plynule přecházíme do angličtiny s ruským přízvukem. Cestou zpět ukážeme správnou cestu dalším 40 zbloudilým ovečkám a zbití jako psi doklopýtáme k jazyku. V Norsku jsou totiž stezky značeny jen červeným T a pokud se někde větví, máte smůlu. Trasy nemají ani čísla, jak je tomu jinde ve světě, když už neznají různé barvy jako u nás.
Stálo to ale za to. Kamenný jazyk ční nad krásný fjord. Když se na chvíli rozestoupí mraky, je to nádherná podívaná a vše je zapomenuto. Lidi tu stojí řadu, aby se mohli vyfotit na jazyku, ale na to já prdím. Mám ostruhy z Kjeragboltenu a tohle není žádná výzva. Mé uznání má jen holka, která na okraj došla po rukách a dav včetně mne nadšeně tleská a píská. Cesta zpět ubíhá rychleji a ač propozice udávaly trek na 8 – 10 hodin, jsme téměř po 12 hodinách ostré chůze na výchozím bodě. I tady jsem jediný motorkář široko daleko. Přitom takový trek je pro zadek hotový elixír mládí.