Na Norské hranici je příjemná, usměvavá, mladá celnice s plynnou srozumitelnou angličtinou, což tvrdě kontrastuje s nakrklými ruskými Marfušami. Mluví na mne rusky a když něco nepochopím, tváří se nasraně. Teda tváří se ještě nasraněji, neboť nasraný výraz je jejich defaultní nastavení obličeje. Rusky trochu umím, ale to, že s nima budu mluvit v ruštině považují za samozřejmost a moji snahu ani v nejmenším neocení. Vypisuju lejstra a když nevím, co napsat a zeptám se, dívají se na mne, jako bych ty lejstra chtěl já po nich a ne ony po mně. Ještě že jsem tu sám. Dojem zachraňuje až jakýsi Ivan u kontroly bagáže. Usmívá se a vtipkuje, ale jen do té doby, než otevřu topcase. Vytřeští oči, zamíří prstem na malý igelitový zavírací sáček s bílým sypkým obsahem a vyhrkne: Što éto? Mám šanci mu vtípky vrátit, tak si zacpu jednu nosní dírku, potáhnu a říkám: Paprobuj! Pochopí, směje se a říká: Eto soľ? … Da.

Hned za čárou končí asfalt a následuje dobrých 5km gruntovky evidentně už delší dobu ve výstavbě. Pak  nastoupí čerstvý asfalt a jakmile vyjedu z military zóny plné vojáků a tanků, odbočuji za šera z hlavního tahu hledat místo na spaní. Až když se ráno vracím, náhodou objevuji krásný srubový klášter. Je zajímavé, jak se protnutím hranice změnil nejen přístup lidí, ale i příroda. V Rusku je vše co bylo v Norsku zelené tak nějak do hněda a kolem močály ze kterých místy trčí uschlé stromy. Dokonce i ten čerstvý asfalt smrdí úplně jinak, než je u nás obvyklé. Je z něj cítit ropa. 

V Murmansku jdu do potravin  a je to jako když pustíte děcko do hračkárny. Cenu přepočítávám jen u prvních dvou věcí a pak už to neřeším. Je to levnější jako doma. Horší je, že můžu mít všechno, ale nevím, co si vybrat.

Měl bych  vyměnit olej, ale motorkový nikde nemají, tak alespoň doleju trochu automobilové polosyntetiky. Pár přetažených km nevadí, jedu pohodovým tempem a jižněji už něco koupím. Horší je to, že přední guma je totálně sjetá. Běhoun už je úplně pryč a jedu po gumě kordu. Mám před sebou 1300km do Petrohadu a proužková struktura gumy naznačuje, že každou chvíli vylezou dráty. Tady nic nepořídím. Nezbývá než jet. Navigace mi hlásí, že nejbližší manévr je odbočení vlevo po 756km. Inu v Rusku je vsjo balšoje. I vzdálenosti.

Cestou narazím na rozlehlý památník padlým gerojům za druhé světové války. Rusové chovají k padlým i po těch letech obrovskou úctu a každé druhé projíždějící auto při míjení památníku troubí. 

Po 300km kontroluji gumu a stav se výrazně zhoršil. Petrohrad nedám ani náhodou. Nejbližší větší město je Petrozavodsk asi po 500km. Napadá mne, že by pomohlo zvýšit tlak. Guma se bude odvalovat jen po hřebínku, kde je běhounu ještě dost. Na pumpě vzduch nemají, ale stojí tam kamioňák, tak jdu poprosit o kousek vzduchu. První ochotný a usměvavý člověk v Rusku. Natlačím tam skoro 4atm a guma se postaví krásně na střed. Super. To by mohlo vyjít. Cestou se jen uklidňuji, že guma je stavěná na trojnásobný rychlostní limit než jedu a 1atm. přes limit maximálního tlaku nevadí. Drátěný kord je pořád pod gumou, tak struktura není narušena a prasknout by neměla.

Na hlavních cestách už  nepotkáte  žádného Žigulíka a uvidíte převážně západní nová auta. I nám dobře známý offroad ma na zadních dveřích napsáno Chevrolet Niva a vypadá, že od dob Expedice Adam 84 v Návštěvnících  omladil po 30 letech design. Ale nová auta vlastní jen bohatí lidé, kteří si mohou dovolit někam jet. Lidé v Žigulech postávají kolem hlavního tahu a nabízejí  borůvky, nebo houby, kterých jsou v okolních lesích lány.  Ale ta nová západní auta taky nejsou žádná hitparáda. Evidentně jsou to převážně základní verze se slabými motory, protože většina má velký problém předjíždět ve vyšší rychlosti.  V Norsku to byla jiná. Každé druhé auto je hybrid, protože to mají vládou dotované a elektriku u nabíjecích stanic zdarma. Na frekventovanějších cestách jsem dokonce 8x za den potkával i Teslu.

 Cesta z Murmanska  na Petrohrad je krásná, nová a široká asfaltka, ale když sjedete mimo, po pár metrech asfalt končí a pokračuje jen rozbitá gruntovka. Na okraji Petrozavodska vidím velký nápis Yamaha a hned tam zajíždím. Trochu znejistím, že kolem jsou jen vodní a sněžné skútry plus čluny a lodní motory. Motorka ani jedna. Kluci jsou ochotní, obvolají celé město, seberou mé přední kolo a za hoďku se šéf vrací s přezutou fungl gumou. Prohlížím původní a zjišťuji, že přefouknutí byl super nápad. Za těch 500km se už stav nezhoršil. Kluci mi na kufry připsali nový vzkaz: Nu žezla, nu gvozda, což znamená, abych nepíchnul tyčkou, nebo hřebíkem. Ještě vyměníme olej a za dvě hoďky už to mastím v dobré náladě na Petrohrad. Je poznat, že jsem už jižněji. Na dopravních značkách " pozor zvěř " už nejsou sobi, ale jeleni.

Petrohrad byl jednoznačně nejhorší úsek cesty. Co 100m vícepruhá přeplněná křižovatka a všechny perfektně synchronizované na červenou. Když jsem po dvou hodinách dorazil k Ermitáži, rozklepal jsem se jako Alík, sednul na stroj a vyrazil nejkratší cestou pryč. Nedělají mi dobře místa, ze kterých nemůžu kdykoliv odejít někam, kde budu sám a ty davy turistů, aut, hluku a dvě hodiny čichání výfuků udělalo svoje. Zlatá Indie. Dodnes mne mrzí, že jsem z Aurory viděl jen stěžně a neprošel si pamětihodnosti. Jsem sice na přírodu, ale každá zajímavost kolem je součásti cestování. Za půl hoďky jsem byl přiotráven splodinami za městem a doufal, že se metastáze nerozšíří dříve, než dorazím domů. Nad vodou mne drželo jen to, že se o mne pobožná Marie postará a ještě jí tím pomůžu nasbírat plusové body u toho nahoře. Stavím stan v přilbě a místy inhaluji všudypřítomné komáry.

Ránní Petrodvorec na který jsem se těšil nepřipadá v úvahu, protože hustě prší, tak to valím na hranici. Na Ruské straně nás celník i s Goldvingářem vrací zpět do fronty za karavany. Jsou prý jako skupina a máme se zařadit až za ně. Osobní auta mají frontu na půl dne. Po dvou hodinách jsme na řadě a čekám obstrukce. Překvapivě jde vše hladce. Nasrané úřednice mi dají několik razítek a nikoho ani nezajímá, co mám v kufru. Na Estonské straně je to jiná. Hezká usměvavá celnice zkontroluje papíry a odchází do budovy, že prý se to musí pořádně prověřit. Vrací se po půl hodině a s úsměvem se omlouvá za zdržení, že je vše v pořádku a přeje šťastnou cestu.

Konečně jsem z toho Ruska pryč a opouštím jej stejně nadšeně, jako jsem před dvěmi lety  opouštěl Ukrajinu. Viděl jsem a stačilo. Vracet se nebudu. Ať se snaží Rusové dělat cokoliv a jak nejlépe dovedou, výsledek je vždy tak nějak podivně ruský. Zkrátka Rusko je jako holka bez vkusu. Ať se snaží sebevíc, vše co si obleče na ní vypadá divně a do toho se to občas snaží vylepšit nějakým nehorázným kýčem.  Estonsko, Litva, Lotyšsko a Polsko jsou už na středoevropské úrovni a nebýt cedule u cesty, nepoznáte, v které zemi vlastně jste.  

Ještě se zastavím v Lotyšsku u Hory křížů. Jdu zaplatit parkovné a paní chce 60 eurocentů. Vytahuji kartu, protože za celou cestu jsem nedržel v ruce fyzické peníze a ani žádné nemám. Mávne rukou, že prý je to dobrý a pak při odjezdu  že mi  zvedne závoru. Když se tak dívám na všechny ty chlápky na křížích, vytane mi na mysli opět úryvek ze Stopařova průvodce: A Země byla zničena právě v okamžiku, kdy jednu malou holčičku napadlo, jak by se dalo žít na planetě tak, aby se měli  všichni dobře a nebylo kvůli tomu ani potřeba nikoho nikam přibíjet.  Odtud už jedu rovnou domů a poslední den dávám 1200km.