Polsko, Německo, Dánsko

Každý rok se odjezd opožďuje přibližně o stejnou dobu, jen se mění měřítko. Před lety to bylo o 1 den, loni o 1 týden a letos o 1měsíc. Takže v den D + 1 měsíc ve 4 ráno nadšeně vyrážím, protože nemůžu dospat. Nadšení graduje ještě na území ČR, neboť přestávají hřát nově namontované gripy a to bych nebyl já, aby zase něco nepřestalo fungovat. Vytahuji měřák a dobíjím jen 13,2V, tak to otáčím domů. Po půl dni proměřování zjistím studený spoj někde ve svazku a vyrážím už naostro směr Polsko. Zapomněl jsem sice míč proti trudomyslnosti na niž zahynula nejedna výprava, ale utěšuji se, že ručník mám a tak je vše v pohodě.

Osm km za domem nasazuji nepromok. Obloha je sědá jako baloňák třídní šprtky a až na sever Dánska občas prší. Pak už se najdou i chvíle kdy neprší. Polskem profrčím a poprvé v životě najíždím na Německé dálnice. Po pár km chápu, proč je tu neomezený maximální rychlostní limit. Celá dálnice se skládá s lokálních omezení, která plynule navazují na sebe a vyvinout rychlost nad 120km/hod je legálně v podstatě nemožné. V půlce Německa se dálnice mění v parkoviště, tak kličkuji mezi auty vpřed. Němečtí motorkáři na BMW po německu předpisově stojí ve frontě a jestli jim nespuchřely gumy, stojí tam ještě dnes.

Je zajímavé, jak se po přejetí hranice změní krajina. V Dánsku není země tak znásilněná jako v Německu. Dánové mají pečlivě upravené okolí svého domu a mezi vesničkami je divoká příroda. Všude jsou kruhové objezdy uprostřed nichž je kopec a nebo alespoň pořádný kámen. Hojné retardéry jsou tak nízké, že by jste je u nás mezi výmoly ani nezaznamenali. Dánskou specialitou je totální absence benzínek na dálnici a tak musíte pokaždé sjet do nějakého městečka k automatu. Zato kdyby jste si chtěli u dálnice koupit traktor, nebo bagr, máte nesčetně příležitostí.

Na severu Dánska přijíždím k první ze zajímavostí a teprve tady začíná zájezd. Jedná se o pískové duny, mezi nimiž je starý maják Rubjerg knude fyr.57.4491, 9.77439 Mezi dunami si připadáte jako v opravdové poušti a když po chvíli chůze vstoupím do opuštěného otevřeného majáku, zaplesá mé srdce technického nadšence. Středem nitra majáku vede nahoru světlovod vyložený zrcadly tvořící obrazce jako kaleidoskop. Nahoře už je jen trojúhelníkové otáčející se zrcadlo. Jsem tu úplně sám, vítr od moře žene písek po zemi a ranní slunce vykresluje každou závěj …. jo, tak tohle já můžu. Na ceduli se pak dozvídám, že ještě nedávno byl skoro celý maják zavátý pískem v duně a parta nadšenců jej zpět vyhrabala.

Na trajekt v Hirsthals přijíždím ráno na slepo a shodou okolností má právě za půl hoďky odjezd. Rychle se vžívám do role plavčíka a nějakému Dánovi podávám názorný výklad jak fungují kurty. Netváří se poučeně, tak nevím, jestli nechápe mou jednoduchou angličtinu, nebo složitý mechanismus rohatky. Pak se dávám dohromady se Stefanem na Africe, který pracuje v Airbusu na výrobě satelitů. Tím je téma pro technického nadšence pro následující dvě hodiny plavby dané. Loď se trochu houpe a zásobníky s blicími sáčky jsou všudypřítomné, ale nestihl jsem posnídat, tak jsem v klidu.