Betlém

Na konečné společně s ostatními jdu k check pointu a procházím několika jednosměrnými kolovrátky, ale kontrola žádná. Najednou jsem na druhé straně pět metrů vysoké zdi, která se tu táhne obydlenými územímí do dálky jako Velká Čínská zeď. Je to ráj pro grafiti a plně ji využívají k motivům s mírovou tématikou. Hned se na mne vrhá žlutá smečka taxikářů a když jim ukazuji, že mám nohy, které hodlám k návštěvě Betléma využít, přenechávají mne dalším supům nabízející doprovod. Ti jsou dost neodbytní, ale řeknu, že ne a dál nekomunikuji, je to pokřikování Mistr! Mistr! Přejde.

Jdu ulicemi jako Alenka v říši divů. Je tu vše tak jiné, že si připadám jako na jiné planetě. Zeleň téměř žádná, všechny domy pískově žluté, navíc všechna města jsou na rozdíl od evropských postavena na kopcích. Asi proto, že jim Abraham řekl, aby to postavili na kameni a kvůli potopě. Jedna věc mi ale domov připomíná. Je to tu samá Škoda Octávia. Ano. Izrael drží naši ekonomiku nad vodou, protože téměř každé taxi je naše Oktávka a v běžném provozu je jich taky hodně.

Směr určují občasné cedule a místy zkontroluji polohu podle GPS, tak po hodince cesty stojím před kostelem narození Ježíše. Ještě než začnu popisovat jakékoliv z těchto svatých míst, je potřeba objasnit, že celý starý Jeruzalém, Betlém a všechna svatá místa v nich jsou podvod. Ve skutečnosti je vše dobré tři metry pod zemí pod nánosy několikrát zpustošeného a znovu vybudovaného města. Vcházím tedy dovnitř asi metr a půl vysokými dveřmi ve zdi, což je prý aby se každý poklonil. Vnitřek se částečně rekonstruuje a boční sloupy jsou obaleny deskami s lešením. Hlavní oltář je ale funkční a při focení se dávám do řeči s mladou hezkou muslimkou v sytě červeném šátku a baloňáku, což je nezvyklé. Je velmi sdílná a tak si vykládáme o našich zemích tak urputně, až nás po začínajícím obřadu okřikuje místní kněz. Místo narození Ježíše je v podzemí pod oltářem a vchází se tam z pravé strany. Frontu odhaduji tak na půl hodinky. Jdu se podívat k východu a vidím, že celé to svaté místo je jen pět schodů dolů proti proudu. Ostraha si mne změří ostrým okem a povídá: Alone? … Yes, alone odpovím a on pokyne, abych šel dovnitř. Sláva. Vidím jakýsi mramorový krb ve kterém je místo roštu důlek a kolem zlatá cingrlátka. Každý tam klekne, strčí hlavu dovnitř a celý blažený ji z tama opět vytáhne, načež míru nadšení vyjádří dolarovou bankovkou opodál. Dostanu se na nádvoří a slyším jak průvodce promlouvá k ovečkám češtinou. V přestávce mi to nedá a říkám: To je hrozné, člověk si chce odpočinout, ale na Škodovku a Čecha narazí všude. Všichni se smějí a nakonec vyjde najevo, že průvodce dělal 10let kaplana v mém městě. Působí to na mě zvláštně. Asi málokdo u nás má Ježíška spojeného s palmami a vánoční vyřezávané Betlémy jsou taky na hony vzdáleny tomu, co vidím kolem sebe. Já jsem si navíc tak nějak pocitově dlouho myslel, že Betlém je jen to místo, kde se narodil a ne celé město s orientální architekturou.

Po prohlídce se vydávám směrem, kde tuším něco zajímavého, protože tam jdou místní. Dojdu až na pravý arabský trh, kde najdete cokoliv. Já jsem si koupil půl kila umělohmotně krásných jahod jako to vídáme v supermarketech s chutí těch jahod z našich zahrádek a zvažuji, jestli se nemám vrátit zpět do chrámu zapálit svíčku za můj zažívací trakt, protože je hltám jen tak bez omytí. Další zastávkou je pekárna, kde pekař ve vzduchu roztáčí teňoučké placky a ty bleskově peče na vypouklé peci. Vypadá to jako syrové rozválené těsto na nudle a podobně to i chutná. To placky připomínající langoše jsou mnohem lepší. V boční opuštěné uličce koupím pití a prohodím pár slov s prodavačem. Ulička u mne nevzbuzuje moc důvěru. Jsou v ní poházené odpadky a občasná individua se mi moc nepozdávají. A je to tu. Jsem tu jen pár hodin a už na mne míří první samopal. Automaticky dám ruce nahoru, ale i tak do mne klučina z plastové hračky nakonec nasmaží plnou dávku a moc se mu líbí, že tu hru hraji. Když jej míjím, tak si na znamení kamarádství plácneme.

Projít zpět do Izraele není žádná sranda. Je tu rentgen na zavazadla a detekční brána na kovy, která píská po každém průchodu. Někde se něco zadrhlo a tak si čas krátím s mladým německým párem. Jsou tu už několik dní a jsou zběhlejší. Nakonec se vše rozjelo a dostáváme se ke konntrole dokladů. Někteří místňáci arabského vzhledu musí dávat i otisk prstu, nám ale stačí jen úsměv a evropský pas přiložit na sklo.

Autobus, kterým jsem tu přijel ale na centrální nádr nejezdí.. Mám prý jít dál, že by tam snad nějaká zastávka konkurenční společnosti mohla být. Po pár minutách chůze vidím stát v protisměru prázdný autobus s otevřeným oknem, tak se jdu zeptat. Autobusák nadšeně přikyvuje, že jede na nádr, ale že musím 20min. Počkat, protože čeká před konečnou. A nebo ne. Pojď dovnitř, sedni vedle mne pokecáme, já Tě provezu konečnou a pak Tě hodím na nádr. Jméno si bohužel nepamatuji, je mu 34, ale vypadá starší a má 4děti. Když se mu svěřím, že musím pak chytit bus do Abu Gosh, vše vytelefonuje u svého kamaráda a sdělí mi číslo autobusu i s časem odjezdu. Je velmi přátelský a vůbec prý není autobusák. Normálně je v kanclu, ale dnes zaskakuje. Jede s ním jeho malý asi čtyřletý syn, který může za odměnu mačkat tlačítko na otevírání dveří. Tak nějak jsem to v družném rozhovoru na odstavném parkovišti nečekal a dostal jsem dveřmi herdu do zad.  Poté co se rozjedeme, řidič hledí víc na mne než na cestu, kloubovým autobusem v provozu mamipuluje jako se skútrem a jeho závodním tempem musíme být v cílové stanici za pár minut. Zvlášť, když díky neustálému pohledu na mne evidentně míjí většinu zastávek, na kterých lidé mávají, aby zastavil a v autobuse sedí asi jen pět lidí, kteří stihli nastoupit na konečné. Cestou má totiž ještě spoustu práce s tím, aby mi ukázal kde bydlí a nezbývá než mu závidět, protože je to krásné místo s výhledem. Na závěr mé soukromé cesty veřejným autobusem si potřeseme rukama a s upřímným úsměvem se loučíme.

Autobus do Abu Gosh opravdu jede, tak jsem za soumraku v mém cílovém městě a volám mému couchsurferovi kde jsem. Za chvíli je u mne Honda Transalp, Ofer mne nakládá na motorku, profičíme přes město a za chvíli jsme u něj doma. Je velice pohostinný a živě se zajímá o mou zemi. Ofer se narodil na Sinaji, vyrůstal v Haifě, je to žid bydlící v arabské vesnici s Bulharským pasem, tak mu pas Valašského království udělal velkou radost. Hodinku si povídáme, musím mu na netu ukazovat kde bydlím, kde jsou ty stavby co má v pase a nakonec mi vyrazí dech, když jen tak letmo zahlédne stínovou siluetu postavy vodoznaku v oddělení víz, bere mi pas z rukou a říká Zátopek. Sice si myslí, že ještě žije, ale i tak je jeho znalost obdivuhodná. Ale pak se omluví s tím , že předešlou noc nespal. To mi vyhovuje, protože už několik dní na tom se spánkem nejsem taky moc dobře. Ráno mi stíhá ještě uvařit kávu, dá mi klíč od domu abych prý zamknul a hodil ho oknem dovnitř. Tak tomu říkám důvěra. Ofer je reportér a točí reportáže pro místní TV a iternetový server, tak doma nebude mít vybavení za pár kaček.