Návrat

Ráno volím osvědčenou taktiku. Jdu stopovat na autobusovou zastávku a co bude první, vyhrává. Vyhrála to Škoda Roomster v automatu. Řidič se jmenuje Karim, má kolem třicítky a pět dětí. Je to evidentně arab, tak se jen ze srandy ptám s kolika manželkama a on odpovídá, že s jednou, ale prý může mít čtyři. Zaráží mne, že jako první ví, že sedí v českém autě, ale v zápětí tahá eso v podobě českého dědečka. Karim je hodně bohatý a Škodovku používá jen pro pracovní účely. Má něklik obchodů v Jeruzalémě, pár nemovitostí a pořádá výlety s Polaris vozítky do pouště s turisty. Lamentuje, že dnes jedu domů, že by mne vzal do své buginy grátis a mohli jsme se projet po poušti. Já lamentuji s ním, ale bohužel, nedá se nic dělat. Po příjezdu do Jeruzaléma mne zve alespoň na klasickou arabskou snídani a garantuje mi, že do dvou hodin nebudu mít hlad. Na pití je nová obměna čaje. Horkým černým sladkým čajem zalívá čerstvou mátu v hrnku a opět to chutná výborně.

Protože jsme na okraji města, posadí mne na bus do centra, který i zaplatí a vyhrkne název zastávky kde musím přestoupit na tramvaj. Název nedokážu ani zopakovat, natož si jej zapamatovat, nedejbože přečíst v hebrejštině. Poblíž Old city intuitivně vysedám a když se zeptám na cestu, je ona tramvaj za rohem. Super. Mám štěstí. Teď ještě přijít na to, jak se tady nakládá s lístky. Zažil jsem už různě několik možných variant zakoupení, označení či platnosti, že si nejsem nikdy jistý. Je až s podivem kolik systémů se dá vymyslet. Ha. Automat na jízdenky je komplet v Arabštině a pokud je tam náhodou někde volba angličtiny, je napsána arabsky, takže jsem kde jsem byl. Požádám teda kolemjdoucího, aby si zahrál automaty, že dnes platím já a už držím lístek v ruce. Centrální bus nádráží znám, vystoupit nebude problém.  Jen drobný postřeh ve srovnání s předešlými Benátkami. Izraelci jsou na rozdíl od lidí v Benátkách a okolí naprosto rozdílní. Zatímco v Itálii jsem  musel postupně oslovit kvůli banalitě čtyři kysele se tvářící lidi, než mi někdo pomohl, tady hned první oslovený naprosto ochotně pomáhá. Když sám neví, nepokrčí jen bezradně rameny, ale běhá po okolí, snaží se informaci zjistit od ostatních a neváhá ani někam zavolat, jen aby pomohl. Nezáleží na tom, zda je to Arab, nebo Žid.

Raní jízdu tramvají téměř všichni  Židé využívají k modlitbám a čtou si z Tóry či Písma, či z Koránu. Jeden muž si na sebe dokonce hodil ubrus, na hlavu nasadil krabičku, že vypadal jak jednorožec, vyhrnul rukáv a druhou krabičku přikurtoval řemínkem k levé paži. Kdysi mi připadli cyklisti v elasťácích hooodně divní, ale tohle je horší.

Centrální autobusák je obrovská třípodlažní budova s rentgenem a magnetickou bránou ve které musíte mezi spoustou autobusů najít ten váš jediný a návod k použití takového místa by neměl co do obsažnosti daleko k bibli. Po několika minutách snahy o orientaci to vzdávám a raději oslovuji sympatickou slečnu. Zná číslo autobusu které potřebuji , zná místo odkud odjíždí a mám takové podezření, že zná i mne, neboť mi vše píše. Pak už to najdu lehce a můj bus je zrovna připraven k odjezdu. Pořád mám štěstí. Ani ne za hodinku jsem v Tel Avivu a tady musím přesednout na vlak. První se jdu podívat v kolik mi to jede a na nádru vidím košér fast food. Rád bych to vyfotil, ale fotit nádraží není dobrý nápad, zvlášť když je na každém kroku vojín se samopalem. Na letiště to jede co hodinu, mám ještě čas, tak se jdu trochu mrknonut po Avivu.

Přímo v centru naproti nádru je palmový parčík obehnaný víceproudými silnicemi a moderními výškovými budovami a v tomto parčíku bivakuje pod různými plátěnými přístřešky spousta houmlesáků. Ti méně movití mají jen polorozpadlý prutový stan ze supermarketu, který obývají se svým psem a ti movitější mají dokonce celé haciendy z kamiónových, či reklamních plachet. Daleko se mi ale chodit nechce, protože toho mám celkem dost a tak se pomalu vracím na vlak a jedu na letiště. Na perónu mi mladý voják, který vypadá jako Usáma za mlada vypráví, že ty různé uniformy, co můžu vidět znamenají různé druhy jednotek. Bílí jsou klasicky námořníci, světle hnědí letectvo a tmavší zelenohnědá jsou pozemní síly. Teď samopal nemá, protože jede domů z akademie, ale jinak napočítáte v každém vagónu alespoň deset samopalů.

Vysedám na letišti a protože mám dost času, jdu si zdřímnout do kouta. Jakmile je volno u vstupního checkpointu, který je pro samo checkin přes internet zvlášť, jdu se odbavit, neboť čekám další komplikace. Jak jsem dříve pozoroval, všem jen položila dvě tři otázky, zaklapla pas a šli. Mě taky položila tří otázky, zaklapla pas a zvedla telefon. Á další speciální pohovor? Táži se s úsměvem. Ještě než odpoví doplňuji. Nevadí, já jsem na to zvyklý. Tváří se překvapeně jak to vím a ptá se proč jsem na to zvyklý? Protože jsem sám, baťůžkář a nespal jsem v hotelu. Vaše úřady baťůžkáře nemají nevím proč rády a berou si mne bokem. Vysvětlete mi co jena tom špatného? Slečna se jen pousmála, zamrkala krásnýma očima a že prý je to předpis a ona musí zavolat supervizora. Supervizor stále nešel, tak jsme ještě prohodili pár přátelských slov. Nakonec se jí mne sželelo, nalepila mi na pas čárový kód a mohl jsem pokračovat. Pak už jen kompletní rozborka celého mého batohu včetně tvrdých ponožek a stěry ze všeho co se slečně dostalo pod ruku. Pozastavila se jen u spacáku stlačeného v kompresním obalu do malé hrudky a ptala se co to je? Sleepbag odpovídám. Jen se usmála hned začala tou jejích řečí se spoustou ch mluvit s kolegyní a i když jsem rozuměl jen jak opakovala sleepbag, bylo jasné, že to slovo slyší poprvé a kolegyni říká jak se řekne anglicky spacák. Pracně jsem vše natlačil do batohu tak, aby se mi vešel do kontrolní klece a byl jsem rád, že už to mám za sebou.

Let se podobal spíše cestě postarším vlakem. Celou cestu byly drobné turbulence, tak to lehce drncalo. Z počátku jsem si říkal, že je fajn sedět u okýnka, že si můžu při spánku opřít hlavu, ale dnes už vím, že pro delší noční lety je lepší sedadlo do uličky, protože si můžete ob čas protáhnout nohy. Za necelé tři a půl hodinky jsme v Krakowě, kde je nezvykle jen prohlídka pasu za chůze a před letištěm na mne už čekal minibus zabukovaný a zaplacený v Izraeli přes net. Ten mne vyhodil v Ostravě, tam jsem chytil vlak, pak ještě jednou přesedl v Hranicích a v 7 hod ráno jsem se polomrtvý došoural domů. Celý následný den jsem prospal, ale stálo to za to. Byl to jeden z mých nej životních zážitků a všem můžu Israel jen doporučit.