Klášter st. George

Ráno už uháním busem z Jeruzaléma pořád z kopce a není se co divit. Olivová hora má cca 800m n.m a Jericho, které je nejníže obývaným městem na světě je cca 260m pod úrovní moře. Já však vysedám dříve , protože mám naplánovaných několik km pouští ke klášteru st. George a pak kaňonem do Jericha. Jdu úzkou asfaltkou do pouště a první auto, které mne míjí zastavuje a ptá se kam jdu a jestli nechci svézt. No čekali by jste to? Já jen poděkuji, že si chci pěšky užít krajinu a mířím k vyhlídce do pouště. Tam už netrpělivě postávají prodavači cetek čekající na své oběti, ale tito chlapíci mají na rozdíl od těch Jeruzalémských cit. Jen si mne změří, pohledem usoudí, že z toho mraku nezaprší, tak ani nevstávají, ale rovnou zapředou přátelskou debatu. Počátek je téměř vždy stejný. Odkud jsi? … Česká republika. Načež se usmívají a uznale pokyvují hlavama jako že je to super země a je to dálka. Když se jich ale zeptáte, jestli ví kde to je, nemají ani tušení a když jim řeknete, že všechny ty Škodovky jsou česká auta, dívají se na vás jako na blázna, protože to je přece německé auto. Místy je podezřívám, že si myslí, že ČR je nějaká příměstská čtvrť Wolfsburgu. Škodovky ale chválí a ukazují na svou starou Mazdu, že je to taky skvělé auto, které vydrží všechno. Trochu jim oplácím jejich neznalost ČR a protože stejným směrem stojí i velbloud, tak jen dodávám, že to jo, navíc nemůžeš píchnout a stačí tomu trochu trávy. Okamžitě pochopí, dávají se do smíchu a já do chůze směr klášter.

Nechce se mi ale po asfaltu, tak zkouším pěšinu v poušti. Zabloudit bych neměl. Slunce je nízko, tak se dá dobře držet směr, navíc z jedné strany za kopcem je asfaltka (možná) a z druhé by mne měl ve špatném směru zarazit kaňon. Jdu půl hodiny krásnou kopcovitou pouští, nikde nikdo, jen nekonečné kopečky do dáli. Slyším jakési praskání z dálky a po chvíli mi dochází, že je to střelba vzdálená cca 2km, která trvá nepřetržitě celou hodinu chůze. Za jedním kopečkem se otevírá nádherný pohled na začínající kaňon a jakési domorodé příbytky z vlnitého plechu a stáda koz. Je to v dálce a vidím tam jen malé postavičky tmavých lidí a mne napadá, že bych se jich mohl zeptat jestli se nedá sejít někudy dolů do kaňonu. Asi mne budete mít za blázna, ale za zvuku střelby jdu z kopce k neznámým lidem žijícím v poušti. První mne spatří žena a pokřikem zalarmuje ostatní. Všichni až na jednoho mluví jen arabsky. Jméno mého průvodce si nepamatuji, ale je velmí přátelský, je mu 50 a říká, že jsou domorodí Beduíni žijící v poušti se svýma ovcema a kozama. Hned mi pyšně ukazuje čerstvě pár minut vrhnutá kůzlátka. Ptám se na vodu a on mi ukazuje vybudovaný akvadukt uvitř kańonu, který přivádí vodu od pramene výše. Ještě chvíli debatujeme, ukáže mi svůj příbytek za který by se nemusel stydět žádný bezdomovec a vedlejší boudu, kde jeho žena houpe jakousi nafouklou kůží zavěšenou ke stropu a uvnitř to šplouchá. Prý dělá sýr. S úsměvem se loučíme. Tak tomu říkám zážitek. Žádné divadélko pro turisty, ale tvrdý život v poušti jako žili jejich  předci před mnoha lety.Žádná elektrika, žádné stroje. Jen ruční práce a petrolejová lampa. Kdyby se tu se svou partou věrných přehnal Abrahám, vůbec bych se nedivil a jen bych si  na telefonu upravil letopočet. Tady se totiž zastavil čas, jen přírodní stavební materiály nahradil vlnitý plech sebraný kdo ví kde. Tak trochu jim závidím, že si nemusí lámat hlavu s takovými  důležitými informacemi, jako kdo koho podvedl, kolik lidí zavraždil Ch. M. a kolik stála Agátina nová ňadra. Nechápu, jak na těch pár trsech trávy může pást kozy a už vůbec nechápu na čem je pase v létě, kdy je poušť totálně vyprahlá. Cesta do kaňonu nevede, ale ukazuje mi směr klášter. 

Dojdu až k další vyhlídce odkud je už klášter zatesaný na dně kaňonu nádherně vidět. Zkušení „turisthantři „ jak jsme je s Piotrem v Jeruzalémě pojmenovali se mi ani nesnaží nabízet cokoliv ze svých produktů a rovnou mne zvou do stínu mezi sebe na čaj. Mají siestu mezi jednotlivými autobusy, které tu vyklopí turisty za účelem úchvatných snímků. 33 letý hunter má 5 dětí a je to také beduín. Prodáváním šátků si prý vydělá slušné peníze, aby uživil všechny děti včetně manželky. Ten nejstarší syn už s prodejem pomáhá taky. Čaj tu vaří tak, že v jakési větší plechovce rozdělají oheň a do něj položí konvičku, která pod nánosy karbonu už konvičku jen připomíná. Čaj je podobný jako v Turecku. Hodně silný a hodně sladký, což mám rád. Ptám se, jestli to je opravdu střelba co celou dobu slyším a on jen mávne rukou, že jo, že za tím dalším kopcem je hranice a střílí se tam pořád, aby se kluci udržovali v kondici a na znamení, že to obě strany myslí vážně. Paradoxem je, že jen pár km odtud vede dálnice, kde pendlují proudy aut mezi oběmi zeměmi bez jakékoliv kontroly a hranici poznáte jen podle checkpointu, kde ale vojáci jen postávají, aby mohli legitimovat případný tank. Je po deváté ráno a já jsem ještě nejedl. Vytahuji proto konzervu, kterou mám problém sníst, protože lžičku jsem zapomněl a nůž by mi stejně sebrali na prvním checkpointu. Řeším to tak, že odtrhnuté víčko prohnu do tvaru U a používám jej místo lžičky. Když to uvidí domorodec, směje se a hned říká: Ty jsi jako Beduín, ty jsi jeden z nás ! Mé přirovnání prodavačů k lovcům a turistů k lovné zvěři se mu moc líbí a když se v zápětí vynoří autobus, okamžitě je v pohotovosti , ukazuje na něj a s nezbytným úsměvem a slovy animals, animals se se mnou loučí.

Dorazím až k bráně označující začátek cesty dolů do kaňonu ke klášteru. Turisty zde další „hantři“ vozí na oslech dolů a hlavně nahoru. Do cesty se mi připlete ruský pravoslavný mnich od kterého se k nelibosti jeho dvou společnic, které tímto přicházejí o jeho pozornost dozvídám o klášteru plno zajímavých věcí. Je to první Rus se kterým se dá mluvit, jinak jsou naprosto neteční a raději dělají, že vás vůbec nevidí stejně jako to vzorově dělaly mnichovy společnice. V klášteru je zdarma voda, limonáda a káva, čehož využívám protože teplota stoupla ke třicítce a polední cesta v rozžhaveném kaňonu dá zabrat. Celý pravoslavný klášter je volně přístupný a všude se může fotit, dokonce i s bleskem. Jediné omezení, které mi mnich po dotazu udělil je, že bych neměl fotit je. Část kláštera je zatesaná do skály a v jednom oddělení leží za sklem mumie, která je prý pravá. Díky odlehlosti je zde asi 10 turistů, což je oproti Jeruzalému a Benátkám příjemný rozdíl. Použité tričko přečváchnu ve vodě, nasadím si jej mokré na hlavu a vyrážím do kaňonu. Před klášterem se ještě snaží parta hantrů naložit mého obtloustlého ruského mnicha ze zídky na osla. Rád bych mu požehnal, aby tu cestu ve zdraví přežil, protože to vypadá, že přepadne na druhou stranu, ale neumím to, tak na sebe jen na rozloučenou mávneme.

Stejně jako ráno v poušti i teď jdu s otevřenou hubou nitrem kaňonu a scenérie se od obrázků Grand kaňonu nijak neliší. Jsem z toho úplně mimo a pořád nemůžu uvěřit, že tu opravdu jsem a že to vidím. Asi po půl hodince cesty zase pro změnu nemůžu uvěřit tomu, že jsem ztratil smartphone ve kterém mám všechny mapy, zaznačené důležité body a který občas použiji i jako GPS, abych věděl kde právě jsem. Naposled jsem jej měl u Beduínů hunterů, když jsem si sedal. Takže buď je tam, což je pěkná dálka a do pořádného kopce, nebo je v klášteře. Po návratu do kláštera vidím, že na místě, kde jsem seděl nic není. Ze zoufalství se ještě ptám mnichů jestli jej nenašli a ti telefon drží v ruce s tím, že jim ho před chvílí vrátila nějaká turistka, která jej našla. Já to říkám pořád. Já mám prostě v životě štěstí. Část kaňonu si tedy dám znova, ale to vůbec nevadí, protože scenérie jsou ůžasné. Jdu úzkou pěšinou uvnitř po úbočí a nademnou či podemnou hrají skály všemi odstíny hnědé od pískové až do rudé. Nikde nikdo, jen s občasným svištěm si vzájemně navodíme inkfartové stavy, když se vzájemně lekneme a on mi vystartuje z pod nohou. Horko je pořádné a tričko na hlavě je suché, ale to už je v dálce vidět Jericho.

Dorazím až na okraj města. Tady není pro mne nic moc zajímavého. Je to sice nejníže položené (cca -260mnm) a nejstarší kontinuálně osídlené město na světě (založeno 8000let před Kristem), ale tohle připomíná jen cedule v centru. Ještě by se dala navšívit Hora pokušení na kterou vede lanovka, ale ta je na druhém konci města a já toho mám dnes tak akorát na relax u Mrtvého moře. Bus tu žádný nejezdí, tak nezbývá, než něco stopnout. Zastaví asi třetí auto. Je to dodávka s vysmátýma dělňasama okolo třicítky, kteří neumí  anglicky téměř ani slovo a vůbec je nezajímá kam potřebuju jet, hlavě ať si nastoupím a jedu s nima. Později se dozvídám, že jedou do Jeruzaléma, což je přesně opačný směr. Hlavní co je zajímá je, kolik mám girlfriendek. Tohle slovíčko znají. Když řeknu, že žádnou, začne se mi řidič posmívat a ukazuje na prstech, že on má deset, což se přibližně rovná i počtu jeho zubů. Když po hodné chvíli zase chytne volant a začne se dívat na cestu, tak se mu začínám posmívat já, že je blázen. Opačný směr nevadí. Část cesty je stejná a na hlavní cestě, kde se směr dělí se nechám vysadit. Tam už jezdí linky, nebo zase něco stopnu. Stojím sice na výpadovce směr moře, ale na zastávkách nikde nejsou jízdní řády, tak jdu stopovat a co padne dříve, tím pojedu. Po chvíli zastaví mladý kluk a ptá se kam jedu. Odpovídám, že k mrtvému moři a že prý kam konkrétně? Odpovídám, že nevím, že mi může něco doporučit. Zaveze mne teda až před veřejnou pláž a cestou ještě ukáže zastávku na cestu zpět. Cestou jsme stavěli ještě jednomu stopaři, ale jel jiným směrem. Můj řidič  mi  říká, že bere stopaře rád, protože  sám projel stopem Filipíny a ví co to je stopovat. Je na tom podobně jako já. Sice jsem stopoval párkrát v životě, ale proč někoho nevzít, když mám místo a dozvím se od nových lidí zase něco nového.