Cesta

O Izraeli vím stejné nic jako při nedávné cestě do Albánie. Mám načtených jen pár cestopisů zahrnujících základní památky, ale to, co mne zajímá nejvíce nikde napsáno není. Jelikož jedu sám jako baťůžkář, zajímá mne přirozeně nejvíce mentalita lidí, protože bez jejich pomoci se nikam ani nehnu. S motorkou si podle navigace obvykle dojedu kam je potřeba, ale nyní musím spoléhat na veřejnou dopravu.

Je půlnoc a na letišti v Praze mám do otevření brány ještě pět hodin. Rozbíjím tedy tábor v neodlehlejším koutu letiště a mou karimatku se spacákem sleduje jen pár závistivců polehávajících na studených plechových sedadlech. Okamžitě usínám a probudí mne svými podpadky až sličné úřednice jdoucí otevřít můj odbavovací terminál.

Je ráno, let do Izraele proběhl bez komplikací a tak si kráčím dlouhou chodbou k pasové kontrole. O existenci vstupních pohovorů vím, tak mne pár minutek u okénka všech předemnou nijak nepřekvapí. Konečně jsem na řadě. Na otázky odpovím, že jsem turista, cestuji sám a spát budu u kamaráda. Úřednice zavře pas a prý mám počkat. Mezi tím odbaví dalších několik lidí co byli za mnou. Pak vyleze z budky a vede mne někam pryč. V kanclu nikdo není, tak hodí dokumenty na stůl a prý mám čekat. …. Super. Pěkně to začíná. Všichni prošli bez problémů, jen já jsem podezřelý. Po chvíli dorazí nakvašená úřednnice a bere si mne do parády. Její angličtina je hrozně rychlá se silným arabským přízvukem a nerozumím ani to své obvyklé každé desáté slovo, tak místy odpovídám na úplně jiné věci, než se ptá, nebo výzvu opakuje několikrát dokola. Je mi jasné, že to bude průser, ale i tak jsem pevně odhodlán říkat pravdu, jinak bych se do toho zamotal. Takže výslech pokračuje:

Kolik máte peněz? ...60€ Cože? 600€? ...Ne, 60€ Opravdu nemyslíte 600€? … Ne, 60€. Ale kartu máte! ...Ano, jistě, mám.

Kde budete spát? … U kamaráda. Odkud jej znáte? … Přes internet. Stýkáte se často? ...Nikdy jsem jej neviděl. Jakou má adresu? … Nevím, vyzvedne mne, bydlí někde v Abu Gosh. Jak se jmenuje? …. Hmmmmm Hmmmm Ofer hmmmm hmmm Mei, nebo Meier, nebo tak nějak.

Kam jedete? ...Do Jeruzaléma. A pak? …. Nevím, někam směr Mrtvé moře.

Kde máte další zavazadlo? …. Mám jen tenhle baťůžek.

Kdo vám jej balil? … Sám.

Jistě nemusím popisovat jak po každé mé odpovědi jen převrátila oči v sloup, odfoukla si vlasy z čela a nasadila nevěřícný pohled jestli to opravdu myslím vážně. Nakonec mne evidentně shledává nesvéprávným, tudíž pro zemi neškodným a podává mi pas se speciálním štítkem a slovy abych už raději šel.

Sláva! Vítej v Izraeli! Jenže co teď? Jdu mrknout na vlak, který málokdo pro přepravu do Jeruzáléma používá, jenže ten jede až za hodinu a půl, tak mi nezbývá než použít shared taxi. Mého podezřele zmateného počínání si všimne sličná policistka a chce doklady. Po kontrole poděkuje a popřeje příjemný pobyt. Odchytím tedy taxíka a když vlezu dovnitř, sedí tam naštvaná polovina osádky mého letu čekající na zaplnění posledního místa, aby se mohlo vyrazit. Tyhle sdílené taxi jsou v podstatě minibusy bez jízdního řádu a čeká se až se zaplní. Zatímco já si užíval vstupní pohovor, oni na mne čekali. Jediné volné místo bylo vedle evidentně arabského děvčete, jenže byla to Američanka Suzan, která v Jeruzalémě už dva roky studuje něco jako politologii . Zřetelnou angličtinou mi vysvětlila jak to tu chodí a hodinová cesta nám rychle uběhla. Taxi vás vyhodí kde chcete a já nahlásil tam, kde je nejlepší spoj do Betléma. Tak teď stojím na jakémsi malém autobusáčku , kde stojí stařičké dodávky Mercedes pomalované těmi jejich klikyháky. A hele, na jedné kóji je napsáno Betlehem a zrovna tam něco přijíždí. Vlezu dovnitř, řeknu Betlehem a vrazím řidiči nějaké šekely do ruky. Super, klaplo to. Jezdit tu veřejnou dopravou je tak jednoduché.