Jeruzalém
Jeruzalém
Dnes mám v plánu staré město v Jeruzalémě. U brány studuji mapu, kterou jsem si vzal na informacích a hned se jeden muž nabízí, že půjde se mnou, ale když mu řeknu, že klidně může, ale že mu platit nebudu, tak ho to nadšení přešlo. Nejblíž to mám k Davidově věži, tak se tam vydávám. Orientace je místy stejně složitá jako před několika dny v Benátkách, ale Staré město je mnohem menší, tak jsem u věže za chvilku. Vlezu do nějaké zahrady a hned mne někdo láká do jakési kaple s tím, že uvitř je první Ježíšovo vězení. Je to malý otvor do zdi a kobka 1,5x1,5 metru. No klaustrofobik by tu byl jasný. Pokládám muži záludnou otázku jak je možné, že tu nejsou turisti a on říká, že to je zpřístupněno teprve druhý den.
Odtud mířím z kopce ke zdi nářků. Před vstupem do areálu jsou opět detekční brány a rentgeny na zavazadla. Procházím bez problému a už vidím ten zázrak. Prostor před zdí je rozdělen na dvě části oddělené neprůhlednými zábranami. Vlevo je větší část pro muže, protože mají více modliteb a vpravo menší pro ženy, aby muže při modlitbách nerozptylovaly, ale na ženské straně jsou u zábran plastové židle na kterých ženy postávají a nahlížejí do pánské části. Je tu spousta klasických židů s klobouky a nakroucenými pejzy až po prsa, ale i dost jarmulkářů. Jarmulku si můžete konec konců i půjčit při vstupu ke zdi a pak ji zase vrátit. Všichni se tu modlí otočeni ke zdi a buď se neustále toporně uklánějí, nebo se drží zdi, nebo jen tak postávají a čtou z písma. Ovšem ta hebrejština moc k počtení není. Jako levákovi je mi na ní sympatické jen to, že se čte z prava do leva, tak by se mi lépe psalo. Probíhají tu obřady zasvědcení mladých židů. U stolíku na kterém je takový prapodivný Stanley cup nejprve něco řeší a pak třináctiletý chlapec jde s tím pohárem ke zdi a tam jej ukládá do připravené kukaně. Viděl jsem je jít i opačným směrem a holky při tom na ně z poza zábran házely bonbóny. Bohužel jakožto praktikující ateista o tom víc nevím. Také jsem tu poprvé viděl, že muži měli na hlavách řemínkem připnuté jakési krabičky a nekteří i na levé paži. Vypadalo to dost komicky, ale dočetl jsem se, že jsou to krabičky s úryvky jejich svaté tóry uvnitř. Překvapilo mne, že tu nebyli téměř vůbec žádní turisté čumilové jako já, ale převážně jen židé.
Další mé kroky spletí uliček vedly bůh ví kam ať už to byl kterýkoliv z těch co tu sídlí a tak jsem se po spleti bazarů dostal na křížovou cestu. Křížová cesta vede paradoxně arabskou čtvrtí a tak je to jeden velký bazar se spoustou cetek, haraburdí a jiných vysoce funkčních věcí. Místy úzké uličky úplně zastřešili a musí se uvnitř svítit. Značení cesty není téměř žádné a jednotlivá zastavení musíte mnohdy urputně hledat a minimálně v jednom případě se vám to ani nepovede nalézt, protože znamení někdo vyrval ze zdi a ukradl. Cítil jsem se jako doma.
V celém starém městě znepříjemňují život průvodci s turisty. Je to zpravidla 30-60 hlavé stádo chovající se jako stádo. Jdou přes celou šíři uličky a hrnou sebou vše, co se jim postaví do cesty. Nedívají se vlevo, vpravo, ani jinam a zásadně neuhýbají. Po několika zkušenostech jsem je začal ignorovat a šel jsem jako tank narážeje tvrdě ramenem do jejich ramen. A hle. Když dostali ránu ramenem, najednou si všimli, že je tu krom nich někdo jiný a udiveno – pohoršeně se ohlédli.
Konečně jsem se probil k Chrámu Kristova hrobu a už si fotím kámen posledního pomazání. Najednou si všimnu, že jedna osoba na první pohled nesplývá s davem, ale nějak podivně se odlišuje. Jasně …. další osamocený baťůžkář! A navíc soused Polák. Piotr mi vykládá, jak celý rok plánoval s kamarádem cestu na Kubu a kamarád ji na poslední chvíli odřekl. Piotr byl z toho moc smutný, protože mu manželka cestu samotnému zakázala, jelikož měla o něj strach. Když ale několik týdnů chodil jako tělo bez duše, svolila, že může někam sám. Jak dospěla k názoru, že Izrael prakticky neustále válčící s Palestinou bude bezpečnější než Kuba raději nezkoumal a vyrazil na svou první sólo pouť. Sladili jsme program a dohodli se, že po tomhle místě půjdeme spolu na Olivovou horu. Nyní nás ještě čekal Chrám Kristova hrobu. Dostali jsme se do části, kde měl být Ježíš ukřižován a v té kapli postavili ještě jakési další monstrum, aby nebylo tak snadné se tam dostat a mohly se tak snáze tvořit fronty. Ten had čekajících na falešný kámen s důlkem na falešném místě byl naštěstí i za hranicí oběti jinak hluboce věřícího Piotra a tak jsme mohli vyrazit konečně ven z přeplněného města.
Popravdě měl jsem po předchozí negativní zkušenosti s Benátkama ze Starého města obavy. Ano, je tu taky spousta lidí, možná ještě více a věřící se míchají s turisty, také tu na každém rohu nabízejí vysoce funkční věci bez kterých se zaručeně neobejdete, taky jsou zde úzké uličky ve kterých ztrácíte orientaci a není si kam sednout. Je tu ale jeden podstatný rozdíl, který to posouvá do jiné dimenze. Starý Jeruzalém na rozdíl od Benátek není mrtvým účelovým umělohmotným průmyslovým podnikem sériově produkujícím šťastné oškubané turisty, stejně jako vysoké pece železné ingoty. Z Jeruzaléma je cítit, že to město opravdu žije svým činorodým účelným životem. Turisty zde ve většině tvoří věřící lidé pro které má toto místo mě těžce pochopitelný rozměr a ostatní turisté jsou zde jen v roli přihlížejících, procházejících jakýmsi živým organismem. Tady jsem na místo chladu špinavých odrbaných zdí a netečných lidí cítil pohostinnost a vřelost.