Původně jsem o tranzitu Slovenskem a Maďarskem ani nechtěl psát a 150km v dešti si udržuji dobrou náladu myšlenkami, že déšť je super, protože nemám mouchy na plexi. Pak zastavuji na benzínce a zjišťuji, že komplet celá motorka včetně mých bot nohavic a kufrů je od oleje a tím myslím, že z toho všeho ta olejová emulze kape, žádné mastné vlhko. Mě se nějak zdálo, že mi klouže řadička, ale připisoval jsem to navoskovaným botám. Na takovýchto osamocených výpravách zpravidla člověk poznává sám sebe, ale že jsem blbec vím dávno, kvůli tomu se mi nemusí zlít motorka olejem od nádrže po výfuk kousek od baráku. Ventily jsem kontroloval večer spíš už po hmatu a stalo se to, že na jednom šroubu ventilového víka zůsatal gumový těsnící kroužek přilepený a na druhém zůstal přilepený na krytu. Pak už stačilo shodné šrouby prohodit a na jednom byly podložky dvě a na druhém žádná. … jak prosté. Takže chladič dolů a s deštěm za krkem Jawím (slangový výraz nás Jawařů pro opravy na cestě). Koupím litr oleje, naleju tam půlku, ale ať nakláním motorku jak nakláním, vodoznak je suchý. Tak to nalévám po dvou deckách a pokaždé kývu s motorkou, kdy už se objeví hladinka a ono pořád nic. Jdu pro druhý litr. Vše se opakuje a až když tam zahučí i druhá litrovka, hlásí rybí oko správnou hladinu. Hned vedle něj je nápis: Oil 2300ccm. Na to, že my blbí máme štěstí se spoléhám, ale fičet po dálnici s vytočeným motorem s 3dcl oleje a zastavit v pravý okamžik, to už je machrovina. Nejhorší na tomto celém incidentu je tak to, že jsem na zevrubné očištění motorky spotřeboval téměř celou zásobu hajzláku, který by se později při zažívacích komplikacích mohl hodit.

Tak předpověď nelhala. Za Budapeští vylezlo slunce z mraků a já z nepromoku. Valím to pořád po dálnici a dochází mi jaký by to mohl být průser s olejem, kdyby nepršelo. Kdyby olej alespoň částečně neomývala voda, bylo by vše na zadní gumě a při sebemenším náklonu bych lehnul. Těší mne, že ani po těch hodinách v dešti na dálnici není v nových kufrech ani kapka vody. Konečně jsem na hranici do Rumunska a vše jde bez komplikací. Ovšem řada kamionů na rumunské straně je několik kilometrů. Doufám, že mají řidiči nakoupeny dárky na vánoce, jestli to domů vůbec stihnou. Rumunsko mne přivítalo obrovskou cedulí, že vyhazování flašek z aut je přísně zakázáno. Kolem cesty na návsi je před každým domem lavička, na ní sedi postarší obyvatelé a sledují jaká je to dnes průtočnost na hlavní. Zastavuji u prodejce zeleniny a kupuji na večer meloun, když mám to vloné místo v báglech. Hned se ke mně přitočí domorodec bez pravého předloktí a zalomeným pahýlem mi ukazuje, abych to okouřil, až se budu rozjíždět. Já jen prstem ukážu na policejní hlídku opodál a žádné divadlo se nekoná. Už tak je ten vybrakovaný lauf na pokutu.

Už se setmělo a já stojím na úpatí Karpat. Dál už vede serpentýnová silnice do nitra hor, tak jsem našel místo na spaní u opuštěné továrny a zkouším vynález, který jsem si koupil pár dní před odjezdem. Nikdy jsem v hamace (houpací síť) nespal. Když si do toho jen tak cvičně lehnu, je to docela pohodlné, ale když to chci celé zopakovat tak, aby byla karimatka podemnou a spacák na mně, vypadá to jako nedůstojné zpackané představení z nového cirkusu. Doufám, že se v noci nebudu chtít otočit na bok a nepadnu s rukama ve spacáku na hubu do kamení jako pytel sraček. V noci ještě sprchnlo, tak jsem přes sebe jen přehodil horní díl od stanu.