Den 4

Pan domácí František má dva kluky a jelikož jsem staršího učil ve volných chvílích skládat z papíru vlaštovky a parníky, dostal jsem při loučení za přilbu brko z luňáka, kterých tu létá hodně a prý kradou slepice. Kdyby jste se chtěl někdo ubytovat v Banátu někde jinde než v profláklé Svaté Heleně, email na Františka z Gerniku je: kuska1985@seznam.cz . Já jsem byl u něj doma, protože jsem byl sám a na dvě noci, ale má druhý dům a pokud je vás víc, nebo na více dní, ubytuje vás tam.

Ráno za deště vyrážím opět na cestu. Chtěl jsem se jet podívat na sochu Decebala vytesanou ve skále, ale taky to nebude tak jednoduché. Průtrž, která me uvěznila v horách strhla u Dubové cestu i s mostem a silnice je neprůjezdná. Musím tedy kvůli pár km objet půl Karpat v dešti s 200km zajížďkou. Nejprve ale ještě pár dsítek kilometrů horskými cestami, než se dostanu na asfalt. Co tu vidím mi ale hlava nebere. Vesnička kdesi v horách má náves rozježděnou na blátivou kaši ve které se brodí lidé od bláta. Domy jsou na spadnutí a opravdu tu žijí jako zvířata. Evidentně jim chybí základní civilizační návyky a pokud to není spojeno s obživou, navíc nehnou ani prstem. Kamení je v horách všude dost, ale proč by si jím vysypali, nebo vydláždili alespoň malý plácek před vchodem do domu, aby neměli blátivou kaši hned před prahem, když to není nezbytně nutné k přežití. Docela mne mrzí, že nemám fotku, nebo video, protože tohle se popsat nedá, ale připadal bych si při focení jako v zologické. Sakra vždyť je 30km odtud poměrně slušné město, proč ti lidé žijí tu a takhle? Ale co je vlastně štěstí? Nábytek z Ikey a Passat z druhé ruky, nebo fungl BMW a hacienda obehnaná hřbitovním plotem s bazénem a koupelnou z mramoru? Asi mají důvod proč tak žijí.

Jedu se podívat na Železná vrata. Celý den jedu v dešti a jsem z toho otrávený jako Vávra kávou. Navíc cesta podél Dunaje je z jedné strany svodidla a z druhé stěna skály. Do toho hustý provoz, auta práší všude vodu a mám z toho ztísněný pocit. Dorazím k vratům a tam je dílo zkázy dokonáno. V podstatě nic není vidět. Jen chumel plotů a drátů z přilehlé elektrárny. Není ani co vyfotit. Na hráz se dá dostat až za celnicí, protože je to hraniční přechod se Srbskem. Ne uvězněný v lese, ale tady je ta nejhorší chvilka mého zájezdu. Promoklý, podchlazený, už několikátý den prší a nademnou olověná obloha. Mám chuť to otočit. No jo, ale já se vlastně kromě prvního dne celou cestu vracím! Jedu zpět do Orsovy a odbočuji na druhou stranu omrknout sochu Decebala. Tady už je to lepší. Je to boční cesta s minimálním provozem. Socha je to zajímavá, ale trochu se rozpadá jako Jackson, tak jí bradu a nos dobetonovali sprostým betonem jiného odstínu než je skála. Další zastávka Herkulovy lázně. Jsou rozděleny na dvě půlky. Jedna ještě žije a lidé se tu jezdí léčit sirnými prameny, což podle zápachu poznáte i při pouhém průjezdu městem. Druhá půlka je jakýsi skanzen postapokalyptických opuštěných hotelů dokládající dávnou zašlou slávu tohoto mmísta. Připadá mi to jako bych se potápěl u Titaniku.

Nabírám směr Targu Jiu a viděl jsem slunce. Děda nekecal, že jej v mládí viděl. Opravdu je kulaté. Cesta je to zpočátku povětšinou úzká, vine se krásným kaňonem s potokem a později začne stoupat do hor. Tady poznávám paradoxy rumunských silnic. Úzká silnička vedoucí do nikam se najednou rozšíří na několik kilometrů v megalomanskou téměř dvouproudovku, pak kilometr kamenité cesty a zpět na cestičku. Cestou vidím jak se čoudí ze střechy nějaké chýše v horách a myslím si, že hoří, ale když přijedu blíže, vidím, že je to stará valašská stavba a ty nemívaly komíny. Kouř uvnitř volně stoupal pod střechu a tam byly jen výdechy. Provoz tu skoro není, za těch 100km jsem potkal jen pár aut, ale nepočítal jsem, že cesta vede 100km pustinou a jestli mi vyjde benzín, tak to bude opravdu o fous. Dnešní cíl je dojet na dostřel Transalpině, ale dlouho nenacházím vhodné místo na spaní, tak věším hamaku až přímo před počátečními serpentýnami. Z těch domácívh produktů v Gerniku chytám sračku jako bič a doufám, že mne to v noci nepožene do deště. Počasí se totiž horší. Začíná opět pršet, já nad sebe uvazuji horní díl stanu a dělám si tak přístřešek. Podemnou teče voda a já si visím pěkně v suchu. Výborný vynález. V noci se budím a chce se mi čůrat. Chvíli bojuji s močákem, ale za podpory zvuku kapání vody z deště, které se stává neodbytným močák vyhrává. Jenže do deště se mi nechce a představa, že se tu budu zase půl dne instalovat je hrozná. Ehmmm … popis řešení situace shrnu jen tím, že tahle hamaka má naštěstí oka.