Den 3

Ráno se probouzím až v 9 a jídlo je už na stole. Během snídaně příjde do domu soused koupit marmeládu pro své podnájemníky. Je to jeden ze zdejších tratičních produktů. Dáváme se do řeči a řešíme jak dostat motorku do vsi, protože v horách prý žijí nějací Madžájové, kteří chodí krást i do vesnice a jestli tam tu motorku objeví, můžu jít domů pěšky. Traktorem je to bez šance, jediná volba jsou koně a žebřiňák. Jdeme na druhý konec dědiny za lidma , kteří mají koně.

Dům jsem poznal už po čichu a jen co se otevřela honosná vrata vykoukl na mne dvorek jako ze středověku. Nahrubo vydlážděný kamením, v jednom koutě nějaké hnijící natě, v druhém hnůj a hned vedle toho vchod do obyvatelné místnosti, přičemž tam se podlaha příliž nelišila. Všichni na sobě mají špinavé staré hadry a těžko poznat kolik generací tady bydlí. Každý nad 40let vypadá jako nad hrobem a všechny ženy, co jsem tam viděl mohly být stejně dobře sestrou, matkou, či babičkou nejmladšího 17 letého Františka. Jedna z nich máčí do vody větévky s listím a vymetá žhavé uhlí z nějakého topeniště ve zdi. Pec je vyhřátá, bude se péct chleba. Jsem jako u vytržení. Vše co jsem viděl ve skanzenu v Rožnově zde probíhá každodenním životě, jen takový vypulírovaný skanzenový domek je oproti tomu dvacetiosmi a půl hvězdičkový Hillton.

Domlouváme záchrannou akci. Jenže já si uvědomuji, že vlastně pořádně nevím kde jsem tu motorku nechal. Neuložil jsem si pozici do GPS a do vesnice jsem se dostal s tím domorodcem nějakýma pěšinkama přes hory a doly, které si díky vysílení a zacházkám kvůli povodním pamatuji jen mlhavě. Snažím se popsat jak to tam vypadalo, jenže stromy, louky a potoky jsou všude. Snad ji najdeme. Tihle lidé jsou muži činu. Žádné po obědě, nebo po kafi. Okamžitě shazují nasušenou vojtěšku z vozu a začínají zapřahat. Ještě je potřeba upravit obutí. Do kopyta tlučou hřebíky durch a na druhé straně zahýbají, aby podkova neupadla. Vytahují fungl nový žlutě zářící kurt, který do tohoto prostředí jaksi vůbec nezapadá. Prý jim ho dovezl bratr, co dělá v česku v lisovně plastů. Oni ho nepoužívají, protože neví jak se s tím železem na konci manipuluje, ale prý to můžeme zavázat i na uzel. Uklidňuji je, že to znám a naučím je to používat. Na naložení je potřeba tři silné chlapy, ale musí s námi jet i děda, který na tom evidentně se zdravím není moc dobře. Je celý pokroucený, a celý se třepe. Takové lidi u nás nepouští z nemocnice ani na reverz a on s námi chce jet v tomhle nejistém počasí do hor pro motorku. Není mu ani moc rozumět, vypadá to, že je po mrtvičce. Domluva je s nimi docela těžká. Celá rodina mluví podivnou huhlavou češtinou, kterou si za ty roky vypěstovala a já moc nerozumím. Je to jako s dítětem, které se učí mluvit. Komolí slova, má své názvy a rozumí mu jen rodiče.

Jedu v žebřiňáku po hřebenech Karpat, honí se černé mraky a sem tam spadne pár kapek. Vůz skáče po šutrech, jindy zapadá po osy do bláta, nebo vázne ve vymletých kolejích. Koně ale zvládají vše s bravurou a nic je nezastaví. Směr máme zhruba dobrý a já ukazuji za kterým kopcem stojí ta má mrtvola. Cestou mi vypráví jak v noci rodili tele. Strčil ruku do krávy, tele namazal sádlem, správně otočil a pak tahali ven. Ptám se, jestli tu žijí medvědi, nebo vlci. Jó, jasně že žijí zní odpověď. A už jste nějakého potkal? I ten nejstarší přiznává, že ne. A jsme tu. Sláva. Motorku jsme našli a je v pořádku. Nastává ale problém jak ji naložit. Je to v kopci a my ji nemůžeme dostat nahoru. Navíc je obalená blátem a váží jako Baworák. Kde nepomůžou svaly, pomůže hlava. Vrazil jsem klacek mezi přední válec a výfuk, každý jej bereme z jedné strany a máme naloženo. Domů musíme oklikou po hřebenech, déšť smetl spoustu cest a i tak objíždíme občas vymleté úseky přes pole. Kousek od motorky byla ještě jedna chýše a tam bydlí kamarád zachránců. Prý s jedním chodil do školy. To, co já jsem včera šel s vypětím všech sil přes dvě hodiny, chodil on jako dítko školou povinné v létě v zimě denně tam a zpět. Ó chrabří to horalé a ta jadrná horalská mluva! Na koních hraje každý sval a do kopců poctivě zabírají. Občas děda bičíkem přidá plyn, ale stačí, aby se provázek jen lehce svezl po srsti a koně vystřelí jako když na SV podřadím o dva kvalty. Když pak u nich na dvorku zabublá, jsem nejšťastnější člověk na zeměkouli a s radostí jim dávám tisícovku o kterou si s obavami řekli. Za téměř celodenní pachtění tří chlapů a dvou koní to není věru mnoho, ale tady to je vysoká suma.

Nic není ztraceno a můžeme pokračovat v cestě. Dnes ale ne. Musím ji trochu umýt a tak fasuju metlu s kartáčem a jedu k obecnímu pramenu. To se ovšem ukazuje jako špatná varianta, neboť je podvečer a lidé tu vodí napojit svá zvířata a chtějí si povídat, jenže já když povídám, tak nedělám a když dělám, tak nemluvím. Od lidí se dozvídám, že jsou stržené některé cesty a mosty a že takové povodně tu nepamatují ani starousedlíci. Jó je umění si do toho naplánovat cestu. Přední blatník musím odšroubovat, protože se mi to bláto nedaří dostat ven. Ten jíl se drží jako hovno košile. Doma na dvorku ještě drobné ohledání a zjišťuji, že se bláto dostalo pod plynovou rukojeť, uschlo a z plynu je tempomat. Rozebral jsem rychlopal, promazal a je po problému. Druhá věc však bude horší. V tom blátě jsem komplet přišel o zadní desky. Na kotouči se objevil matný proužek kde jde železo na železo. Desky jsem kontroloval před odjezdem a protože bylo na předních jen něco přes milimetr, koupil jsem nové a vzal je sebou. Zadní jsem měnil nedávno, byly tam ¾ a zadní brzda je spíš taková symbolická, jenže bláto je sežralo během pár kilometrů. No nic, shánět desky se mi nechce. Mám před sebou sice ještě pár tisíc km, ale dám to jen s přední. SVčko hodně brzdí motorem a když bude krizovka, zadek normálně funguje. K večeru se spouští lijavec a já se těším jak zase ráno vyrazím.