Den 11

Ráno frčím do Jasynje o které jsem se dočetl, že je zde jeden z monoha geografických středů Evropy a ptám se místních, jestli je tu nějaký znak, který by si bylo možno vyfotit. Jo, je, ale ne tady. Ten střed Evropy totiž není tady, ale o 30 km níže a já jsem ho v noci minul. Ve dne se cedule nedá přehlédnout. Jsou tu totiž stánky s cetkama a vycpaným medvědem se kterým se můžete nechat za patřičný obnos vyfotit. Já fotím jen ceduli s motorkou a sleduji jak Ukrajinec hadrou vysává litry vody z kufru žigulíka jako jsem to dělal já nedávno s benzínem.

Navigace ukazuje do Koločavy necelých 60km, což při zdejším stavu silnic bude tak na dvě hodinky. Dopoledne jsem tam. Kdyby mi někdo řekl, že tam tohoto dne ani nedojedu, myslel bych si, že si ze mne dělá srandu. Stáčím to na Dubovou a tu postupně začíná horor. Cesta je horší a horší. Několik km jedu po totálně rozbité cestě a z ničeho nic vesnička ve které je několik chudých domků s rozbitou návsí, pak tři megalomanské novostavby před kterými je fungl asfalt a pak opět pokračují chatrče s kamenitou cestou plnou děr. Jak si někdo může postavit takový palác s přístupem po několikakilometrovém tankodromu.

Cesta do Čorné Tisy a Komsomolska je to nejhorší, co jsem za celý trip jel. Není to sice technicky náročné, ale otravné. Cesta se skládá jen ze samých děr mezi které už žádnou díru vměstnat nelze. Je to prostě konečná hodnota jako rychlost světla, nebo absolutní nula. Kličkuji a projíždím díry na jedničku ve stoje s očima přilepenýma na zem a okolí téměř nevnímám. Nejsou to pozvolně svažující se díry, ale obrovské krátery s ostrýma kolmýma hranama. Do těch menších vám zahučí celé přední kolo po osu a v těch větších vaši kostru možná po několika letech objeví náhodný speolog. Narážím na cestáře jak opravují díry a hledím v němém úžasu. V čele jede traktor s cisternou horkého asfaltu pod kterým se topí. Dělník jde s kýblem a jakousi metlou, kterou namáčí v asfaltu a kolem každé díry na té hlíně udělá kruh, který ovšem může plnit nanejvýš nějakou spirituální funkci. Pak jede Kraz s živicí kterou z korby nabírají a do děr v hlíně rozhazují čtyři muži a tři ženy. Ano, Ukrajina je rájem feministek a o práci se zde pohlaví dělí stejným dílem. Když žasnu, domorodci tvrdí, že jsme si ženy rozmazlili a že tady pracují i v lese se sekyrou. Všechno pak udusává parní válec jako z grotesky s Lupino Lanem. V Komsomolsku se ztratí i poslední zbytky cesty a náves spočívá jen v kamenité udusané hlíně plné děr. Za Komsomolskem se cesta stáčí k říčce, přes který vede most. Na každém konci je ale 30cm schod na který sám motorku nedostanu. Jdu proto pro kluky, kteří posedávají na Uralu naloženém dřevem. Motorku dostaneme přes mostek a já se ptám na cestu. Kluci neví, nikdy tam nebyli. Zajedu za roh a vidím, že jsem opět skončil. Do Koločavy to mám už jen kousek a tady se cesta mění v kamenitý potok, který sám nechci pokoušet. Je to na proražení bloku. Rychle spěchám zpět, aby tam kluci ještě byli. Naštěstí tam jsou.

Jak dostanu motorku přes říčku, chci uvolnit emoce a vzteknout se, že se tou samou hroznou cestou musím desítky km vracet zpět, ale nejde to. Jsem kliďas a vím, že bych tím nic nezměnil. Vyrážím prototo zpět a cestou se pro uosvěžení myju v přilehlé řece. Cestou ale spatřuji nezapomenutelné výjevy. Po Komsomolské kamenobahnoštráse tlačí kočárek mladá maminka jako vystřižená z módního časopisu, ve sněhově bílé halence a lodičkách, jako by ji do těchto končin právě vyplivnul časoprostor odněkud z oddechového parčíku velkoměsta. O vesnici níže, když na chvilku zastavím, zírám s otevřenou hubou jak mezi místními otrhanci v prachu a kamení vede asi 25 letý mladý muž opět krásně oblečenou slečnu na vysokých semišových podpatcích. Drží ji za zdviženou ruku za prsty jako by ji chtěl vyzvat k tanci , dovede ji k vytuněné Samaře s černým štětkolakem, nápisy Esparco a mohutným křídlem na kufru, otevře jí dveře, usadí ji a opět za ní s noblesou dveře zavře. Pak obejde auto před kapotou, nakopne káru a mizí v prachu. Já se vzpamatovávám až cítím, že mi prach skřípe mezi zuby. Ještě se ptám domorodce na stav cesty a on prý, že na něj můžu česky, že byl u nás na vojně. ÁÁÁ okupant!  No, čo bolo, to bolo. Terazky jsme my už svobodní a jak to tak vypadá, tak oni ještě prozatím svobodní.

Hroznými cestami plných děr se probíjím ke Koločavě. Vůbec mne to nebaví. Musíte pořád hledět pod kola a pro samou díru není čas na rekreaci. Nevím, možná je to tím, že už jsem na konci cesty a hodně už jsem viděl v Rumunsku, ale z Ukrajiny jsem zklamán. Hrozné cesty vedou údolími a na hřebeny se v podstatě nedostanete, tím pádem žádná panorámata. Jestli jsem měl někde namále s pádem, nebylo to kupodivu v náročném rumunském terénu, ale tady jsem málem dvakrát lehnul na prachu při dobržďování na poslední chvíli před děrovým polem. Jednou jsem chytil v díře spodkem tak, že mi začal téct olej a já jsem už viděl prasklý blok. Naštěstí to schytal jen výpustný šroub, který se ránou povolil a kapal.

Začíná se šeřit. Dnes nic nenechávám náhodě a zavčasu hledám flek. V zápětí nacházím nějaké tábořiště v březovém hájku jako z Mrazíka u vypuštěné přehrady. Jsou zde sice v křovích haldy odpadků, ale je už skoro tma a není nic vidět. Náhle mne přepadá obava z medvědů. Jen tak v přírodě jsem strach neměl, ale tady můžou být zvyklí chodit, když je tu tolik odpadků. No dobrý pocit nemám a motorku s jídlem raději parkuji 50 metrů bokem. Myslel jsem si, že už jsem hamakový mazák a nalodění do sítě jsem vychytal, ale dnes jsem při nasedání hodil záda. Zítra už to zvládnu napoprvé. Jako Pája.