Den 6

Ráno je slunečné. Měl jsem sen, že mi mé SVčko někdo vyměnil za BMW GS. Já jsem s tou mrchou nemohl nikam vyjet. Kolem cesty se pasou koně, ale když přidám plyn, z výfuku vyrazí hukot a koně vyrazí na klokana vpřed. Na klokana proto, že mají svázané přední nohy, aby daleko neutekli a tak srandovně poskakují jako dřevěné hračky. Míjím hřbitovy, které jsou vždy uprostřed vesnice a vůbec nepůsobí tak ponuře jako u nás. Rumuni budou zřejmě hodně nacionalistický národ. Vše je pomalováno rumunskou trikolorou a ač jsem tam nikdy nebyl, připadám si jako v Americe.

Většinou v takovýchto chudších zemích vévodí silnicím Mercedesy Piáno, ale tady nic. Zřejmě se to nevyplatí, protože přihlášení dovozu je zde hrozně drahé. Lidé v Gerniku jezdí s českými SPZ. Stejně jako u nás i tady najdete převážně domácí produkci, kterými jsou zde Dácie a to jak staré klasické, či v úpravě s korbou, tak nové modely Logan, Duster a jakési verze odpovídající našemu Roomsteru. Ostatní vozový park je stejný jako u nás. Překvapuje mne ale úplná absence motorek či skútrú. Většinou tyhle chudší země bývají hojně motorizované maloobjemovými motorkami, ale tady Dacia, koně, nebo nic.Větší objemy a klasické motorkáře jsem pak potkával jen na nejprofláklejších motorkářských místech.

Nalézám řeku a hned do ní zajíždím motorkou. Tady se na čistotu moc nehledí, ale na značce mám CZ, tak reprezentuji zemi a je fakt, že se za to bláto stydím. První jde na řadu motorka a když je v rámci možností opět čistá, jdu přeprat prádlo. Pak už jsem na řadě já. Voda je docela teplá na dobrých devět centimetrů a je to příjemné osvěžení v prvním regulérně slunečném horkém dni. Vybral jsem si místo blízko brodu a tak jsem tu co chvíli pro někoho atrakcí. Pro kluka, který brodí i s kolem, pasák přezemne prožene stádo krav. Když se chystá brodit dodávková Dacia, hledám nejlepší pozici na focení a s očima na displeji stoupnu bosky do teplého bláta až mi projelo mezi prsty. ...ups … nebylo to bláto a ještě teď, když to píšu mi naskakuje husí kůže. Vyprané mokré ponožky a trenky přivřu napůl do víka kufrů a po chvíli jízdy je otočím. Mikinu navleču na topcase a tričko uschne na mně.

Navigace si vytýčila nejkratší cestu ke skalním útvarům Babele napříč vrstevnicemi z vesničky do vesničky zpravidla offroadovými kamenitými stezkami. Jinak bych to musel ale objíždět hodně velikým okruhem, protože cesty vedou vždy jen údolími z hor, čili příčně k mému směru. Vesničky jsou tu zajímavé. V některých je i třetina domů v podobě zmenšených zámečků s věžičkami. Ale žádné podnikatelské baroko. Původní domorodá architektura. Často ale jako by jim je vrátili v restituci jak jsou v zuboženém stavu. Sloupy s elektickým vedením nesou vždy chumel drátů. V Rumunsku to vypadá, jako by vedl drát z elektrárny do každého jednotlivého domu. Cesta je vždy pár km špatný asfalt, pár km kamenitý středně těžký offroad. Občas se vyskytne i nějaká náročná pasáž rozbitá od traktorů a tak nadšení střídají horké chvilky. Dvakrát už jsem chytil o kámen ochrannou lyžinou, kterou jsem pod motor před odjezdem nainstaloval a tak svou funkci plní. To vše jen na přední brzdu, což v kamení a šotolinách není zrovna nejlepší kombinace, ale zvládám to. Asi po dvěstěpadesátéosmé za tento trip v duchu prodávám motorku a kupuji endnuro. Teď už ale opravdu. Jsem pevně odhodlaný. Jak dojedu domů, dám ji dokupy a hned napíšu inzerát. Posledních 40 km se mění v krásné horské serpentýny nejprve údolím s horším asfaltem, pak se cesta začne s fungl novým asfaltem zvedat. Po dvěstěpadesátédeváté kupuji svou motorku zpět a snažím se ji odprosit. Kde bych sehnal 170kg, 50kw enduro a ještě k tomu za 35 000kč? Nikde. Nehledě na finance takovou ještě ani nevyrobili a sednout z 50kw na 30kw šestistovku bych asi nedal. Za chvíli se opět proháním po zatravněných hřebenech a cesta připomíná Transalpinu. Tohle je ono. To je proč jsem tu jel. Zastavím pod vrcholem, protože dál už se musí pěšky. Cítím benzín a říkám si, že se mi asi seknul plovák a budu se na to muset potom podívat až motor schládne. Když ale otevřu kufr, vidím, že nemusím.

Kdyby vás někdy napadlo vzít si sebou sichr petku s benzínem, nedělejte to. Mohla by se vám vibracema na divokých rumunských cestách prodřít a polovina vytéct do kufru. Od této doby je vše cítit benzínem a veškeré jídlo má příchuť benzínu i když je v druhém kufru. Chci použít hajzlák na odsátí a v topcasu nacházím jen prázdnou ruličku. Co? Vždyť jsem včera kupoval nový! V zápětí ho nacházím. Celý se těma vibracema přemotal na cívku se smršťovací fólií. Nevěřícně na to zírám a hledám skrytou kameru. Vypadá to jako by si ze mne někdo vystřelil. Tohle je proti všem existujícím i neexistujícím přírodním zákonům. Nedotčený chleba sním, protože jsem dnes ještě pořádně nejedl, ale kdybych věděl, že se mi bude ještě večer říhat benzín a jen jiskra by stačila a byl by maršal Malinovskij, byl bych raději hlady. Teď už mi chybí, aby se mi zmáčkl a vystříkal do kufru sprej na řetěz. A to prý se stalo! V Lurdech! Byl to invalida z Hradce Královýho. (odbočka pro Cimrmanology) Četl jsem někde v cestopisu, že tam někomu bouchl opravný sprej na duše i s tím sajrajtem a fotky vypadaly dost zoufale.

Vyrážím na 3km dlouhou túru do prudkého kopce za skalními útvary. Sojí to za to. Jedny vypadají jako tři hřiby , pak několik různých abstraktních tvarů a pak jeden veliký vypadající z profilu jako obrovská lebka. Mám dobré světlo a tak je iluze dokonalá. Celkem mne překvapilo malé množství odpadků. Čekal jsem haldy jako na Balkáně, ale tady jsou jen sem tam petflašky kolem kosodřeviny. Slunce se blíží k obzoru a já se stejnou cestou vracím na hlavní cestu a sjíždím boky pneumatik. Nocleh nacházím na první dobrou a když měsíc rozlije světlo své po kraji a hvězdy řeknonu, že čas je jít spát, říkám si, že dnes to byl místy náročný, ale nádherný den.