Den 10

Ráno je rosa a takové vlhko, že když chcete vytáhnout ruku z kapsy, převrátí se vám naruby.

Vyrážím dál do rumunského Maramuréše. Je to naprosto jiné Rumunsko než bylo na jihu. Je tu hodně specifických kostelů, či klášterů. Jako první jedu na freskami pomalovaný klášter Moldovita. Je to turisticky profláknutá lokalita a jezdí zde autobusy se zájezdy. Pravoslavný klášter je zmalovaný jako pravoslavný klášter. Vnější fresky vypadají hezky a jsou pěkně nasvícené dopoledním sluncem, akorát je problém s focením. S mým objektivem mám problém se na malém dvorku vytočit, aby se celá stavba vešla do záběru. Vstupné je 5lei, což jsou mé poslední peníze. Připadá mi, že v Rumunsku mají na všechny drobné věci sazbu 3 – 5 lei. Vzhledem ke kurzu 1lei – cca 6,5kč je to skoro zadarmo. Dnes mám v plánu překročit hranici na Ukrajinu. Vydávám se na další v podstatě stejný klášter, který je vzdálen jen pár kilometrů, tak proč tam už nezajet. Klášter byl na chlup stejný, jen vlezné bylo 10lei, tak mne ani nemrzelo, že nemám peníze, ale co stálo za to byla cesta.

Krásné vracečky vedly do sedla a pak zase dolů. Úplně jsem se těšil na cestu zpět. Už mi totiž orazilo. Prověřil jsem si, že tyhle Avony drží dobře a naklonit to na botu se nemusím bát. Turistické tempo se změnilo ve sportovní a motor vyje nad 7tisíc otáček. To je zážitek. Další část cesty je sice v provozu a místy dvouproudá, ale předjíždím v pořádných náklonech auta i levým vnějším pruhem. Je to něco podobného jako Buchláky, které jsou světově proslulé obzvláště na Kyjovsku, jen tohle je ve větším. Když zastavím, abych si tu nádheru vyfotil, je zadní guma po stranách sežmolkovaná jako svetr od babičky a kus jí dnes po stranách viditelně ubylo.

Další zastávkou je Barsana s dřevěnými kostely. Nejprve je ale potřeba překonat další horská údolí a sedla s nádhernými výhledy. Už jsem jich viděl desítky, ale tohle se prostě jen tak neomrzí. I zde v horách vidím osady pastevců stlučené z desek a potažené igelitem. Kolem krásná divočina a míjím zdechlou krávu ze které je dobrá polovina užraná. Asi tu fakt něco divokého žije. Sjedu opět do otevřeného údolí. Spolu s civilizací se objeví jiný svět. Kolem cest jsou krásné bohatě zdobené domky pixelovým reliéfem a na první pohled je vidět, že je to bohatší kraj. Těžko říct, zda je to tím, že jsou lidi pracovitější, nebo čím vlastně. Uvědomuji si, že jsem se nikde nesetkal s jakoukoliv podobou sportu. U nás je v každé menší vísce fotbalové, tenisové, či volejbalové hřiště, ale tady jsem neviděl nic. Potkal jsem jen pár cyklistů a to byli podle vybavení evidentně turisté. Tady se holt dělá jen to, co je nezbytně nutné.

Tak si říkám, že už jsem dlouho nejawil a zastavuji koupit něco na jídlo. Sedím u motorky, dávám si osvěžující studený jogurt a zadní guma se mi zdá nějak hodně nízkoprofilová. Ups ... ona je poloprázdná a v slunci se leskne stříbro hřebíku. Naštěstí je vedle pumpa a tak se ptám na vzduch. Tak nic, tady foukají asi pumpou. Opodál je ještě jedna benzínka a tady už mají vzduchu plný kompresor. Pumpař lomí rukama, že mi to nespraví. Uklidňuji ho, že knoty mám, že si to opravím. Je zvědavý a hledí mi pod ruce. Ovšem rozhodně není tak zvědavý jako já, protože od toho závisí další pokračování cesty a já jsem to v životě nedělal. Hřeb nešel ven, nebyl za co chytit, tak jsem jej zatlačil dovnitř, propíchl hrotem, namazal, vrazil špagát a kupodivu ono to drží. Neuvěřitelné. Otázka 5 minut.

Do aerálu dřevěných staveb je vstup zdarma, tak se procházím mezi novostavbami z roku 1997 a vysoké štíhlé věže vypadají zvláštně. Slunce už se chýlí k obzoru a tak rychle vyrážím do Sapanty na notoricky známý veselý hřbitov. Je to hřbitov s modrými zdobenými náhrobky na kterých je nakresleno a napsáno jak dotyčný vlastně zahynul. Je tu obrázek muže přejetého traktorem, který to evidentně na rozdíl od Drápalíka nepřežil, žena okopávající pole, či další muž sedící s půllitrem v hospodě. Nějak jsem ale nečekal, že na hřbitov bude vstupné a tak mne u vstupu zastavuje slečna v budce a chce 5 lei. Bohužel. Vysvětluji, že už nemám ani kousek toho jejich igelitu, kterým bych zaplatil, tak alespoň dělám fotku u vstupu. Přemýšlím, jestli je etické vydělávat na nekroturistice a v tom uslyším jen: Hallo, come in, it´s OK. I zželelo se slečně chudého pocestného a procházím se mezi náhrobky. Zapadá slunce a fotky nejsou nic moc. Světlo zmizelo.

Tak a předemnou je obávaná ukrajinská hranice, kterou hodlám překročit v Solotvynu. Rumuni jsou jako obvykle přátelští. Na ukrajinské straně očekávám formuláře a úplatky, jak jsem četl v cestopisech. Ve frontě se dávám do řeči s Váňou. Je to Ukrajinec s autem na českých SPZ a musí co dva týdny vycestovat, aby si je mohl nechat. Přepis při dovozu je tu hrozně drahý, tak se to nevyplatí. Když se jej zeptám na zdroj obživy, tak se jen usmívá a prý dělá byznys. Dává mi vizitku, na které je napsáno jen Váňa bez jakýchkoliv jiných kontaktů a informace, že kšeftuje s auty všech značek. Na druhou stranu mi píše email, abych mu poslal fotky z cesty. Přechod proběhl naprosto bez problémů bez jakýchkoliv formulářů a problémů. Jen se lehce projevila byrokracie. Před celnicí je závora, kde vám voják vypíše talon s SPZ a vy kromě dvou razítek do pasu nasbíráte dvě razítka na talon a ten zase na výstupu z celního prostoru odevzdáte vojákovi. Proč to dělat jednoduše, když můžeme zaměstnat dva lidi navíc. A jsem na Ukrajině. Tak tady někde ještě možná jezdí náš Žigulík. Společně s odsunem okupačních vojsk se zcela neplánovaně odsunul pomocí páčidla z naší garáže neznámo kam. Je tma a já nemůžu najít vhodný plac na přespání. Z jedné strany kolmý svah, z druhé potok, tak jedu údolím pořád nahoru. Klepu se zimou a zastavuji na pevném checkpointu. Voják se jen zeptá kam jedu a jestli mám dokumenty v pořádku a můžu pokračovat. Už je mi to jedno. Zajíždím za nějaký kostel se zlatou bášňou za kterým je nějaký divoký travnatý plácek a sem tam náletová dřevina. Holt dnes opravdu postavím stan. Nepostavím. Celá loučka je podmáčená a proto ji nikdo neobhospodařuje. Nacházím ale nějaké vhodné vrby a opět věším hamaku. Fakt náramný vynález.