Den 8

Ráno je vlhko a mlha. Plexi se rosí i za jízdy, ale než přijedu k obci Racos, kde je kráter vyhaslé sopky, je krásný slunný den. Posledních 20km bylo po prašné hlíněné cestě , ale jak už to tak bývá. Buď tohle, nebo dlouhá objížďka. Kráter je něco úžasného. Nečekal jsem, že to bude tak veliké. Vnitřek je propadlý a kolem se drolí vysoké stěny hrající všemi odstíny červené a žluté barvy. Celá tato hornina je pórovitá jako škvára a lehká jako tvárnice. Šplhám kam se dá, abych udělal pěkné foto. Slunce je ještě nízko a svítí ze špatné strany, ale nakonec se nějaké fotky podaří.

V plánu byla Sighisoára , ale jelikož jsem propočítal, že i navzdory ztrátě času v blátě bych měl stihnout také alternativně plánovanonu neznámou Moldávii, s lehkým srdcem ji míjím. Města moc nemusím a tak mířím na Praid, kde jsou solné doly. Dostávám se na nějakou úplně novou krásnou cestu a už dobrých deset kilometrů jsem nepotkal žádné auto krom stavebních. Že bych jel po uzavřené cestě? Nevím, vracet se mi nechce a v serpentýnách na novém nenalajnovaném, nezašpiněném širokém asfaltu kroužím serpentýny opět do nějakého sedla. Asi po 20km potkávám stavební dělníky a krásný asfalt se mění na gruntovku. Po pár kilometrech ale přichází opět asfalt, tentokrát ale asi původní hrbatý a rozbitý. Není vyjímkou, že v zatáčce úplně chybí a mění se v kamení, protože původní cestu vzala voda. Je celkem nepochopitelné, že téměř dvouproudová šířka cesty se naráz zúží do zatáčky, kde se dvě protijedoucí auta sotva vyhnou. Pak už jen několik km rozbitého kamenitého povrchu s vymletými koryty jako někde v horách na který zase plynule navazuje široký nový asfalt ústící v nejposranější vesnici, co jsem kde viděl. Kobylince a kravince tu tvoří spojitou vrstvu, že asfalt pod nima není ani vidět a možná je to to jediné, co drží cestu pohromadě. Nechtěl bych tu jet za mokra. V další vesnici, která si s předešlou moc nezadá se na tom posraném rozbitém asfaltu snaží bruslit děti na in-linech. Zajímavý obrázek.

Jsem v Praidu a vstup do dolu nacházím nějak intuitivně a kupuji lístek. Dovnitř dolu jezdí autobus každých 20minut. Mám trochu problém s podzemními prostory, ale zvědavost je silnější. Viděl jsem na fotkách, že sály jsou velké, ale tohle mne ohromilo. Nejmenší dómy jsou velikosti fotbalových hřišť, stropy mají tak 15metrů a v ohromných sálech jsou lanová centra, restaurace, skákací hrad, pinpongové stoly, nebo badmintonové rakety volně k použití. Můžete tu jako v zábavním parku strávit celý den, je tu i menší 3D kino. Oproti venkovnímu vedru je tu příjemných 15stupňů. Autobus mne vyveze zpět na světlo boží a další bod je Bicazská soutěska.

Musím pohnout, abych tam byl ještě před setměním a něco viděl. Byl jsem tím ale trochu zklamán. Skály krásné, ale jen pár set metrů a to je vše. Bude to spíš tím očekáváním a jak už klasik Cimrman řekl: Každé očekávání nasleduje zklamání. Dnes jsem odhodlaný to natáhnout trochu do noci. Jedu zvlněnou krajinou a připadám si jako Malý Princ, který si na své malé planetce vždy posouval o kousek židli a díval se znova a znova na východ slunce. Já taky vidím zapadat slunce asi šestkrát, než se definitivně zanoří za obzor. Po tmě se sice jezdí v neznámém prostředí dost špatně, když navíc motorka moc nesvítí, ale cesta je pěkná a široká, tak vždy chytnu nějaké auto, pověsím se za něj a v rozumné vzdálenosti, abych mu nesvítil do zrcátek následuji červená světla.

Rumuni na hranicích umí překvapivě anglicky a chtějí si přátelsky povídat. Ptá se na drogy, alkohol a prý jestli nevezu Kalašnikov. Odpovídám, že Kalašnikovy nevozím, protože mám na to malé kufry. Na hranici s Moldávií je cítit chladný policejní přístup s jednoznačnými příkazy, které v sobě nemají nic lidského. Mám trochu problém překvaltovat na ruštinu. Kousek za hranicí jdu spát. Je půlnoc a já jsem tu proto, abych tuto zemi viděl, tak se těším na ráno. Stejně jako minulý rok o Albánii ani o Moldávii toho moc nevím. I internet je na informace poměrně skoupý, tak jsem pln očekávání.