Den 7

Ráno ještě za tmy mne probouzí štěkot a překotně se blíží. Zastaví se asi 10m předemnou a cosi vytrvale štěká. Vystrčím ven hlavu a zavrtím se, aby viděl, že jsem živý, ale nepomáhá to. Jakési psisko velikosti i vzezření hyeny štěká jako o život. Nic nepodnikám, ignoruji. Ho to přestane bavit. Omyl. Po půl hodině ztrácím nervy a ještě po tmě balím. Svítat bude každou chvilku. Cesta se opět z asfaltové mění na terénní kamenitý výjezd a já se nahoře rozhoduji posnídat a počkat až bude světlo, protože v terénu potřebuji dobře vidět. Kolem se volně pasou koně. Jeden přišel až ke mně, očichává motorku, pak mne, ožužlá mi řídítka a začne se doývat do kufru. Nedá se nijak odehnat, z mých ataků si nic nedělá. Nastartuji motorku a to ho na chvíli vyplaší, ale za chvíli je tu zase. Je čím dál drzejší, začíná kousat do polstrů sedačky. A tak to ne. Znovu startuji, ale ani to s ním nehne. Už ví, že jen straším. Vzdálí se, až když to pořádně protůruji. Už se celkem rozednilo, tak raději nasedám a jedu dál.

Ještě rozespalý bojuji s hlubokými kolejemi od traktoru ve kterrých je místy voda, což znamená klouzavé bláto v okolí. Místy je to opravdový trial a já se musím jít podívat dopředu kudy se to dá nejlépe sjet. Jakmile se tu kousnu, motorku v kolejích a úvozu neotočím. Možná je jen cesta vpřed. Když se mi podaří sjet do lázeňského městečka Slanic, jedu jen na jeden válec. Já se z toho poseru. A tentokrát to myslím vážně. Endiaron sice zapracoval, ale sem tam se mi ještě nějaká nenadálá příhoda stane. Jsem uprostřed lázeňského městečka a hledám příhodný flek, kde bych oba problémy urgentně vyřešil. Tak. Ten ožehavější je vyřešen a teď už jen opravit motorku. Zadní svod je skoro chladný, takže nejede zadní válec. Zvedám nádrž a opět Jawím. Montuji svíčku, která je černá. Už když jsem je měnil, byla zadní černější. Budu muset ubrat bohatost. Jenže kde? Nikde nenacházím žádný regulační šroubek a to i když sundám airbox. No nic. Dávám tam starší, ale funkční svíčku. Vzal jsem si sebou ty z předešlé výměny a motor hned naskočí na dva. Sláva. Pokračuji v cestě do Bercy na bahenní sopky.

Berca je kousek, tak jsem tam brzy a sám. Zaplatím 3 lei za parkovné na celý den včetně toalet a světe div se, zde daleko od civilizace funkční Wifi! Bahenní sopky jsou úžasné. Sopouchy jsou zasazené v měsíční fantaskní krajině přetvořené vodou. Šedé bláto uvnitř sopek bublá a vytékají z nich lávové bahenní jazyky. Po celém areálu se můžete volně pohybovat, tak fotím a fotím. Když se vrátím na parkoviště, chvíli mluvím s provozovatelem. Ač na to nevypadá, umí anglicky, což je ve zdejších krajích výjimka. Radí mi další cestu a připomíná mi, abych nezapomněl o jeho parkovišti s přilehlými sociálkami a restaurací se stylovým slaměným venkovním posezením říct mým přátelům. Jelikož je na něm vidět, že se o vše vzorně stará a za své 3 lei dostanete na zdejší poměry nadstandardní služby, tak tímto tak činím. Na přilehlém plácku prý můžete i kempovat a zrovna se tam jeden anglán s přívěsem balí.

Další cesta vede k solné skále a plamínkům hořících ze země v obci Andreasi. Je to asi 50 km. Polovina špatný asfalt údolím a druhá polovina ucházející šotolina přes kopec a kousek hřebene. To mám rád. Zase se proháním přírodou po nádherných travnatých náhorních pláních. Jestli to je Matrix, mají to vymakaný. Dole u cesty ční bílá skála s tmavými žílami vypadající jako tající starý sníh. Líznu si a fakt je to sůl. Ještě jsem nikdy nic takového neviděl. Pokračuji dál až k plamínkům. Uchází tu ze země plyn, který na povrchu hoří. Kdyby ty plamínky jen tak hořely v přírodě ze země, bylo by to moc fádní. Uděláme kolem toho do kruhu betonovou zídku a vyškrábeme do toho jakoby cihly, aby to vypadalo pěkně. Řekli si asi zdejší radní a tak se i stalo. Místní Rumun si chce povídat, ale jinak než Rumunsky neumí a tak jen něco mumlá a rozhazuje v přátelských gestech rukama. Pokyvuji hlavou jako že jo a to ho podněcuje k dalšímu monologu.

Kousek odtud je zkratka, kudy bych se měl dostat na hlavní asfaltovou cestu a tak projíždím hroznou cestou samá díra chudými vesnicemi. Dojedu až do jedné, kde kousek před cílem zůstávám stát. Cílovou vesnici přes kterou se mám dostat na hlavní vidím, ale nahoru vede dlouhý, prudký, rozbitý, kamenitý 200m dlouhý stoupák. Tak tudy ne. Vzdávám to bez boje. Sice bych to na 90% dal, ale stačí jedno škobrtnutí a v kopci je to bez šance na opětovné rozjetí. Otočit v tom svahu motorku by téměř jistě znamenalo sudy až pod kopec. Ne, jdu do různých šíleností, ale je potřeba mít nějaké hranice. Něco jiného je risk za barákem a něco jiného v divočině kus od domova. Jak by Zounar řekl: Hele, tohle je vo zranění. Domorodci mi tvrdí, že tam vede asfaltka a ukazují mi fungl cestu. Ta se ale po několika km bez odbočky stáčí úplně jiným směrem, tak se vracím. Pořád ukazuji na tu vesnici nahoře a oni pořád na tu asfaltku. Nedá mi to a zkusím to ještě jednou a opět nic. V další osadě se ptám na cestu mnicha a ten stejně jako navigace tvrdí, že tudy se do cíle nedostanu. Na žádné experimentování nemám prostor. Zbývá mi kousek do 260km, kdy se obvykle rozsvítí rezerva a já netuším kolik ještě ujedu, protože jsem vrkal terénem. Kilometr vzdušnou čarou od asfaltky to otáčím a tou hroznou cestou jedu zpět. Musím to celé objet, což je 60km a kdo ví jaké jsou tam cesty.

Začíná se stmívat a tak jdu nakoupit do Lídlu. Je tu to samé zboží na těch samých místech s těmí stejnými obrázky a liší se jen rumunskými nápisy, kterým nerozumíte ani slovo. Působí to na mne divně a připadám si zmateně. Něco, co notoricky znáte vám částečně změní a vy nevíte co se děje. Je to úplně jako ve snu. Když vyjdu ven, znatelně se mi uleví. Jdu si dát kávu do přilehlé kavárny, protože je tam Wifi a já se chci mrknout na netu, kde je ten šroub bohatosti. Číšník je naprosto neochotný a tváří se jako bych ho otravoval. Pak mne vyhodí, že bude zavírat i když pánové vedle ještě sedí.

Celou dobu, co hledám spaní si říkám, že dnes si postavím stan a natáhnu se na rovnou tvrdou zem, ale jen do té doby než přijde na to stan stavět. Tak zase končím v síti. Tentokrát jsem ale nějak přešponoval hamaku a je mi to nějaké těsné. Nevlezou se mi tam ramena, je to tak pro nějakého ajťáka. Jinak techniku nastupování jsem už trochu vychytal. Pořád to sice není jednoduché, ale už to zvládám na první pokus.