Den 12, 13

Tak dnes dám Ukrajině druhou šanci a vjíždím do Koločavy. Čekal jsem zapadlou vesničku a ona je to poměrně velká vesnice táhnoucí se podél cesty několik kilometrů. Nevím co jsem čekal, ale je to vesnice jako každá jiná a čeština se tu moc nenosí. Neviděl jsem ani jeden nápis. Vyfotím povinně ceduli četnické stanice a zajdu koupit něco na pití. Když říkám, že chci vodu, bábuška kterou není za pultem ani vidět automaticky natahuje ruku po vodce, která je vždy nejblíže pultu. Né, chci mineralnuju vadu ! Nechápavě se na mne dívá, jako by tam od dob Nikoly Šuhaje nealko nikdo nekupoval. Až syn jí ukáže prstem na petky. Aha, tak to se budu muset ohnout.

Fičím směr Užgorod a abych nemusel moc dodržovat rychlostní limity, věším se vždy za rychlé auto. Už podruhé se mi to tu vyplácí. Policajti opět měří a opět zastavují už druhého rychlého řidiče předemnou. Mne stavěla běžná kontrola dvakrát, ale jen zkontrolovali doklady a dýchal jsem na detektor alkoholu, který měl policajt vždy mezi očima. Jinak jsem několik hlídek minul aniž by mne stavěli. První co jsem na Ukrajinském území udělal bylo, že jsem vypnul světlo. Svítící vozidlo, totiž z dálky značí cizince a to znamená, že jedou děngi.

Na ukrajinské hranici u výdeje talónů se vzteká rakouský cyklista, že jej voják nechce pustit, protože tohle je přechod pouze pro auta a ne pro pěší. Celá směna celnice jsou nádherné Ukrajinky s makeupem a uniformy jim sneuvěřitelně seknou. Dokonce i ten maskáč, který některé mají. Vše v pohodě. Dvě okýnka a pak odevzdat oražený talón. To slovenská hranice je jiná káva. Je tu fronta na tři hodiny. Přes úzkou silničku se nemůžu dostat dopředu a tak musím hodinku taky počkat, než se dostanu na širší část, kde se už vlezu. Tady se vstupuje do Shengenu, tak celníci prohledávají i některá osobní zavazadla. U mne se však strohá celnice spokojí jen s otevřením víka. Dobře ví, co za aromatické překvapení se ukrývá v kufrech motorkáře po dvoutýdenním cestování.

Mám to za sebou a volám Peterovi do Trebišova, že bych jej rád navštívil. Známe se ze srazu Péráků. Z pouhého pozdravu se nakonec vyklube nocleh a ráno vyrážím napříč Slovenském domů. Od Popradu zase prší jako minulý rok, ale je to fuk. Za pár hodin jsem pod teplou sprchou.