Den 5

Když se probouzím, déšť ustává, ale obloha je olověná. Dělám si naději, že na druhé straně Karpat je hezky a ta hradba mraků se zarazila o hřebeny z jižní strany. Provokuji počasí, že si vezmu jen spodní díl nepromoku, aby mi voda z cesty nestříkala na kalhoty a na mokru kroutím zatáčky. Čím výše, tím větší zima. Potkávám prvního motorkáře. Při focení mne dohnal Christian z Rakouska na BMW 1200GS. Prý je u nich v Rakousku celý srpen zima a deštivo, tak vyrazil sem jižněji za teplem a už několikátý den jede v nepromoku jako já a teď na hřebenech společně klepeme kosu. Jel stejnou trasu jako já a má v plánu stejnou trasu jako já. Teď ale odbočuje z Transalpiny kolem jezera Vidra na Transfagaraš, kdežto já jedu až na Sebes, kde jsou zajímavé skalní útvary Rapa Rosie a Fagaraš až následně.

Tak má předpověď se vyplnila a na druhé straně Karpat je krásné slunečné počasí. I hlína je suchá, tak tu asi vůbec nepršelo. Nálada je super, jen nemůžu najít cestu ke skalám i když je vidím. Nakonec nezbývá než cesta vyjetá náklaďákama přes pole. Jsou to erozí obnažené červené skalní útvary na úpatí kopce jaké jsem už viděl minulý rok v Bulharsku. Tyhle jsou ale mnohem větší a lépe přístupné. Nikde ani noha, nikde žádné ploty, nikde žádné zákazy a hele …. ono to tu navzdory všem ochranářům stojí pořád!!! Pokochám se, nafotím to a razím po hlavní cestě na Transfagaraš. Cesta uběhla poměrně rychle i když byla nezáživná a už stoupám do sedla na deštivou stranu hor. Kolem cesty jsou na pláccích rodinky a piknikují. Kolem se míhají auta a oni vesele grilují. … Novodobá romantická verze čundrování. Pak jsem to viděl na více místech. Dívám se, kudy jsem to vlastně minulý rok jel, protože tu byla mlha tak na pět mnetrů a v sedle 15cm sněhu. Posledních pár výškových metrů už je taky mlha a já potkávám v protisměru Christiána. Na vrcholu ani nezastavuji, je tu zmatek a stánky, staví tu spousta lidí. Na druhé straně je krásné počasí, tak to konečně kroutím suchým asfaltem dolů. Občasná zastávka na focení a už jsem u jezera. Za jednou zatáčkou naráz ups a ona je celá cesta posypaná kamínkovou drtí a vydrželo jim to až k hradu Poienari.

Hrad Poienari je na rozdíl od fejkového Branu hrad, kde Drákula Vlad Tépéši opravdu pobýval. K čortovu hrádu vede 1480 schodů, ale beru je šturmem všechny na jeden zátah a říkám si jakou měl Drákula výhodu, že uměl lítat. Nahoře je pěkný výhled a jak už to tak u zřícenin bývá, jen pár kamenů v několika málo tozech zbytků zdiva. Vyšlapala tu i výstavní vyladěná hérečka v přiléhavých černých úpletových minišatech kopírující bezchybnou postavu a na nohou má sněhule. Sekne to k tomu o tom žádná, ale v tom 30 stupňovém vedru? Pro parádu se musí trpět a mě se celou cestu dolů honí hlavou jestli i tak krásným holkám smrdí nohy. Dole ji pak týpek, který si každým pohledem říká o ránu naloží do naleštěného Cayena a já nasedám na mé seconhandové SVčko zapráskané komplet od bláta. Zítra se musíme oba umýt.

Vždy k večeru se táhnou vesnicemi procesí krav jdoucích z pastvy. Mají to zařízené výborně. Každý druhý ve vesnici má nějakou tu krávu, ale pást je samostatně by se nevyplatilo, tak je ráno dají do mateřské školky, tam je pasáček hlídá a večer si ji na návsi jen vyzvednou, nebo některé dojdou domů samy. V pasení se majitelé střídají a vyjde to třeba jen 2x do měsíce. Nacházím pěkné místo v sadě, tak při měsíčku natahuji síť. Co nevidět bude úplněk. Sem tam přes mrak vysvitne i hvězda a já okamžitě usínám.