Den 9

Moldávie se po rozpadu sojuzu taky trhla a hlásí se spíš k Rumunsku, které jí bylo vždy jaksi blíž. Nedávno byla jako úřední jazyk vyhlášena Rumunština, která se od pravé Moldavštiny moc neliší. Jinak tu ale všichni umí rusky a sem tam nějaký ten nápis v azbuce taky nejde přehlédnout. Lidé vypadají podobně jako v Rumunsku, ale jsou už na nich vidět ruské rysy a holkám to jen prospělo. Rumunky nebyly ani ošklivé, ale ani extra hezké a když, tak to byly spíše ty světlejší pleti. Platí se tu Moldavskými Leu a litr benzínu stojí necelé euro. O kreditce na benzínkách si můžete jen nechat zdát, tak je potřeba peníze vyměnit. Leu jsou poměrně malé bankovky vypadající spíš jako by si je půjčili z Monopolů.

Ráno vyrážím navštívit klášter Orhei Vechi na děravé skále v krásné zákrutě řeky Raut. Cesty už dobře charakterizoval jeden Moldavan na hranicích, když říkal: Darogi zděs něcharošije, any takyje selskyje. Jedna zajímavost tu ale je. Oproti Rumunsku v Moldávii téměř nenajdete díry a veškerá nerovnost je tu soustředěna naopak do hrbů. První co mne na moldavské cestě napadá je, že Moldavané snad odkoupili levně veškeré hrby z Dojčlandu a vyasfaltovali jimi celou zemi. Jinak si to totiž nedokážu vysvětlit. Krom tahu dálničního charakteru tu není ani jeden metr asfaltu rovný. Fičím si to hlavním tahem na Kišiněv, široká hrbatá cesta a naráz konec. Pokračuje stejně široká vzorově rovná prašná gruntovka s drobnou roletou. Nevěřím vlastním očím. Auto předemnou práší jako na Dakaru a mě nezbývá než na té prašné cestě se sypkým povrchem pořádně otočit plynovou rukojetí. Když se rychlost přehoupne přes 80km/hod, kola letí jen po vrcholcích rolety a jízda se zklidní. Celá motorka však plave a je potřeba neustále řídit. S takovou ale brzy doženete auto, které práší, že není vidět ani na krok, tak je potřeba ještě přidat, aby jste jej co nejrychleji předjeli. Jednou jsem se přistihl, že po té šotolinové gruntovce letím 130km/hod. Za mnou se zvedá stejný oblak prachu, pořád dorovnávám úplav motorky a připadám si jako Cyril Despres na Dakaru. Že pak i mé oblečení vypadá podobně není potřeba dodávat. Alespoň už nevypadám od bláta jako prase, ale bílý jako mlynář.

Gruntovka skončila a já projíždím moldavskými vesničkami. O tekoucí vodě si tu můžou nechat jen zdát a vlastnit studnu je podobný luxus. Na návsi je vždy co sto metrů náležitě vyzdobená obecní studna s rumpálem a místní k nim opravdu chodí pro vodu. U cesty jsou před domy honosné zdobené malované brány, případně celé falešné čelní zdi s okny vypadající jako dům. Domek samotný je ale postaven až ve dvoře a často je v žalostném stavu. Je vidět, že je to chudá země, ale lidi to nedávají znát a snaží se chudobu maskovat, ne jako v Rumunsku. Další zdejší zvláštností jsou hejna nějakých vrabců. Které často sedí na silnicích a většinou vzlétnou pozdě, takže se vám míhají kolem hlavy jako v Hitchkokově Ptácích. Jeden mi i brnknul do přílby. Vozový park se zde změnil z Dácií na Žigulíky a sem tam potkáte i klasickou kulatou maršutku. Taky motorky se objevily. Jezdí tu všelijaké skútry dotáhnuté z venku, ale je tu i nemálo ruských Ižů povětšinou se sajdou, která však není na sezení, ale slouží pro přepravu dřeva či jiných nákladů. Hojně se tu vyskytují monumentální betonové památníky ku příležitosti čehokoliv a na odpočívadlech u širších, ale poměrně opuštěných cest jsou zpravidla betonové nájezdní rampy pro případnou opravu na cestě.

Na jednom návrší uvidím ten skvost kvůli kterému tu jedu. Řeka zde vyřezala krásnou zákrutu nad kterou je postaven kostel a po hřebeni k němu vede prašná cestička. Fotím si celé panoráma z dálky a jsou tu taky nějací poláci v BMW cestující pravděpodobně jen s kreditkou. Ukazují kam se chystají a ptají se jestli jedu i do separatistického Podněstří. Oni prý ne, protože mají strach a přes Ukrajinu se taky vracet nebudou, protože je tam válka. Do Podněstří nejedu, protože nemám moc času a nenašel jsem v té oblasti nic zajímavého, zato Ukrajinu mám v plánu, protože jí procházejí mé Karpaty. Bojuje se na druhém konci, obavy nemám. Znám podobnou situaci z Izraele. Běžný obyvatel v Jeruzalémě o válce neví. Ke kostelu jedu na motorce, zatímco oni musí pěšky, protože mají strach o auto. Projdu kostel a pak část skal v zákrutě. Na druhé straně vidím ve skále otvory a tak sedám na motorku a jedu na druhou stranu přes vesnici, abych je obhlédl z blízka. Příroda tu vytvořila jeskyně, které jsou ale po pár metrech zahrazeny zdí z panelů. Na louce v ohbí vidím tábořit nějaké lidi, tak se jdu mrknout co jsou zač. Už dlouho jsem s nikým nemluvil.

Když přijedu blíže , vidím SPZ se znakem PL. Zdravím dzien dobry a oni udiveně zírají. Pak se ptám, jestli mají nějaký větší nůž. Vypašeně na sebe zírají až jeden nůž opravdu vytasí. Sláva. Konečně si můžu rozkrojit meloun, co jsem koupil ve vesnici. Polovinu dávám do frcu a druhou baštím pro doplnění tekutin. Jsou to psíčkaři, kteří chovají Československé vlčáky a vesele debatíme další dvě hodiny. Každý hovoříme rodným jazykem a bez problému si rozumíme. Popisují jak je se psy v pohodě pustili do Rumunska, ale když chtěli přejet z Rumunska ven do Moldávie, rumunští celníci je nechtěli pustit ze země ven i přesto, že měli v pořádku všechny psí doklady. Psa je prý nemožno vyvézt. … jako by jich tam běhalo málo. Nezbylo než počkat až se vymění směna a noví lidé je pustili bez problému. Po chvíli se vrací druhá část jejich skupiny z nákupu a lidé ve vesnici jim prý kladli na srdce, aby nebili ženy. Holky to včera totiž trochu přehnaly s proslulým moldavským vínem a tak bylo veselo. Moldavské hrozny jsou zvláštní. Vůbec nemají soudkovitý, nebo kulatý tvar jak jsme zvyklí , ale jsou to tenké podlouhlé válečky. Vaří mi kávu na kobylinci. Mají na to speciální outdoorové vybavení. Vypadá to jako dvoulitrová lahev, ale má dvojitý plášť a vnitřní dutina funguje jako komín, který zdatně podporuje hoření. Jako palivo tak můžete použít cokoliv a voda překvapivě rychle vře. Po dvou hoďkách se loučíme a já vyrážím nazpět. Cestou si tak říkám, že tihle čundráci jsou vždycky fajn ať už jsou odkudkoliv. Rčení „ To není v prdeli, to je v lidech.“ prostě platí.

Sjedu na opuštěnou širokou cestu dálničního typu plnou výmolů. Jedu 100km/hod a místy nadskakuju i 10cm nad sedlo jak to kope. Všiml jsem si další zvláštnosti. Jsou tu autobusové zastávky. Často taky betonové a monumentální, což tu ke koloritu tak nějak patří, ale uvědomuji si, že v Rumunsku žádné zastávky nejsou a že tam nejezdí ani autobusy. Tady jsem potkal i školní autobus svážející děti do školy. Téměř podél všech cest jsou aleje různých stromů a taky se tu objevují borovicové háje na které v Rumunsku nenarazíte. Taky potulných psů je tu minimum Projíždím vesnicí a po dlouhé době vidím normální motorku. Před domem na hrbaté silnici stojí zaparkovaná Honda CBR RR s nápisem prodám. To mne fakt rozesměje. Nechápu, kde se dá s takovou motorkou v Moldávii jezdit. Jedu poslední gruntovkou a motorka devadesátkou krásně letí přes díry a rolety. Až když zastavím, abych zkontroloval navigaci, vidím jak jsou ty díry veliké a nemám z toho dobrý pocit. Pomalu se smráká a i tady jdou vesnicemi procesí domácích zvířat z pastvy.

Míjím ještě poslední domky jako z pohádky a za šera jsem na malé celnici. Ještě před závorou označující hraniční prostor chce po mně paní v civilu 20leu za opuštění Moldávie. No tak to bude ořech. Všechny peníze jsem vrazil před čárou do nádrže, aby mi žádné nezbyly. A Rumunské Lei máte? Jo, nějaké mám a nalézám posledních 15Lei. Prý když víc nemám, stačí deset a dostávám účtenku. U závory pak půl hodiny tvrdnu, protože se střídají směny. Moldavská obsluha je opět vojensky chladná a Rumuni jsou opět anglicky hovořící a usměvaví.

V první vesnici za čárou zastavím a zadávám další trasu do telefonu. Je tma a jsem opřený lokty o řídítka, protože jsem z těch hrbů náležitě unavený a vytřepaný. Hotovo. Chci nastartovat a nic. Startér ani neťukne. Poslední dobou se asi dostalo bláto a voda do mikrospínače na spojce a bylo třeba s ní trochu pohýbat, aby chytila kontakt. Nic. Ach jo, dlouho se nic nestalo a zrovna u jakéhosi smradlavého potoka a v absolutní tmě. Vytahuji čelovku a Jawím. Ani mne nic jiného nenapadá a jdu rovnonu po spínači. Snažím se propojit kontakty na krátko a když se to pomocí pojistek podaří, zmáčknu startér a nic. Sakra. Co teď? Vypínám a zapínám klíček a přemýšlím nad možnou příčinou. Asi po půl hodině Jawení mi čelovka zabloudí na tlačítko startéru u kterého chci pohýbat drátama a v tom mi to praští do očí. Jak jsem se v té tmě opřel lokty o řídítka, přepnul jsem si velký červený chcípák do polohy OFF. Normálně jej nepoužívám a motorku vypínám klíčkem aby nesvítila. Směju se radostí a taky vlastní blbosti. Ač už bych zalehl, dlouho nemůžu najít místo na spaní. V údolích jsou vesničky ve kterých leží zima a na kopečcích jsou jen samá pole. Nakonec se ale zdaří a já při svitu měsíce rozbaluji tábor.