Agra

Po poloprobděné noci se ocitám v Agře, Mekkce všech turistů, neboť zde stojí Taj Mahal. U nádru je tolik tuků, že se není možné přes ně dostat a doprava tak hustá, že jsou kolony na každou stranu. Kousek od nádru je Agra fort kam mám namířeno a tak odmítám závratné nabídky tukařů, protože vézt si zadek 1km za 50kč, což je speciální cena pro bílého sáhiba je věru zhůvěřilost. I tak každých pár metrů na mne pořvávají tukaři své nabídky a i když je ignoruji, sami licitují s cenami.

Dokonce i 100m před pevností mne tam chce tukař odvézt, protože si myslí, že nevím kde to je.

Agra Fort je pevnost po Maharajovi a je celá postavená z červeného kamene. Má obrovskou rozlohu a uvnitř je krásně udržovaná zeleň. Nikdy jsem takovou architekturu neviděl a jsem z toho vyplesklý jako japonský turista. Všechno je tesáno z kamene, nebo z mramoru se spoustou ornamentů a výjevů. No nádhera. Z jednoho výhledu je v oparu vidět majestátný Taj, kam mám namířeno hned potom. Po prohlídce ze mne hlídač bagáže jen tak ze sportu zkusí vytáhnout nějakou rupku, ale já vím, že je to grátis, tak stačí jeden zamračený pohled se slovy: Opravdu? A najednou je to opravdu zdarma.

Před pevností zase hlídkují tuk tukáři a já si nechám udělat nabídku, abych věděl od čeho se odpíchnout. Pak odmítnu a vydám se na cestu. Základ je tedy 50kč. Nechce se mi jít celou cestu pěšky, protože je to docela daleko a ze sandálů mám docela plyskýře přes půl nohy. Je to ale můj trik, který jsem si osvojil hned první den, protože mimo tato turistická místa jsou ceny mnohem nižší. Stačí poodejít pár set metrů a on si vás nějaký ten tukař uloví. Jeden už zastavuje a nabízí 30kč, říkám, že je to moc. Nafoukne se a odfrčí. V zápětí přirazí ke krajninci další a nabízí 25kč. Nechám jej chvíli vycukat a pak houknu svou nabídku 15kč, načež souhlasí a už se vezu.

U brány do Taje je fronta na hodinu, ale ujímá se mne vládní průvodce s průkazkou a ujištěním, že jeho služby jsou zdarma. Ukazuje, že já jsem cizinec a musím ke zvláštnímu okénku, kde není ani noha. Aby ne. Je po sezóně, cizince, abys tu pohledal a taky cena za vstup je pro Indy astronomická. U všech památek jsou totiž dvoje ceny. Zde do Taj Mahalu je vstupné pro Inda 10kč a pro cizince 250kč. Docela rozdíl, co? U ostatních památek to bylo ale kolem 100kč, což už se dá. Průvodce mi ukazuje kde uložit batoh, protože dovnitř se s ním nesmí a pomalu si mne začíná připravovat na neodolatelnou nabídku, která musela přijít, protože v Indii není nikdy nic jen tak nezjištně a v okolí památek už vůbec ne. U samotnného vstupu je poměrně dlouhá fronta. Zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy, ale průvodce mi nabízí přímý vstup bočním vchodem bez čekání za stovku. Odmítám, protože fronta kontinuálně postupuje a dostat se dovnitř netrvalo ani 3minuty včetně osobní prohlídky.

Ještě než spatřím ten zázrak, je tu nádherná vstupní brána do zahrady, kde se Taj nachází. Mnoho baťůžkářů Tajem pohrdá, protože je to ohromná komerce, ale být v Indii a nevidět Taj je jako navštívit Prahu a nevidět Orloj, nebo Pražský hrad. Proč bych měl tuto pamětihodnost zavrhovat jen proto, že ji navštíví další miliony lidí ročně. Už jej vidím. Vede k němu dlouhý bazének s vodotrysky lemovaný stromky. Je opravdu majestátný a je z něj cítit ta monumentalita. Asi v půlce cesty jsem zahlédl známý klobouček a pod ním albínorezavou hlavu. Jo, je to Boris Becker z letadla a má ohromnou radost, že jsme se opět potkali. On vysedal v Dílí, já jsem letěl ještě do Jaipuru a potkáme se v Agře. A pak že je v Indii hrozně moc lidí.

U vchodu k samotnému Taji se musíte buď zout, nebo si navléct návleky, které cizinci nafasují ke vstupence. Nejsem žádná fajnovka, tak se zouvám už jen proto, že mramor v počínajícím vedru příjemně chladí chodidla. Provoz dovnitř a ven je kyvadlově regulován a hned za mnou oficír přerušuje proud vstupujících. Uvnitř je asi desetimetrový kruh z mramoru a vysoce nad hlavami opět tesaná klenba. Nic, co bych mohl obdivovat půl hodiny na což jsem díky regulaci provozu odhadoval obchůzku kruhu. Rychle jsem proto přeběhl do skupiny odchozích a v Taji se ohřál, resp. schladil jen pár vteřin. Viděl jsem a stačí.

Na zadní straně si sednu do stínu a dívám se na řeku. Dnes mám fotící den. Díky tomu, že není sezóna, je tu zoufalý nedostatek bílého masa a naopak jelikož Indové mají prázdniny, sjeli se zde i z neturistických oblastí, takže bílého muže vidí poprvé a berou mne jako součást bílého Tajmahalu. Postupně se tedy fotím s mládeží i staršími zvědavci a představuji si jak mne předvádějí doma v rodinném albu. To se samozřejmě neobejde bez konverzace. Už mne už přestávalo bavit pořád vysvětlovat co že je to ta Ceka Ubika. Naučil jsem se to nakonec trochu urychlit. Řekl jsem Česká Republika a když jsem viděl divný výraz v obličeji, šel jsem o level níže na Československo a to už občas zabralo a když ne, řekl jsem vedle Německa a to už byli Indové doma. Ale ruku na srdce. Kdo z nás ví, že Indie má 29 států? A kolik z nás dokáže vyjmenovat alespoň tři. Naopak mne udivilo, když mne asi tři Indové opravili, že Československo už je rozděleno.

Teď nastává nejsložitější logistická akce. Potřebuji nalézt státní autobusák a nějaký nocleh poblíž, abych to ráno neměl daleko. Chystám se totiž do Fatehpur Sikrí. Je mi jasné, že to bude litý boj s tukařem, protože mne bude chtít podstrčit soukromého dopravce od kterého má provizi za každou duši a to samé na hotelu. Když řeknu tukařovi své požadavky, zasvítí mu oči nad snadným výdělkem a ani nemusím smlouvat o ceně, protože i když je to poměrně daleko, nasadil hned 10kč, jen aby mu ten zlatý důl neutekl. Po zběsilé jízdě mne vysazuje u domělého autobusového nádraží a vede mne do kanceláře. Celou dobu vím která bije a jen tak ze sportu si nechám udělat nabídku odvozu do několik km vzdálené Fatehpur Sikrí. Už ani nevím kolik stovek to bylo, ale následující den jsem za veřejný bus zaplatil 10korun. Po ujištění, že se jedná o soukromou cestovku se hlasitě obořím na tukaře s tím, že je podvodník a nedovezl mne na autobusák, proto mu nezaplatím a víc ho nechci vidět. Najmu si další tuktuk. Omlouvá se a žadoní, že mne opravdu doveze na státní bus. V záloze má totiž pořád ještě provizi z hotelu. Nechám se přesvědčit, protože s dalším tukařem bych musel vše absolvovat na novo. Pak mne opravdu doveze na bus. Vysednu a dám mu smluvených 10kč. On jen vyjeveně zírá a pořád mele co ten hotel. Říkám, že s podvodníky nejezdím a zaplatil jsem mu smluvenou sumu, čímž jsme vyřízeni. Mám dobrý pocit za ty stovky ošizených turistů, že pro změnu jsem vyjebal já s ním a to v rámci legální dohody bez podvodů. Možná vám to bude připadat tvrdé, sprosté, nebo zbytečné pro 10kč, ale oni hrají stejně tvrdou hru na každém kroku a na rozdíl ode mne nedodržují smluvené podmínky. Pak jsem stopnul druhého tukaře a ten mne hodil na hotel poblíž. Pokoj nic moc, cena taky nijak extra nízká, ale už se mi nechtělo absolvovat další boj o místo na slunci pro pár kaček.

Spím a po půlnoci mne probudí hrozný randál na ulici. Vykouknu z okna a tam jde průvod tancujících lidí. V čele je vůz s obrovskými repráky do kterých se přenáší živá hudba ve stylu Gorana Bregoviče a jeho skladby Pitbull terier z filmu Černá kočka, bílý kocour. Pak jdou trumpetisté a za nimi chumel lidí držící nad hlavami bankovky a divoce tančící chlapci se snaží je chytit. Celé to uzavírá kočár tažený koňmi nasvícený stovkami žárovek. No úžasná podívaná. U nás jsou dnes velikonoce, tak se domnívám, že by to mohlo mít něco společného s tímto i když vím, že zde na křesťana nenarazíte. Později jsem těch průvodů viděl více a není to nic jiného, než loučení se svobodou před sňatkem. Tenhle rituál je tak respektovaný, že klidně může ucpat provoz a vytvořit dlouhé kolony, přičemž policie jen přihlíží. Sám jsem pak v autobusu v takové koloně hodnou chvíli strávil.