Fatehpur Sikrí
Ráno dorazím pěšky na blízký autobusák, poptám se a Indové mne nastěhují do správného autobusu. Obyčejní lidé jsou pravým opakem vyčůraných tukářů a obchodníků. Udělají pro vás nezjištně první poslední. V autobuse jsou plně obsazeny první dvě třetiny autobusu a v zadu prázdno. Proč se ti lidi mačkají? Sednu tedy dozadu a vyrážíme. Odpověď znám po pár metrech. I ježdění autobusy se tu musí člověk naučit. Cesty jsou samá díra a odpružení stařičkých autobusů je minimální. Na zadních sedadlech to s vámi celou cestu pořádně třese a není vyjímkou i někaký ten výskok několik centimetrů nad sedačku. Autobus vypadal z venku hodně staře a žalostně a uvnitř tomu není jinak. Podlahu nikdo nesetřel od Kuvajtu napadení, takže by jste tam mohli sázet brambory, boční stěny jsou doplivané zaschlými hnědými slinami od žvýkacího tabáku a strop někdo jen tak aby se neřeklo přetřel tenkou vrstvou barvy, takže veškerá špína prosvítá. Asi to bylo správně vyhodnoceno jako jednodušší varianta než strop umýt. Kokpit řidiče se skládá z torza přístrojové desky sloužící spíše jako odkladiště, chumlu drátů a kostry sedačky bez polstrování.
Před palácem je prodejce klobouků a já už si chci druhý den nějaký koupit, protože mi slunce pálí na pleš a za krk. Zeptám se na cenu. Když řekne 500kč, zachvátí mne spontánní smích. Udiveně se ptá proč se směju. Max 50kč, víc nedám, odpovídám. Rázem stahuje cenu na 300, ale můj smích polevuje jen zvolna. Pořád trvám na svém a odcházím. Po třech krocích opět přiskočí a jeho nabídky už jsou reálnější. Nakonec z původních 500kč končíme na 70kč, aby viděl z mé strany taky dobrou vůli. Ještě mi vrací bankovku, která se mu zdá poškozená, ale když mu vracím klobouk, bankovka je už v nejlepším pořádku. S poškozenýma bankovkama je problém. Je jich hodně dotrhaných a je problém je pak někde udat. Většina obchodníků je odmítá, tak je při rozměňování peněz potřeba nejen přepočítat, ale i zkontrolovat bankovky.
Paláce jsou krásné z červeného kamene a v areálu je mramorový budhistický svatostánek. Uvnitř je v menší kapličce jak jinak jeden jejich tisíců bohů a boční stěny jsou pesforované ornamenty. O tyto boční stěny se ženy opírají čelem, odříkávají modlitby a na perforaci vážou barevné provázky. Jsou tu jen místní a později přijede autobus s páru japonskými důchodci vyzbrojenými respirátory. Jejich význam mi tu uniká, protože jsme v malé vesničce na hony vzdáleni jakémukoliv provozu.
V aglomeracích chodí s šátky na tváři i dost Indů. Tedy nechodí, ale jezdí. Indové pěšky neudělají ani krok a vždy když říkám, že někam dojdu, protože je to jen kilometr, jsou z toho překvapení.
Před odjezdem zpět do Agry jdu ještě na místní trh, protože potřebuji koupit nějaké boty. Mé sandály ve kterých mám doma odchozených deset bezproblémových sezón mi sežraly nohy a mám je samý puchýř. Za 60kč kupuji podobné pěnovky, jaké jsou na vietnamských tržnicích i u nás a následně v nich bez jediného puchýře odchodím celou Indii a sundám je až doma.
Došlo mi domácí jídlo, tak je načase pustit se do místního. Kupuji si tedy dva šátečky zvané samosa. Dělají se na milion způsobů a je to kořeněná zelenino bramborová směs zabalená v těstě do trojúhelníku a osmažená v oleji. Bývají k tomu ještě různé omáčky. Po prvních zakousnnutích cítím palčivou chuť na jazyku, ale za chvíli to ustane a koření rozvine chuť. Už jsem zvědav, jestli to budu tak intenzivně vnímat i když bude jídlo mé tělo opouštět.
V této uličce pořídíte vše na co si vzpomenete, ale musíte pořádně hledat. Navíc je tu docela rušno a Indové se všude cpou, což je jejich národní sport. Diskrétní zóny v Indii neexistují a vše probíhá tělo na tělo. Mezi tím vším se proplétají motorky, krávy a občas se kolem prožene i prase či koza. Zvířata zde žijí na ulici a živí se všudypřítomnými odpadky.
Cestou zpět do Agry se mi naskýtá další typická indická specialita. Zastavíme na přejezdu a protože je docela provoz, silnice před závorama se plní. Jenže ne jen v levém jízdním pruhu, ale po chvíli je jízdní pruh celá šířka ulice. To samé je ovšem taky na druhé straně. Závory se zvednou a obě laviny vyrazí proti sobě, aby se utkaly v kolejišti. Ač je to matematicky a fyzikálně nemožné, oba směry se začnou prolínat, vyhýbat a hlavně troubit. Po chvíli se jim opravdu prolnutí podaří a rozjede se i zbylá kolona. Zázrak.