Varanasi

Ve Varanasí mám domluvené ubytování na dvě noci přes Couchsurfing. Sice placené, což je proti pravidlům, ale jen asi stovka za pokoj, což je vzhledem umístění hned u Gangy opravdu zadarmo. Najít zde normální gauč je prakticky nemožné, pokud nejste mladá prsatá blondýna a já nesplňuji ani jeden parametr. Je domluveno, že Naveen mne vyzvedne na nádru a dopraví do jeho guesthousu, tak si voláme a za chvíli jsem v krásném čistém pokoji. Sociálky jsou sice venku, ale to ničemu nevadí.

Je lehce po poledni , venku je peklo, tak si odpočinu a povykládám s Naveenem a jeho bratrem. Je to ale divný patron. Když se ho zeptám na přítelkyni, říká, že na přítelkyně nevěří a že mu manželku vyberou rodiče. Těm se to ale moc nedaří, protože je mu 33, což znamená, že už má po sezóně. Indové se žení kolem 25 a pozdější věk je vyjímečný. S aranžovanými svatbami jsem se setkal ještě mnohokrát. Možná je to i lepší. Rodiče mají střízlivější odhad, než hormony splašený mozek.

V podvečer se vydávám na gháty, což jsou schody do posvátné Gangy. Tyhle schody na kterých se žije i spalují mrtví se to táhnou v zákrutě řeky asi kilometr. Jelikož i tady je o bílé nouze, potkávám tu Novozélanďana a zbytek večera strávíme spolu. Je tu na výměnném studijním pobytu.

Čekáme na uzavírání Gangy, což je speciální obřad, který se koná po sedmé hodině večerní na několika ghátech. Nejznámější a zároveň největší je obřad na hlavním ghátu někde uprostřed. První se odříkávají svaté texty a pak vystoupí na svá pódia plných květin mladí kluci a nejprve nacvičují zvláštní spartakiádu s kouřící konví, pak se zvláštní pochodní a na závěr s několikapatrovou pochodní připomínající hořící dort. Poté nastane mumraj a ti zapálení si jdou pro požehnání ke svatým mužům. Fotit se některým moc nechce, ale když jim přihodíte peníz na deku, rázem lze nad jejich posvátností přimhouřit oko.  

Na guesthousu přibyl novozélandsko německý pár a Sára je na Němku moc hezká, tak zbytek večera trávíme spolu. Jdeme na večeři, pak do nějakého templu tak posvátného, že u sebe krom oblečení nesmíte mít vůbec nic a všechno musíte odevzdat v úschově. Je potřeba zmínit, že u památek, na větších nádražích a templů jsou bezpečnostní brány na detekci kovů, ale jsou buď nefunkční, nebo pískají při každém průchodu aniž by to nékoho zajímalo. V templu je hudební festival, kdy tam celý týden koncertují nepřetržitě nějací hudebníci. Ke klasickému pojetí hudby jak ji známe to má ale hodně daleko. Momentálně sklízí aplaus tři starci. Jeden bouchal do bubnu, druhý měl na dřevě špagát a občas se mu na nějpodařilo vyloudit nějaký tón, třetí pak do toho mručel. Nevím jak jsou na tom se sluchem, ale znělo to, jako by o sobě vzájemně nevěděli. Nedivím se, že se musí Indové tolik modlit a meditovat. Jinak by tohle nemohli přežít.

Brzy ráno vyrážím opět na gháty mrknout na obřad otevírání Gangy, což je to samé jako večer, jen ve zrychlené verzi a za světla. Pak mám v plánu dát vydělat konečně nějakému tomu veslaři, který na mne včera na každém kroku pokřikoval „bout sir bout“! Začíná na stovce a když nejevím zájem sleze na padesát. To je docela slušná cena vzhledem k tomu, že na lodičce pojedu sám, ale protože indická vyčůranost je bezbřehá, dávám si podmínku. Ne za hodinu, ale přes všechny gháty. Je mi totiž jasné, že pokud bude limitován časem, tak se s tím veslováním nepředře a já nic neuvidím. Souhlasí. Nasedáme a s vycházejícím sluncem v zádech můžu pozorovat cvrkot, který se na ghátech rozbíhá.

Jak je známo, Ganga je nejen pro hinduisty nejposvátnější obřadní řekou, ale také zároveň koupelna, prádelna, hřbitov, či koupaliště. Na ghátech Indové perou prádlo klasickým starým způsobem. Namočeným kusem prádla mlátí do placatého kamene postaveného u břehu. Kolem je všude plno odpadků a hned vedle tečou do řeky splašky z domů. Saponáty tudíž netřeba. Prádlo pak suší rozprostřené na schodech. Muži se zpravidla svlečou do trenek, či speciálních „tang“ s provazem mezi půlkami a jdou se mýt. Pořádně se namydlí a dlouho se drhnou, než se opláchnou. Ženy jdou do vody i v sárí a snaží se opláchnout, aby se umyly co nejvíce a aby bylo vidět co nejméně. Mají to vlastně i s praním v jednom. Indové jsou totiž velmi čistotní. Nohy mají sice hrozné, ale pořád je vidíte se mýt a nezapomínají ani na zuby. Kartáčky používá jen vyšší vrstva a obyčejní lidé si drhnou zuby prstem, zato však velmi poctivě a dlouho. Ústa si vyplachují jak jinak než nevábně vypadající vodou z Gangy ve které plave kde co a připomíná stoku. Ublížit to může jen bezvěrcům. Víra přemůže veškeré bakterie a choroby. Já strčit do té vody prst, můžu si rovnou jít koupit dřevo na spálení, protože by to byla má jistá smrt.

Jsme přibližně v půlce a můj Cháron mi ukazuje, že tam je jeho zastávka kde končí. Ach jo. Proč alespoň jednou prostě nesplní co slíbili a pořád mne nutí se s nima dohadovat. Říkám, že pokud tam zastaví, nezaplatím mu, protože dohoda byla přes celé gháty. On že to je už hodina. Zaprvé je to třičtvrtě hodiny a za druhé já ti za to nemůžu, že nevesluješ a jen se necháš unášet neznatelným proudem a proto jsme v půlce. Dohoda byla přes celé gháty. Pro jistotu ještě pořádně zvyšuji hlas, abych ušetřil slova. Je vidět jak to v něm vře, ale jede. Jsem opravdu nekonfliktní typ, celé je mi to nepříjemné a než se dohadovat, většinou raději mávnu rukou, ale srát na hlavu si nenechám. Na to jsem háklivý. Ze zbytku projížďky už moc nemám a tak mu ještě před koncem ukazuji, aby už přirazil. Dál už stejně nic zajímavého není.

Zpět jdu po ghátech a dorazím až ke spalovacím ghátům, takže nás teď čeká trochu morbidity místy pro silnější povahy. Být spálen ve zdejším ghátu a popel vsypán do Gangy je to nej, co může hinduista po své smrti „zažít“. Celá věc je ale pro obyčejné Indy poměrně drahá, protože ke spálenní je potřeba nakoupit dřevo, které se zde vozí po Ganze a je velmi drahé. Kupodivu moc dřeva ke spálení není ani potřeba a hranice z pořádných polen pod nebožtíkem není vyšší než 60cm plus jedna vrstva tenších na něm. Celé to vypadá, že spodní polena nemají od čeho chytnout, protože žádné slabší vidět nejsou. Neboštíci jsou někdy zabaleni v látce a někdy mají tvář odhalenu.

Zrovna když jsem přišel, jednu babičku podpalovali a druhá hranice byla v polovině procesu. Po naskládání dřeva, posypání nějakým práškem a květinami ji rodinný příslušník zapálí od nohou a celá rodina obejde hranici několikrát v kruhu. Jeden z pozůstalých je zasažen babiččinou smrtí natolik, že se při této turistice rozptyluje psaním smsky. Překvapuje mne, že kolem není cítit žádný zápach pálícího se masa a na druhé hranici je vidět, že z polen jde pořádný žár bez jediného obláčku kouře. Asi je to dřevo tak vysušené, nebo se používá nějaký speciální druh. Jinde bych ten pohled asi nesnesl, ale tady mi to příjde tak nějak normální. Ovšem jen do té doby, než se jal nedotknutelný to ohořelé změklé tělo na druhé hranici tyčkou rozšťárat, aby dobře prohořelo. Hodně rychle jsem uhnul pohledem a raději se vydal dále.

Na jednu stranu je celý tenhle obřad velice posvátný, ale na druhou stranu nedotknutelným není žádná lidská vlastnost cizí a tak se zbylý popel zamete, ale žádné rituální chrstnutí do Gangy se nekoná. Popel se vysype pěkně na hromadu na břeh u které jsou nachystáni další zprostředkovatelé boží vůle a se zlatokopeckými pánvemi popel řádně prorýžují, jestli tam náhodou někde nezůstalo nějaké zlato ze zubů, nebo šperku. Teprve až po řádném prošacování, jestli si nebožtík nechce ulít náhodou nějaké to zlato sebou do nebe, je hoden nastoupit svou cestu po Ganze.

Indové mají na jednu stranu posvátné kde co, ale na druhou stranu o nějaké pietě nemůže být řeč ani zdaleka. Přímo na spalovacím ghátu je pěkný bordel, do ohně k nebožtíkovi se občas přihodí i nějaké ty odpadky, mezi hranicemi pospává potulný pes a nikomu to nevadí. Asi pět metrů po proudu za rýžujícími zlatokopy chytá Ind na pytlačku ryby a ob jeden ghát, což není ani 50metrů svatý muž vykonává ranní hygienu včetně zubů a vedle se koupou děti.

Na ghátech se prostě žije. Žebráci se z celodenního sedu večer jen vyvrátí do lehu a přikryjí se látkou včetně hlavy kvůli komárům, kluci tam hrají všudypřítomný kriket, přičemž jeden hlídkuje v lodičce. To když se odpal občas podaří do Gangy. Po ránu tu kromě praní a sušení prádla na schodech poposedávají holiči, kteří jsou hojně využíváni a to nejen ke stříhání a holení hlavy, ale dokonce jsem viděl jak na konec přejel starého Inda i v podpaží. Sem tam tu sedí ve strnulé poloze svatý muž, zatímco další svatí vykládají zájemcům své rozumy. Pokud si tu chcete koupit něco na zub, příjde vhod diskrétní nabídka marihuany, hašiše, kokainu, nebo děvčete. A podle zkušenosti mladého novozélanďana tu má tráva extra kvalitu.

Na pokoji jsem si přepral prádlo, ale na nějaké klasické sušení není moc času. Jdu naposled na gháty a po indicku rozprostřu své oblečení na rozpálené schody. Každý kolemjdoucí za nimi otáčí hlavu, neboť ty evropské hadry na ghátech vypadají trochu nepatřičně. Za hoďku je hotovo a já vyrážím pomalu na nádr. Čeká mne dvacetihodinová tisícikilometrová cesta , která mne ve sleepru vyšla na 110kč. Ale nepředbíhejme. Pomalu se setmělo a ulice poblíž ghátu se zaplnily téměř do neprůchodnosti. Jsem utahaný, tak si na cestu na nádr chci vzít tuka.

Od Naveena vím jaká je obvyklá taxa, ale než by tukař vezl za tu cenu bílého, raději zůstane stát. Nepochopím. Okamžitě se kolem slétnou rikšáci a já toho využívám k aukci. Začnou na padesáti korunách a já na pěti. Když přihodím do aukce 13kč jeden kývne a je mu to přiklepnuto. Rikšou jsem ještě nejel. Trefil jsem na vynikajícího pilota. Šlape do pedálů jako o život a zatímco ostatní stojí v zácpě, ten můj pořád hledá skulinky a posouvá se dopředu. Máme odbočit vpravo napříč ucpanou ulicí v několka řadách, což mi připadá nemožné, ale rikšák si zkušeně nadjede kousek proti proudu, pak se otočí a provoz jej odnese kam potřebuje. Klobouk dolů.