Jodhpur

Do Jodhpuru jsem přijel autobusem s tříhodinovým zpožděním, protože na cestách byly zácpy díky rekonstrukci. Jodhpuru se také říká modré město podle velkého monžství domů natřených modrou barvou.

Využívám známosti, kterou jsem si po cestě udělal a Ind mne posadí na místní bus z okraje města do centra. Odtud jdu do Maharajovy pevnosti. Cítím, jak začíná pálit slunce, musím si opět koupit klobouk. Ten první jsem říeně ztratil. Věděl jsem kde zůstal, ale byl celý rozjetý, tak jsem se pro něj už nevracel. Tentokrát jsem látkový vyhandrkoval z 60 na 35kč, aniž bych se musel snažit.

Když už mám palác na dostřel, snaží se mi tukaři vsugerovat, že z téhle strany se nedostanu, že zde je vstup pouze pro hotel, do paláce prý musím z druhé strany a že mne tam dovezou. Jen se směju a pokračuju. Tukařům nesmíte věřit ani dobrý den. Ona cesta z druhé strany opravdu existovala, ale nahoře jsou propojeny.

Maharajovo sídlo je velkolepé a odpovídá někdejší slávě těchto vládců měst. Před palácem jsou vitrínové garáže s maharajovými auty. Jsou to převážně stará vozidla jako Rolls Silver atp. Nejmladší je Mercedes Piano, který dostal od koncernu, protože maharaja stále žije a o sídlo se stará, ač už dávno není jeho. Palác hlídají guardi v klasických oranžových turbanech a někteří mají i klasické indické natočené kníry. Uvnitř je narcistická výstavka převážně fotografií a portrétů s výjevy z maharajova života podpořených hrstkou relikvií. Interiér rozhodně nestál za to.

Zpátky to chci vzít tou druhou stranou, abych ne šel tou samou cestou. Je lehce po polední a horko se rozjelo v plném proudu. Je přes 40 stupňů a já jdu hodnou chvíli nechráněn na přímém slunci. Osvědčil se látkový klobouk, který jsem namočil a přírodní zákony fungují spolehlivě. Odpařováním to krásně chladí.

Druhá cesta je hrozně dlouhá a vyplivla mne daleko od centra a jakmile vidím projíždět bus městské dopravy, mávnu na něj, zařvu dovnitř fort, protože se chci dostat k pevnosti a lidé mne vtáhnou dovnitř. Musím pár zastávek s nimi, pak mne přesadili na druhý bus a v závěru ještě na mikrobus jedoucí až nahoru. Jak jsem psal, obyčejní lidé jsou velmi ochotní, mají o vás starost a předávají si vás z busu do busu jako vzácný balík. Na přestupové zastávce řeknou stojícím kam jedu a aby mne posadili na správný spoj. Kroutím v Indii už třetí týden, tak už jsem zkušený cestovatel. Při každé cestě vidím kolem sebe všelijaké zajímavé výjevy, které vždy překvapí.  Zvláště zpočátku působí svastika na každém rohu. Uvidéte ji na domech, v chrámech, na dveřích a nezřídka je mají i auta namalovanou na kapotě. V hinduistickém náboženství má totiž naprosto opačný význam, než jako jej známe my, kde jej jeden malíř pokojů zneužil pro své nekalé záměry. Ve skutečnosti tenhle starý symbol znamená štěstí a můžeme být rádi, že Hitlerovi štěstí nepřinesl. 

Pevnost je obrovská a jdu si ji prohlédnout, abych se uvnitř schladil. Jsou tam krásné místy zachovalé prostory a neuvěřitelně zdobené části. Zapůjčený audioprůvodce je mi k ničemu, protože je tak potichu, že normální řeč lidí vedle mne mi znemožňuje poslech. Součástí je i posvátná kaple, kde postává mladý bubeník. Líbí se mu moje oči, ale neříká to nijak přitepleně. Indové mají prostě všichni hnědé a mé světle šedomodré jsou pro ně výjimka. Dáváme se do řeči a on mi vysvětluje systém kast. Samozřejmě nejpodřadnější jsou Dalitové, které známe pod označením nedotknutelní a nad nimi jsou ještě další tři kasty, které mají své podkasty. On je z druhé nejnižší a z podkasty z které jsou hudebníci, proto hraje v pevnosti na bubny. Kdyby chtěl dělat jiné povolání, může, ale nikdo jej nebude respektovat. Pak ukazuje na vrchního hlídače, který je z nejvyšší kasty. Z té se rekrutují hlídači, policisté a podobní strážci zákona. Krom nedotknutelných, kteří jsou všichni chudí, neexistuje napříč kastami zásada čím vyšší kasta, tím bohatší. V celkovém měřítku to tak asi bude, ale není vyjímkou, že Ind z druhé nejnižší kasty je bohatší, než ten nejvyšší. Ale i kdyby byl Ind z první kasty chudý, pořád jej budou respektovat jako první kastu.

Do setmění ještě pár hodin chybí, tak jdu dolů projít si městečko pod pevností. Potkávám české studenty, kteří dorazili dnes ráno. Jsou ze všeho vyplašení jako jsem byl já a mají načteny všechna doporučení z internetu, která v praxi v podstatě nelze uplatnit jako například hygiena při jídle. Pokud nežijete v několikahvězdíčkovém hotelu, ale na ulici jako já, můžete se omezit pouze na pití balené vody. Nikde nekoupíte jídlo až by na něm neseděla moucha, Indové vše bebou špinavýma rukama a nástroje se možná umyjou na konci dne. Cokoliv si na ulici koupíte, je vám zabaleno do novin, případně jsou z nich slepeny sáčky, či stočeny kornouty.

Stmívá se a já se vracím zpět nahoru k pevnosti, protože chci přespat na terasových skalách pod ní. Je to má lety ověřená taktika. Uklládat se až po setmění, aby o vás nikdo nevěděl. Pak jste v bezpečí. Relativně. Protože uprostřed noci mne budí šramot kousek od ucha. Rozlepím oko a v záři , kterou vydává město podemnou se dívám z metru a půl do obličeje dikobrazovi. V mžiku jsem jsem měl oči dokořán a oba jsme se lekli přibližně stejně, přičemž on v mžiku naježil ostny až to zachrastilo a k mé úlevě zdrhnul. Nemám zkušenosti, co takový vyplašený dikobraz dokáže a to není žádný ježek. Byl to macek velikosti bígla a s opakokvaným vyprávěním této příhody  se z něj stane přinejmenším vlčák. 

Ráno pak bloumám městem, které zprvu liduprázdné a v ulicích jsou jen nedotknutelní, kteří zametají odpoadky. Odpadky jsou totiž naprosto všude. Běžný Ind cokoliv po použití hodí na zem kde se zrovna nachází a tak je v celé Indii nehorázný bordel. K jejich dobru je ale třeba připočíst, že odpadkových košů je v celé Indii asi jako bílých delfínů a tak jim nic jiného ani nezbývá. Ve vlacích se všechno háže z oken, ať už jste v zastávce, či nikoliv. Když jsem zmačkal pet lahev, což přitáhlo pozornost všech okolních Indů, a jal jsem ji dát do batohu, všichni gestikulovali, abych ji vyhodil z okna. Ne, my v Evropě to děláme jinak.

Nastal čas, kdy otevírají velkou mramorovou kapli či jak to nazvat s krásně upravenými zahradami poblíž pevnosti, tak se tam jdu podívat. Uvnitř hraje Ind na bambusovou příčnou flétnu a je to ten samý, kterého jsem kdysi viděl v televizi v pořadu Na cestě. Chci mu dát nějaký ten drobák, ale poté, co mu německá turistka vrazí 100kč, což je pro Inda jako pro nás 500kč, rozmyslím si to a nebudu trapasit s pár rupkama. V zahradě pod stromem pak přečkám největší polední žár, pár Indů příjde podiskutovat a pak se přes půl města courám na vlak. Ani po tak dlouhé době mne ten cvrkot v ulicích a na tržištích nepřestal fascinovat.