Orcha

Ještě večer v Agře se mi asi u desátého stánku podařilo koupit SIMku. Potřebujete k tomu fotografii, fotokopie pasu a víz a účet z hotelu. Jsem on-line a musím říct, že jsem byl překvapen jak perfektně internet funguje. Simka stála tuším kolem stovky a 1Gb na měsíc 90kč. Volání v rámci státu je za 4haléře/min a sms do ČR vyjde asi na 2kč. V ostatních státech Indie platí roamingové ceny, které neznám, protože jsem to nepotřeboval a na internet se roaming nevztahuje. Ten funguje po celé Indii.

Abych se dostal do Orchy, dorazil jsem vlakem do Jhansi a odtud musím autobusem do této přilehlé vesnice. Je pět ráno, ještě je šero, stojím opět na ulici v novém obrovském městě o kterém nemám ani tuchy a mám dva problémy, přičemž ten jeden je urgentní a souvisí s mým včerejším obědem na ulici. Najít v několika vteřinách místo pro takový úkon uprostřed města není žádná legrace, ale nakonec se z menší části maskuji křovím a z větší části vyvíjím maximální úsilí státi se neviditelným. Praktikuji staré známé dětské pravidlo. Zavřu li oči a nevidím tě, nevidíš ani ty mne.

Ten druhý úkol je najít státní autobusák. Nacházím nějaké označení zastávky v POI bodech v telefonní aplikaci Navigator. Je to 3km daleko, tak se vydám tím směrem a když bude zajímavá nabídka od tukaře, svezu se. První tukař chce 40kč a nehodlá slevit. Nazdar. Druhý je pořád ještě drahý a když pro změnu oslovím jednoho já, dohodneme se po chvilce na rozumných18kč a jedu.

Vysedám před autobusákem a hned se mi nezjištně dostává zaručená informace, že do „Orči“ žádný autobus nejezdí a jestli se tam chci dostat, musím jet jeho tuktukem. Stejnou nevyžádanou informaci dostávám i od taxikáře, ale já plynule kráčím na bus. Na autobusáku je pořádný mumraj a rozhodně nečekejte něco podobného jako v Evropě. Jedná se vždy o hliněný prašný plácek a podle velikosti je tam pak někdy i budova s krytými lavičkami. Veškeré nápisy na busech jsou zásadně v hindi, tak jste absolutně nahraní. Stačí se ale zeptat a za tři minuty už uháním k cíli.

Je zima a prší. Tedy pokud se 25stupňů dá považovat za zimu. Uplynulé dny bylo tak nějak pod mrakem a teploty nepřesahovaly 35, což je v tuto dobu výjimka a prý jsem chytnul nějaký deštivý týden. Nicméně je to poprvé a naposled, co mne ve dne chytil déšť, který trval stejně jen asi půl hodiny .

Jdu se podívat do obrovské pevnosti, ale nijak mne to neuchvátilo. Sice jsem v celém obrovském komplexu sám, ale největší radost mám z konverzace s Indem u vchodu. Stojí tam zajímavý motocykl s kyvnou přední vidlicí místo teleskopické a tvar žeber na válci odkazuje na Čezetu. V Indii se totiž dlouhou dobu licenčně vyráběly Jawy pod názvem Yezdi. Jak jsem ale pak doma dohledal, tenhle stroj s názvem Rajdot je kopií Polské motorky, takže tak daleko jsem nebyl. Záhy je u mne majitel a je na motorku náležitě pyšný. Má již značná léta a je velmi zachovalá i na evropské poměry, natož pak na Indické, kde motorka po třech letech vypadá jako vrak. Samozřejmě ji musí nastartovat a i zvuk motoru je hezky čistý.

Naproti pevnosti jsou chrámy, trh a nějaký posvátný templ. Kolem jsou žebráci a prodavači květin, kterých mají Indové při obřadech obrovskou spotřebu. Jdu dovnitř. Indové se tam modlí a nechávají si od svatých můžů požehnat nějaké sladkosti v krabičkách. Mezi tím se otevřel i mohutný pískovcový templ vedle a tak si ho jdu prohlédnout. Okamžitě se se mnnou dává do řeči hlídač, protože tu nemá kromě mne koho hlídat. Provede mne celým templem, zavede mne dokonce i na střechu a ukáže hnízda supů. Urgentní případ z rána se opakuje a tak se ptám, jestli jsou tu někde toalety. Chvíli se zamyslí a pak mne zavede do jedné z tmavých chodeb uvnitř starobylého posvátného templu s tím, že je celá jen pro mne. Dost mne to udivilo a bylo mi to proti srsti, ale mnohem raději jsem zneuctil templ, než své kalhoty.

Orcha je malá vesnička kterou vede jedna hlavní cesta a ta je zároveň i tržištěm. Seběhl jsem tedy na ni a začal se shánět po odvozu zpět. Něco jako autobusové zastávky zde neexistuje a autobus zastavuje na místech obvyklých, kteří všichni domorodci znají. Já je ale neznám a tak bloumám ulicí. Během chvilky je kolem mne chumel tukařů a dalších zprostředkovatelů dopravy zpět do Jhansi a samozřejmě tudy nikdy žádný autobus nejel. V tom vidím projíždět autobus mým směrem a zkušeně na něj mávnu, což jsem odkoukal u domorodců. Autobus zastaví, já dovnitř zařvu „Džansi“ a lidi s hubama od ucha k uchu mne okamžitě vtáhnou dovnnitř. Tukaři, taxikáři a ostatní supové vyjeveně stojí v prachu za odjíždějícím busem a nechápou, že i bílý sáhib se vyzná.

Mým počinem nejsou ale překvapeni jen tukaři, ale také lidé uvnitř. Jsou to převážně lidé z okolních vesnic, a mnozí z nich ještě bílého evidentně neviděli. Všichni mi uvolňují místo, jen abych si sedl vedle nich. Na dvojsedadle sedí tři a zmáčknou se tak, že mi nabízejí dalších 15cm pro mou levou půlku zadku. Na zadní lavici se zase rozestoupilo uprostřed dobrých 18 cm pro celý můj zadek. Raději bych stál, ale dokud si nesednu, nebude klid, tak má levá půlka zadku bere zavděk těmi patnácti cm. Samozřejmě začíná konverzace odkud jsem, jestli jsem ženatý, kolik dětí, co je má práce, jestli jsem tu sám atp. Odpovídám poměrně vtipně a tak zadní polovina busu, která se shromáždila kolem mne propuká v salvy smíchu.

Dorazili jsme zpět a já mám před sebou přesun do Khajuraho, což ale není žádný problém, protože přátelé, které jsem si udělal v autobuse mne posadili na správný autobus nevím kam, kde musím přestoupit a tam mne zase dobří lidé přesadili na správný autobus do Khajuraho. Zkrátka lidé si mne předávali jako balík a při přesedání mne vždy přivedli až k druhému autobusu a tam řekli dalšímu: Dej na něj pozor, jede tam a tam. Takového osobního asistenta nemáte ani v první třídě.

V prvním busu vedle mne seděl farmář pěstující vše na co si vzpomenete. Má 40 zaměstnanců, spoustu hektarů polí a tak celou cestu jsem si připadal jako Forrest Gump a Bubo, který celou cestu mluvil o lovu krevet. Když jsem přesedal, mohl jsem si založit v Indii farmu, neboť jsem věděl vše potřebné. Ve druhém buse šla konverzace velmi ztuha, protože Ind mi rozuměl velmi špatně a já jemu díky silnému indickému akcentu téměř vůbec. Místo „Ingliš“ jsem tomu začal říkat „Indiš“.

Po hodině dospěla konverzace do bodu zaměstnání, což za normálních okolností bývá kolem třetí minuty. Po mé otázce Ind povyrostl a pyšně pravil, že je týčr. Abych mu pohladil ego, tak říkám, že vzdělání je důležité a ptám se na obor, což jsem neměl dělat, protože mne tím totálně zabil. Jak už asi tušíte odpověď byla: Igiš legič. Ano, tenhle muž si myslel, že vyučuje English language. Zbytek cesty už jsem jen přemýšlel, jak jej co nejefektivněji zranit, aby už nemohl šířit tenhle paskvil.