Lonar
Po dvacetihodinové jízdě vlakem vysedám v Jalgaone. Ani nejsem nijak zlomený a cesta uběhla překvapivě rychle. Protože jsem měl opět horní lůžko, které se nesklápí, valnou část jsem prospal, nebo si psal s kamarády. Indické dráhy jsou skvěle fungující mechanismus a i když spodní třídy jsou trochu horší, k českým vagónům z dob nedávno minulých to nemá zase tak daleko. Hlavně mne udivuje, že jezdí poměrně přesně. Ano, sem tam se objeví nějaká hodinka zpoždění, ale stalo se mi to za celou dobu jen dvakrát a taky je třeba brát v úvahu, že tenhle vlak už jede třetí den a má za sebou tři tisíce km. Jet u nás vlak tři dny, má zpoždění týden. Během jízdy vagóny co chvíli prochází prodavači nápojů, jídla, všemožných tretek, ale taky opravář zipů, který vám na počkání za osm korun vymění jezdce. Za každým druhým pak prochází prodejci čaje a pořád vyřvávají čajjjjjjj, čajjjjjjj. Indové jej pijí hodně sladký a zásadně s buvolím mlékem, protože krávy jsou posvátné. Ne všechno, co tu zanechali Britové je dobré.
Dostat se z vlaku na autobus je už rutinou a tentokrát jsem měl štěstí, protože se mi podařilo tuka sdílet s Indem , tak jsme se šábli na půl. Pak už jen v mumraji najít ten správný bus, který jezdí snad co pět minut, nebo mám všude takové štěstí. Jeden přestup a odpoledne stojím v malé vesničce jménem Lonar, známé obrovským meteorickým kráterem.
Tak tohle jsem ještě nezažil. Jsem mimo obvyklou turistickou trasu, navíc na vesnici, tak tady mnoho bílých nezavítá. Už jsem si zvykl, že když jdu po ulici ve městě 40% lidí na mne upřeně hledí, ale tady to je 90% a Ind když hledí, tak to dělá pořádně. Když se otočíte, neuhne pohledem, zkrátka Ind je schpen stoupnout si metr od vás a hledět dlouhé minuty bez hnutí. Obzvláště pokud děláte něco extra zajímavého, jako psaní zprávy. To si pak v klidu stoupne za vás, hlavu vám položí téměř na rameno a na uchu cítíte jeho dech. Otočíte hlavu, civíte mu z 20cm do očí a on nehne ani brvou. Je mi ta sledovačka uprostřed vesnice dost nepříjemná a cítím se jako v nějakém hororu, kdy po mně jdou všechny zombie.
Kráter je kousek za vesnicí a jsem rád, když z ní vypadnu. Přes smetiště se dostávám do malého templu v rozsedlině kráteru s krásným výhledem přímo na něj. Mám v plánu kráter obejít a přespat někde po cestě. Prstenec má dokola 6km. Jdu kolem po hliněné okružní cestě a naráz se zjeví tři výrostci na jednom motocyklu. Hrozně se chtějí družit a chtějí, abych si je vyfotil, ale z očí jim nekouká vůbec nic dobrého. To já už nějak poznám. Rychle se proto loučím a pokračuji dál. Po chvíli mne ale dojedou a vyptávají se kde budu spát a kam jdu. Samozřejmě, že jsem řekl, že na hotelu a že jdu hned zpět, jen co si tady kousek dál ještě udělám fotky. Nabádají mne důrazně, abych dále nechodil. Za chvíli mne opět dojedou a začínají být opravdu dotěrní a opravdu nepřátelsky říkají, abych dál nechodil, jestli nechci mít problémy. Jsou tam prý zlí lidé. Děkuji za upozornění a jen co jim sejdu z očí, hned skáču do křoví a za horizont, abych se jim ztratil. Po chvíli slyším , jak projeli kolem.
Ještě chvíli počkám a pak pokračuji. Jsem ale obezřetný. Poslouchám, jestli neuslyším motor, nebo někoho nezahlédnu. Zapadá slunce a kráter vypadá nádherně. Z nitra kráteru se ozývají nějaké mně známé skřekavé zvuky, ale nedokážu je identifikovat . Přitom je sakra důvěrně znám! Co to může být? Po pár metrech je mi to jasné. Z pod nohou mi vystartuje páv a vrhá se dolů do kráteru. S klesajícím sluncem už jich řvou stovky a co pár metrů nějakého vyplaším.
Ve svahu do kráteru jsem objevil stromy a je nejvyšší čas na nocleh, tak věším hamaku. Je to v pořádném srázu a přepadnout při nasedání na druhou stranu, zastavím se až dole. Ještě mne přijde zkontrolovat paví rodinka a poměrně brzy usínám. V noci mne budí blikající světlo. Žene se bouřka a blesky jdou od oblohy k zemi téměř kontinuálně, takže osvětlují vše kolem. Super. Na tohle jsem vybaven jednou šusťákovoou bundou. Přemýšlím nad alternativami jak v přírodě přečkat takovou spoušť. Mám přece alumatku! Tak zůstávám v hamace, boty si zavěsím na šňůru, aby mi je dolů nespláchla voda a batoh si dám na břicho. Pak se celý přikryji alumatkou a čekám na tu hrůzu. Déšť přešel asi za půl hodinky a jádro bouře mne naštěstí minulo. Alumatka se osvědčila a já jsem suchý, tak brzy usínám. Probudí mne až žuchnutí a šramotivý zvuk. To mi spadl batoh z břicha a kutálí se dolů do propasti. Teď s tím nic neudělám. Po tmě pro něj nepolezu, škody zhodnotím až za světla. Ráno mám batoh na dohled a opatrně pro něj jdu. Ujet mi noha, frčím za ním. Blbci mají štěstí. Batoh se zastavil na okraji skály, pod kterou je patnáct metrů kolmá stěna dolů.
Sbalím a pokračuji pročištěným vlahým vzduchem na mé pouti. Za celou dobu jsem nepotkal živáčka a ani nezahlédl jakékoliv obydlí. Jak mne ti výrostci strašili, myslel jsem, že tam bude někde slum. To bych opravdu raději otočil.
Chytám bus do Aurengabadu a odtud mám v plánu vyrazit do přilehlé Ellory na chrámy tesané ve skále.