Surat

Tohle je pro mne asi nekritičtější část cestopisu. V následujících třech dnech se toho událo hrozně moc. Byly to  ty nejlepší dny v Indii a je složité to nějak zestručnit.

Surat je naprosto nezajímavé průmyslové město bez památek, či jiných turistických cílů. Měl to být jen tranzitní bod, kde jsem měl přesedat z vlaku na autobus a nemohl jsem na mapě najít zastávku. Napsal jsem tedy jednomu Couchsurferovi, jestli neví kde to je. Amar byl velmi ochotný a tak jsme si celý měsíc psali až z toho vyplynul i nocleh a díky mému náskoku dokonce společné dva dny.

Amar si mne vyzvedne u autobusu a já mu do zprávy píšu co mám na sobě, aby mne poznal. Jsem blbec. Je to jako by psal černoch v Norsku, že ho poznáte podle červeného trička. Doveze mne domů a okamžitě vidím, že to je jiný level. Až dosud jsem se stýkal s chudšími vrstvami a tady se dostávám na opačný konec společenského žebříčku. Ovšem na Indické pohostinnosti to vůbec neubírá. Amarovi rodiče jsou neustále usměvaví a velmi ochotní. Tatínek vlastní soukromou kliniku maminka je v domácnosti jak se sluší a patří. Amar ve svých 33letech obchoduje a už toho má dost za sebou.

První vyrážíme s Amarem do práce, kde on dvě hoďky posedí u počítače a dívá se jak skáčou ceny, zatímco mne hodí svému kamarádovi vyhlášenému kadeřníkovi v přízemí. Jsem už zarostlý a potřebuji sestřih. Když říkám mladému holiči, že to chci celé na milimetr strojkem, udiveně hledí a nechá si to několikrát zopakovat, jestli opravdu dobře rozumí. Když vyštrachá nepoužívaný strojek a začne na něj nasazovat distanční lištu, tak jej stopnu, že to chci bez lišty na přímo. Je lehce zmaten, tohle tu ještě nebylo, ale pořád ho ujišťuji, že to tak opravdu chci. Když mi pak zkušebně třepající se rukou zajede do kotlety, vidím v zrcadle jak vytřeštil oči, na sucho polknul a velmi nesměle koktá, jestli to tak může být. Evidentně se mu ulevilo, když jsem se tvářil spokojeně. Co já zvládnu doma v koupelně u zrcadla za tři minuty, on stříhá půl hodiny. Jako stříhač ovcí by si v Austrálii nevydělal ani na vodu.

Vracíme se domů na výborný oběd, který vařila služka. Chodí k nim na pět hodin denně a měsíčně si vydělá 1500kč. Vaří, pere, uklízí … no můj sen. Jdeme se podívat do největšího akvária v Indii. Očekávám rozmanitý sladkovodní i mořský svět, ale polovina akvárií je prázdných, druhá polovina je z poloviny vychcípaná a polovina z té poloviny živých jsou akvarijní rybky jaké známe doma.

Amar má domluvený ještě nějaký byznys a tak mne bere sebou. Přjedeme na motorce do nového domu a na staré Hondě zároveň dorazí i nějaký strejda s igelitkou. Amar významně zvedne obočí a praví, že je to multimilionář. V dolarech samozřejmě. V domě na nás čekají dva fešní kravaťáci s velkými zlatými prsteny, srdečně mne vítají a hostí. Baví se v hindi, tak nerozumím. Pořád se usmívají, pak podepíší nějaké papíry a strejda multimilionář vysype na stůl plnou igelitku naštosovaných bankovek, až mi z toho spadne brada. Tolik peněz pohromadě jsem ještě neviděl.

Vyvstala otázka co dál. Když kolem probublal Enfield, zmínil jsem se, že se mi ty motorky moc líbí a Amar se hned zeptal: Chseš se svézt na Bulletovi? Já na to: Ty jsi se zbláznil! V tomhle provozu? To víš, že chci. … OK, pojedeš na Bulletovi. Indové totiž Pro Enfieldy používají jen označení Bullet.

Po chvíli jsme dorazili k jakémusi chumlu lidí, ostatně jako v celé Indii a všude kolem stály motorky, stejně jako v celé Indii a Amar něco zařval do davu. Ještě nedořekl ani větu a odněkud z davu přiletěly klíčky. Dal mi je do ruky a řekl. Je to támhleta pouštní písková verze, tak se jeď projet. Co???? To Ti jen tak byť kamarád půjčí motorku pro bílé trdlo, které na tom v životě nejelo a není v tom provozu schopno pomalu ani přejít cestu??? Amar se na mne nechápavě dívá a netuší v čem vidím problém. Indové prostě nic neřeší.

Zaplať pánbůh je to tři roky stará motorka s klasickým uspořádáním ovládání. Obrácený gard bych nedal ani náhodou. Hledám sytič a Amar se mi směje, že tady nic takového nepoužívají. Aby taky jo. Dnes je krásných 43stupňů. Zmáčknu startér a ozve se charakteristický zvuk. Trvám na tom, aby jel Amar se mnou, neboť jestli mne strhne proud provozu, vyplivne mne až někde za 2 milionovým městem a já tu uličku už nikdy nenajdu. Přilba je v Indii spíše vyjímkou a to jsou ještě z valné části stavební umělohmotné přilby jen posazené na hlavě jako kšiltovka.

Vyrážím a pořád si říkám, že se musím držet vlevo. Prozatím mne Amar navádí v téměř prázdných bočních uličkách zástavby. Jedna křižovatka, druhá, zabočíme a už mi Amar mlátí do zad a řve. Vlevo! Vlevo! Jak jsem odbočil, automaticky jsem se zařadil na pravou stranu. Že mi jede do protisměru rikšák mne z koncentrace nijak nevyvedlo, neboť ti jezdí všude. Na konci ulice vidím mumraj na hlavní. Tady končí veškerá sranda. Naštěstí odbočujeme vlevo a proud motorek, rikší, tuktuků a různých aut mne začal obtékat ze všech stran. Odbočit vpravo napříč tím kontinuálním provozem s proměnlivými dvěmi až pěti jízdními pruhy by byla jistá smrt. Po chvíli zjišťuji, že to není zase taková hrůza. Přece už jsem tu více než dva týdny a něco z provozu jsem pochytil. Hlavně nedělat žádné nepředvídatelné změny směru a všude se cpát téměř na dotek. Když vypnete hlavu a poddáte se tomu, provoz se začne před vámi sám rozestupovat a přelévat se kolem. Pochvíli jsme na výchozím stanovišti a já mám ještě pořád tep na stoosmdesáti. Amar vrátí klíčky a zpět příjde s radostnou novinou. Večer jedeme s partou Bulletářů na vyjížďku k 25km vzdálenému moři.

V podvečer se začíná sjíždět parta Indické zlaté mládeže. Tuhle motorku vlastní jen smetánka a ganksteři, což je zde v podsatě to samé. Já si prohlížím stroje. Jel jsem na 500ccm verzi a ostatní jsou 350. I třipade je zde astronomická cifra, neboť všichni drandí na 125. Benzín je tu na jejich poměry hodně drahý a provoz společně se stavem silnic stejně žádnou závratnou rychlost neumožňuje. Když řeknu, že mám doma 70hp šest pade, jsem king. Dorazilo pět motorek , tak nasedáme a majitel pouštní verze mi automaticky dává klíče, abych řídil. To striktně odmítám. V podvečer je provoz nejhustší a nedokážu si představit, že bych jím měl jet několik kilometrů a navíc dret krok s ostatními. Možná vám budu připadat jako srab, ale při cestování jsem zvyklý zvážit rizika a podle toho jednat. Vzhledem k tomu, že jsem bez přilby, vzdušnou čarou 6000km od domova, lékařská péče se provádí téměř na ulici a i kdyby existovala nějaká sanitka, dorazí možná na podzim, odevzdám se raději do rukou zkušeného Inda a za řídítka sednu až za městem. Bohatě stačí to, že nemám přilbu.

Vyrážíme a majitel se za mohutné podpory klaksonu obratně plynule proplétá mezí všemi těmi vehikly, lidmi a posvátnými krávami jako nic. Blinkry, ani jiné ukazatele směru se nepoužívají a pokud má vyjímečně některá motorka zrcátka, jsou obvykle pro lepší průchodnost provozem vytočená dovnitř, takže to vypadá jako založené ruce. Když dorazíme za město a provoz trochu zřídne, usedám za řídítka já. Tep zase vyletí na horní hranici, hodím tam jedničku a vzhůru za zážitky. Trochu mi dělá problém řazení, neboť téměř všechny indické motorky nemají klasickou řadičku, ale mají houpačku jako skůtry s podlahou. Nahoru se řadí stlačením zadní části patou. Nemůžu si na to zvyknout a usilovně na to musím myslet. Navíc mi dělá problémy zalomit nohu do té pozice, aby pata dořadila. Nakonec ale najdu způsob. Místo patou, přesunu celou nohu dozadu a i zde mačkám řadičku špičkou. Zatímco já křečovitě svírám řídítka, Ind za mnou nevěnuje jízdě sebemenší pozornost a se skloněnou hlavou píše smsky. Enfield je hodně nízkootáčkový stabilák a dává veškerý svůj mizerný výkon už od volnoběhu. O výkon zde ale nejde. Vždyť tenhle typ motocyklu spatřil světlo světa v roce 1949 a od té doby se vyrábí bez výraznějších koncepčních změn. S úlevou dorážíme k moři, které ale jen cítím, protože je za horizontem a už je téměř tma. Dáme si nějaké občerstvení, posedíme a jedeme zpět. Je to zase o řád vyšší level, protože ne všechna vozidla mají osvětlení a tak se pasuji do role spolujezdce na celou cestu. Za zmínku také stojí ceny nových motorek. Enfield zde startuje v přepočtu na 50 000kč a krásná fungl 125 Honda vás vyjde na 25 000. No nenaštvalo by vás to?

Co jsem v Suratu, mám pocit, že pořád jen jím a piju. Amar zastavuje u každého druhého stánku na jednu kouřovou a při té příležitosti musím ochutnávat kde co. Na každém rohu se prodávají lesklé pytlíčky se slazeným kořením a někdy je to opravdu síla. Indové si to nasypou do huby a mají to místo bonbónů. Já jsem tomu moc na chuť nepřišel, ale tvářil jsem se statečně. Zlatý hřeb mne ale teprve čekal. Tohle je specialita, to musíš ochutnat. Já to mám hrozně rád, trval na svém Amar a už mi podává sklenici coly ve které plavalo nějaké smetí. Bohužel to nebylo smetí. Bylo to mnohem horší. Specialita se jmenuje Masala Cola a do Coca Coly vám nasypou hrst koření a trochu soli. Chutná to, jako by jste si do koly dali polévkovou lžíci grilovacího koření a zamíchali, aby zmizely bublinky. Polknul jsem a udržel jsem to v sobě, ale čistě jen z úcty k Amarovi. Víc nedám. Amar se mi směje a já jemu taky protože jestli tenhle humus pije, tak je pěkné prase. Ta chuť se mi říhala ještě celý den. Všem svým kamarádům pak pobaveně vyprávěl, jak mne natáhla jeho specialita a drtivá většina kamarádů se pak smála jemu, že pije takový humus, že oni by to taky do huby nevzali. Trvalo mu poměrně dlouho, než našel dalšího příznivce.

Vymetli jsme s jeho kamarády taky luxusní restauraci i vajíčkový bar, což bylo pro mne top. Reklama se chlubila dvoumi tisíci recepty pouze z vajíček a kdyby jste to nevěděli, mnohdy by jste ani nepoznali, že to vajíčka jsou. Opravdu jedna lahůdka za druhou. Doma mne všichni strašili, jak je tam to jídlo hrozně ostré a kořeněné, ale tak ostré, že by to bylo až krajně nepříjemné jsem tam jedl jen jediné maso za celý pobyt a to kuře. Většinou mne u jídla pálila celá pusa, to jo, ale rozhodně to nebylo nic tragického.

Dobré jídlo se musí dobře zapít a nejlépe dobrým pivem. Ale kde? V tomhle Indickém státě je na počest Gándího totální prohibice. Hurá tedy do ilegálního baru, což zní ovšem mnohem lépe než vypadá. Ve skutečnosti jdeme do polorozpadlého domu po letitých dřevěných schodech do patra a tam v šeru jakési zaplivané vnitřní pavlače sevřené mezi domy sedí pod ventilátorem parta pěti chlapů a před sebou plechovku piva. Sedí tu s námi na špinavé zemi majitel luxusní restaurace i obchodník s diamanty, který je chodící reklamou pro svůj byznys a diamanty má v prstenech, náramcích i řetízcích. Surat je totiž největší zpracovatel diamantů na světě. Samá vybraná společnost. Každý má mezi nohama povědomou plechovku a prý je to nejlepší pivo. Aby ne, když je to Budvar ! Samozřejmě si všichni myslí, že je to americký Bud a tak šířím osvětu kde se dá i když je na plechovce made in India.

Jelikož já alkohol nepiju, dostávám nějakou sklenku perlivé vody, která vypadá jako by ji právě sebrali ze smetiště. Trochu mne uklidní, že ji předemnou otevřeli a psiklo to, ale lahev je tak špivavá i pod uzávěrem a zevnitř. Barman se usmívá a chlubivě dodává: Domácí! Super. Usmívám se a pokyvuji hlavou. Cpou tu do mne jakési ovoce bez chuti statečně máčené jak jinak než v masala koření, asi avokádo, nebo něco podobného, které vypadá už značně jetě a před použitím si z něj musíte odehnat mouchy. Miska ze které jím buráky vypadá že je kontinuálně bez mytí dosypávána už nějaký ten rok a zapíjím to domácí sodou plněnou do sklenky od Mirindy nalezené někde na smeťáku. Tady se prověří kvalita očkovacích vakcín z domova.

Zastavujeme zase u nějaké silně jeté dvoupatrové budovy s vnitřní pavlačí a plné malých kamrlíků kde můžete pořídit vše. Od akcií až po žloutenku. Všechny stěny jsou hnědě doplivané od žvýkacího tabáku. Každý druhý Ind žvýká a když má hubu plnou slin, plivne tu decku hnědého hnusu kamkoliv, ti slušnější do kteréhokoliv koutu na zeď. Zkoušel jsem to, ale zvláštní požitek mi to nepřinášelo. Před jedním z těchto kamrlíků sedí na plastových židlích s patřičným nánosem patiny pár lidí a další uvnitř. Za plentou v rohu se někdo míhá. Je to Amarův kamarád fyzioterapeut a tohle je jeho ordinace. Amar má běžet večer maratón a bolí ho noha.

V podvečer se loučím s Amarovými rodiči i s ním a sedám na autobus do Jodhpuru. Je to taky sleeper, protože cesta potrvá osmnáct hodin. Opravdu to byly jedny z nejlepších dnů v Indii, kdy jsem poznal jak se baví a žije Indická zlatá mládež.