Jaipur

Tak jsem tady a zase je tu ten obvyklý pocit. Stojím na chodníku v cizí zemi, přede mnou 1,5 milionové město a nevím absoulutně nic. Kdybych tak věděl, co budu znát, až tu budu stát o měsíc později při návratu. Byla by to jen rutina. Podle základního pravidla, že na letišti a v okolí je vše silně předraženo odmítám všechny nabídky a vydávám se do centra pěšky s tím, že něco chytnu cestou. Je to totiž asi 8km daleko. Po pár set metrech sedám do tuk tuku za třetinovou cenu oproti letištní a vydávám se na největší hardcore jízdu mého života. Řidič je evidentně nešťastně zamilovaný a je mu už vše úplně jedno, tak mu asi na životě nesejde. Za mými zády je obrovský reproduktor řvoucí šílenou Indickou hudbu a tukař kličkuje provozem zleva, zprava, zkrátka jakkoliv a když není cesta kudy dopředu, klakson to spraví.

Indický provoz je legendární, ale takhle na živo je to zase jiný level. Pravidla silničního provozu se zde stávají pouhým doporučením a jediné poměrně dodržované pravidlo je jízda vlevo. Když mne pak vysadí na rušné ulici s kontinuálním provozem a proměnlivým počtem jízdních pruhů někde mezi 2-5 v jednom směru, stojím bezradně na kraji a jediné na co myslím je, že mi za měsíc letí letadlo zpět a já se do té doby musím nějak dostat na druhou stranu. Provoz v Indii je zkrátka živý organismus a já si připadám jako bych do něj chtěl píchnout injekční jehlou. Chvíli stojím a pozoruji ten chaos s ohlušující kulisou klaksonů. Ha. Nedaleko je domorodec mířící taky na druhou stranu a zatímco já už tu mám vystátý důlek on se ani nezastaví a vrhá se mezi auta, rikšáky, tuktukáře, motorky a další mnohdy těžce specifikovatelné dopravní prostředky. Držím se ho jako klíště a snažím se jej používat jako ochranný štít. On si v klidu vykračuje a provoz se před ním rozestupuje a hned za námi zase neprodyšně uzavírá. Jsem tu asi hodinu a každá vteřina je pro mne šok z něčeho nového, neznámého a pro evropana těžce pochopitelného.

Nejblíže je památka zvaná Jantar Mantar což je soubor historických staveb používaných k astronomickým účelům. Nejznámější jsou asi stavby jakýchsi schodů do nikam pod nimiž je půlměsíc na který ty schody vrhají stín a po složitých výpočtech se tak dá poznat nejen čas, ale i nějaké další věci. Podobnou funkci plní i veliké půlkulaté mramorové díry v zemi se spoustou čar, veliké mosazné kruhy a další prapodivné stavby.

Je ráno a slunce začíná pálit a já si musím co nejdříve obstarat krém na opalování. Jako Evropan jsem si bláhově myslel, že zapadnu do první drogerie a tam nakoupím veškerou kosmetiku co bude potřeba. Jenže. V Indii neočekávejte obchody či obchůdky podobně jako v Evropě. Drtivá většina jsou krámky o rozloze 2x3m ve kterých je všechno a nic, přičemž polovina zboží je vyskládána na ulici. Výhodou je seskupení těchto krámků do jedné oblasti. Nechápu jak to dělají, ale vždy je část ulice poseta jen krámky s botama, pak zase se zeleninou a do toho jsou namixovány pojízdné pulty s čímkoliv. Najít krámek kde by měli nějakou kosmetiku není jednoduché a i když se zeptáte, deset indů vás pošle desíti směry na deset míst.

Další zajímavou památkou je Hawa Mahal. Je to veliká růžová budova s mnoha výklenky. Stejně jako vše ostatní na profi fotkách vypadala lépe, než ve skutečnosti, ale zase tomu chybí ta atmosféra kolem. Tu vytváří spousta obchůdků většinou s šátky, látkami a cetkami pro turisty s patřičně turistickými cenami. Je po sezóně, turistů je jako šafránu a tak na mne pořvávají naprosto všichni. Když se zastavím na focení, přitočí se jeden obchodník a naváže normální rozhovor a po pár minutách mne zve do krámku na čaj. Jsem podezřívavý, ale jdu. Nemám co ztratit. Povídáme si o našich zemích a jeho byznysu, zatímco jeho poskok obsluhuje jakési francouzky. Roztahuje jeden barevný šátek za druhým, až je na zemi kopa hader. Ani nevím, jestli něco koupily, ale uklízet by se mi to nechtělo. Po hodině se loučíme a aby dostál svému řemeslu, ještě mi jen tak letmo zkusí prodat tričko za desetinásobnou cenu.

Tohle je naprosto jiná planeta a evropské zkušenosti můžete klidně nechat v Evropě. Jak jsem později zjistil, tady téměř 100% fungují jen dvě věci. Jsou to Indické dráhy a štěstí.

Kráčím po ulici a ze všech stran na mne řvou Mistr! Mistr! Ve snaze mne zaujmout a něco mi prodat. Jakmile otočím hlavu jejich směrem, je zle. Začnou do mne hustit své nabídky, protože nutně potřebuji jejich zboží. Poměrně brzy tak přicházím na první základní indické pravidlo …. ignoraci. Zkrátka dělám, že nevidím, neslyším a pokud není vyhnutí, ze slušnosti řeknu děkuji, nechci. Samotnou kapitolou jsou rikšáci a tuktukáři. Každých pár metrů ke mně nějaký přirazí a vyhrkne na mne shluk nesrozumitelných slov o kterých si myslí, že jsou ver ár jů going. Zdvořile odmítnu a po deseti merech mé ignorace ti vnímavější pochopí, že nemám zájem a ti tupější do mne hustí nabídky klidně i sto metrů po kterých jedou vedle mne. Rozhodně to není pro horkokrevné povahy. I já flegmatik mám co dělat, abych se udržel.

Míjím pouličního prodavače maňásků a jelikož nelze dělat, že ho nevidím, slušně odmítnu, což on považuje za důvod ke konverzaci a já za počátek ignorace. Jelikož už vedle mne jde hodnou chvíli a je mi to nepříjemné, tak se na něj trochu hruběji obořím, aby mne nechal, že mne to nezajímá. Když se zeptá proč, začne ze mne unikat pára, která se nahromadila za celý den a tak mu ty podvodnické pokusy jak obrat bílého sáhiba pořádně vytmavím i za všechny ostatní. Dušuje se , že on takový není a mrzí ho, že to tak vidím a chce mi ukázat, že to tak není. Mám prý jít k němu do krámku, uvaří mi čaj, popovídáme a nic mi nebude nabízet k prodeji. Mám zkušenost z Izraele, že obchodník to zkusí a když není obchod, nevadí, můžete se spolu bavit jako kamarádi, dá vám čaj a o obchodu už nepadne ani slovo. Tuším, že tady tomu tak nebude, ale vlak jede až za několik hodin a mne zajímá, jakou story si vymyslí, aby mi něco vnutil. Sedíme v jeho krámku plném kýčovitých maňásků a ještě kýčovitějších obrázků a on předstírá zájem. Pak mi chce ukázat co dělá a vytahuje obrázky na kterých jsou různí bohové a prý abych se na to podíval a řekl co si o tom myslím. Na čaj úplně zapomněl, tak mu jej připomínám a on, že hned jde, jen co mi to ukáže. Mám je prý odkládat na zem a jestli se mi prý nějaký líbí, mám jej dát bokem a bude to pro mne dar od něj, abych si nemyslel, že jsou všichni indičtí obchodníci podvodníci. Jeden je horší než druhý, ale pomalu odkládám jeden za druhým, zatímco on, když si myslí, že jsem zaujat božím výjevem na uměleckém díle, vezme tu odloženou hromadu a vrazí mi ji znova do ruky, abych se podíval ještě na tyhle. Začíná mne to bavit. Když to udělal podruhé a já už jedu třetí kolo, zkouším dát jeden bokem jako že se mi líbí a očekávám jaké divadlo se bude odehrávat dál. Jen tak ze sportu ještě opět připomínám ten čaj a prý jaký chci, že ho hned půjde uvařit, jen co mi to ukáže. Když mi zase nepozorovaně ubírá z odložené hromádky a dává mi to opět do ruky, už mne to nebaví a říkám. Že nejhezčí je ten, co jsem dal bokem. Mám si ho prý vzít, abych měl památku na něj a Jaipur a já skoro začínám věřit, že mi jej chce dát. Pak ale že on by taky rád něco dostal na památku na sáhiba z Evropy. Říkám, že mu nic dát nemůžu, protože krom triček a kraťasů nic nemám. On se dušuje, že nic takoveho by ani nemohl přijmout, ale prý by mu udělalo velkou radost, kdyby si mne mohl připomenout nějakým tím dolarem, nebo eurem. A je to venku. Nejde o obchod, ale jsou to vzájemné dárky. První se nekontrolovatelně směju ale pak mu dám co proto a jdu dál k nádru. Nechápavě za mnou hledí a vypadá to, že jediný, kdo té pohádce uvěřil byl on sám.

Jsem na nádru a jelikož mám několik hodin čas, sedám si na schody před halu. Každý, kdo jde kolem otáčí hlavou, jako by tam seděl sněhulák, kterého Indové nikdy neviděli. Kolem chodí poměrně dost chlapeckých párů, drží se za ruce s propletenými prsty a uculují se na sebe. Myslel jsem si, že takto silně náboženská země bude mít s homosexuály problém, ale evidentně ne. Dlouho to netrvá a už jeden takový páreček přisedá ke mně a začíná rozhovor. Jsou to klasické otázky, které uslyším ještě milionkrát jako odkud jsem atp. Je snima docela sranda, jen mne trochu znervózňuje jak se vzájemně hladí a dotýkají při každé příležitosti. Nerad bych, aby se v Evropě kromě článku o dvou znásilněných studentkách objevil také článek o znásilněném cestovateli. Pokud se někde shromáždí více jak tři lidi, je to dostatečný magnet na to, aby jich tam za chvíli stálo více než deset a uprostřed já, přičemž každý se chce podívat na bílého sáhiba, nebo mu dokonce položit otázku. Když už je kolem mne docela slušná tlačenice, zazní píšťálka a Indové se rázem rozprchnou jako kuřata po náletu dravce. Jelikož policajt gestikuluje, abychom odešli, zvedám se, ale on ukazuje, že já mám sedět a rozchod platí pro Indy, aby neobtěžovali. Byl jsem mu celkem vděčný. Později se dozvídám, že ty párečky chlapců nejsou homosexuálové, ale je to běžný druh kamarádství, jako občas u nás vidíte držet se za ruce holky. Tady je to však mnohem intimnější. Ať to je jak chce, vypadá to divně.

Dnes bude má první cesta vlakem a moc nevím co mám čekat. Nakoupil jsem všechny vlaky dopředu, protože sehnat místenku v den odjezdu bývá někdy problematické a nakoupil jsem třídu sleeper class, což je druhá nejlevnější třída bez klimatizace a od té naprosto nejnižší se liší jen tím, že je lehátková a je nutná místenka. Cestuje s ní většinou spodina a i ti jen trochu movitější jdou do vyšších klimatizovaných tříd. Celkem je tuším okolo 6 různých označení vagónů. Na nástupišti svíti nápisy kde který vůz zastaví, protože vlaky jsou velmi dlouhé a přejít z jednoho konce na druhý zabere dobrých 5 minut. Stejně jako zvenku, i zevnitř je vše modré a i vnitřní čistota je taky srovnatelná s tou vnější. Jsou tu dokonce i zásuvky na nabíjení, jenže jen na 110V, což je mi k ničemu. Mobil signalizuje nabíjení, ale po odpojení je stejně prázdný. Lezu na horní lehátko pod strop a snažím se usnout, protože je kolem půlnoci a ráno vysedám v Agře.