Jaisalmer

Tady mám domluvený opět Couchsurfing a ve městě jsem brzy ráno, tak pomalu bloumám na domluvené místo. Tam mne vítá Meer, který provozuje obchod v znnámé historické památce na jejíž jméno si teď nemůžu vzpomenout. Druhé jméno je Havelí, ale to je kde co. Po nezbytném čaji mne na motorce veze na hotel, který má jeho kamarád a jelikož není sezóna a hotel je prázdný, dává pokoje k dispozici couchsurferům. Před hotelem mi spadla brada. Není to žádný pajzl, ale nově postavená budova v pouštním stylu včetně všech ornamentů neroznatelná od starobylých domů. Uvnitř je vše v mramoru a luxusně zařízeno. Pokoj je čistý a je vidět, že je to hodně drahý hotel.

Jsou tu taky dvě Litevky, na jejichž jménech bych si zlomil jazyk, protože litevština zní stejně cize jako Maďarština. Druhý kamarád Pepsi nás bere na prohlídku městem a do pevnosti. Na rozdíl od všech ostatních tahle pevnost není uzavřená pro veřejnost, ale normálně se v ní žije. Pak nám udělá prohlídku památky v níž mají obchod a ukáže místa, kam se turista nedostane a odkud je krásný výhled na pevnost. Pak s holkama procházíme město a já jdu očíhnout půjčovny motorek, protože chci zítra ráno vyrazit do pouště.

Větší půjčovny mají ještě zavřeno a mě se nechce čekat až bude horko, tak jdu do menší, která nabízí asi jen pět kusů. Tři normální 125 a dva skůtry. Enfielda jsem zavrhnul už včera, protože stojí 3x tolik a já mám v kapse posledních pár rupek ze kterých musím vyžít ještě několik dní do odletu. Po chvíli nezbytného handrkování jsme se dostali na obvyklou cenu půjčovného v přepočtu asi 100kč na celý den a 35kč vratnou zálohu. Odjíždím na oblíbené dváce Bajaj Discover. Je to jedna ze dvou známých obrovských strojařských firem vyrábějící kde co a vlastnící 47% KTM. Proto jsou tu KTMky hojně zastoupeny i v předváděcích slónech. Druhý nápis, který vás bude provázet na každém kroku je Tata. Tihle zase pro změnu vlastní Jaguára.

Dostávám dokonce i přilbu. Hledí je mléčné, a před několika lety byla evidentně pečlivě zrenovována černým štětkolakem. Dovnitř jsem neměl odvahu nahlédnout, ale dát si to na hlavu navoněná blonďatá hérečka, vlasy ji za pár minut dobrovolně slezou. Mě slezly už před dvaceti lety, tak jsem rád, že přilba odcloní pouštní slunce. Nádrž mého stroje je samozřejmě prázdná, tak první cesta vede k pumpě. Benzín tu stojí tuším v přepočtu okolo 23kč, což je pro Indy opravdu hodně a já kupuji pro jistotu 10L. Přece jen jedu do pouště a tam benzínky nejsou. Předpokládaná spotřeba bude kolem 3L, tak mám 300km kredit. Opět vedu urputný boj s řazením. Na systém pata špička už jsem si zvykl, ale tady je ještě další vychytávka, kterou je obrácené řazení jako na Jawě a pro zpestření ještě neutrál úplně na krají před jedničkou. To je sice na jednu stranu velmi praktické a odpadá hledání neutrálu. Na druhou stranu pokud nepočítáte rychlosti a jen odřazujete, dostanete se až na neutrál a když pak zatáhnete za plyn, otáčky motoru sice vyletí, ale vy stojíte uprostřed křižovatky. Na dvacku z půjčovny jede docela slušně, ale je to do značné míry dáno zpřevodováním. Zatímco evropská dvacka dá s přehledem stovku, indické motorky jsou konstruovány na městský provoz a zpřevodovány tak, že při 80km/hod vám může vyskočit motor a cestovní rychlost je kolem 60km/hod. Oni Indové stejně všude jezdí krokem. I když je to rovná cesta bez provozu, kde by Evropan letěl fullgas, oni si pořád prckají svých podtočených 45.

Jaisalmer je naštěstí malé pouštní město, kde provoz nedosahuje hustoty jako v aglomeracích, tak jsem za chvíli za městem a Thárská poušť je jen má. Cesty jsou tu hezké, jen je místy navátého trochu písku, ale to je opravdu spíš výjimka. Thárská poušť je převážně pískokamenitá s drobnými křovisky, nebo ojedinělým stromem či kaktusem. Rozhodně nečekejte obrázky dun jako na Sahaře. Dunové pole je jen u vesnice Sam, je o rozloze 200m x 1km a v sezoně v podvečer se na ten ostrůvek sjede tolik turistů, že duny ani nevidíte. Proto jsem rád, že je po sezóně a nikde ani noha. Tedy přesněji bílá noha. Domorodci mají na turisty políčeno pořád. Duny jsou ale na řadě až na konci dne. Cestou míjím pouštní slumy, kde žije spodina jen pod plachtou a ti lépe situovaní mají jakýsi domek uplácaný z hlíny a kamení. Pokud si chcete takové obydlí vyfotit, musíte být extrémně rychlí. Okamžitě totiž vystartují děti a běží k vám žebrat. Fotku musíte stihnout, než doběhnou a že jsou proklatě rychlí.

Uprostřed pouště na mne u krajnice mává postarší strejda v tradičním indickém oblečení abych zastavil. V poušti neexistuje nezastavit, protože sami nevíte kdy budete taky potřebovat pomoc. Gestikuluje jestli ho hodím do 3km vzdálené vesnice. Tady je to normální. Zastavíte si auto, nebo motorku a když z vás řidič ani v cílové destinaci nespouští oči, očekává bakšiš. Za tu dobu jsem se už naučil speciální gesta jen pomocí potřásání hlavy, protože pokud jde o souhlas, údiv atp. Indové neplýtvají slovy, ale udělají specifický pohyb hlavou, nebo mnohdy jen očima. Pokynu tedy a už ho mám za zády. Při vysedání mi ještě ukáže směr, protože jsem trochu sjel z cesty a po pár kilometrech se uprostřed mrtvé pouště objeví obrovský palác. Zřejmě nějaké staré pouštní sídlo Maharaji. Vše je tesáno z pouštního pískovce a všude plno ornamentů provedených do nejmenších detailů. No nedokážu si představit, že by takovou stavbu mohl postavit někdo dnes a hlavně kolik by to stálo. U vchodu jsou děla a hlídá to oficír, který mi vyrazí dech. Žádný palác. Je to nově postavený luxusní hotel uprostřed pustiny. Motorka si spolehlivě vrčí, já míjím osady, vesnice a taky známé indické přeložené náklaďáky. Mnohdy je to jen rovina a rovná cesta do nikam končí v tetelícím se 45stupňovém vzduchu jen tečkou, ale ten pocit zdánlivě mrtvého prostoru kolem je zvláštní. Ač se to nezdá, že by nějak zvlášť foukalo, poušť je plná větrných elektráren a cestou vídám tornáda od malých 5metrových, až po poměrně veliké, které zvedají pouštní písek do úctyhodného sloupce.

Odpoledne pokročilo a já ženu motorku k dunám. U cesty je spousta indů nabízející camel safari a sotva zastavíte, hned na vás začnou pořvávat své nabídky. Je mi ta profláklá komerce na pár metrech čtverečních proti srsti a tak jejich nabídky ignoruji,ale když se selfie licitací dostali až na cenu půllitrové lahve coly, nedá se odolat. Sedám na velblouda a vstyk je dobré rodeo. Pak už to jen houpe. Zapadající slunce krásně vykresluje siluety dun a za pár minut jsme na konci toho písečného ostrova. Po návratu ještě vyrazím do dun pěšky a už frčím zpět domů. Protože světla nesvítí a je to hodina cesty. Asi 3km za dunami vidím stanoviště s velbloudy a zájezdový autobus. Pořádají zde dobrodružné výpravy na velbloudech do nitra pouště s přespáním v dunách. Celá akce spočívá v tom, že nic netušícího dobře platícího západního turistu vytáhnou z klimatizovaného busu a vysadí 3km před dunami na velblouda. Pak naberou směr do nitra pouště a pomalu to stočí tak, že přijdou k tomu ostrůvku dun z druhé strany. Turisté jsou nadšení, že tráví noc uprostřed divoké pusté pouště, zatímco za pár dunami vede asfaltka a kolem jsou stánky se suvenýry. :-) Svět chce být klamán.

Jako spolujezdec jsem v Indii jel na motocyklech mnohokrát, ať už to byli přátelé, nebo se mi Indové sami nabídli, či jsem si něco stopnul. Není vyjímkou, že vás přiberou na motorku jako třetího, neboť to se považuje za vytížený stroj. Nejobsazenější motorka byla s otcem a dětmi, kdy jich na sedle a nádrži sedělo sedm. Místo zadní levé stupačky mají motorky jakousi plošinku a u kola mříž, neboť ženy v Indii sedí v zadu bokem. Ono to ani jinak nejde, protože stále jich má většina na sobě tradiční pestrobarevné sárí. Ani nevím, zda můj řidičák vIndii platí, ale tam to nikdo neřeší. Běžně potkáte v provozu za řídítky děti.