Bikaner

Nočním vlakem jsem dorazil do Bikaneru a hned za pět minut mi jel vlak do Deshnoke na který jsem ale neměl lístek, tak ho bylo nutno vybojovat u okýnka. Natrénoval jsem si to v Khajurahu, tak se cpu co to dá. Paráda, stíhám a už sedím v nejnižší idndické třídě second class. Jede se mnou dobře anglicky mluvící rodinka, tak si povídáme. Je hezké, že kdekoliv v dopravních prostředcích vám Indové dělají místo a zvou vás, aby jste si sedli vedle nich. Toho pak ti zdatnější využívají k vyprávění a ti méně jazykově vybaveni k čumění. Katastrofa je, když si Ind myslí, že mluví Anglicky. Zpravidla je v tom rozdíl asi jako mezi Češtinou a Ruštinou.

Vysedám v Deshnoke a čeká mne místní rarita. Krysí chrám, který je jak je patrno zasvědcen krysám. V nevelkém areálu větší vilky jich žije na 20 000. Do chrámu se musíte zout, což západní turisté velmi těžce nesou, protože nejsou dostatečně nábožensky zainteresováni a naopak pro zapálené není žádný hnus dost hnusný, pokud je svatý. Většinou jdou turisté v ponožkách, které pak vyhodí, nebo dostanou od cestovky speciální návleky na jedno použití. Zout se musí ale i tak. Já žiju na ulici s místníma, nejsem proto žádná fajnovka, tak jdu na boso. Ponožky by mi chyběly při cestě domů. 

Jdu dovnitř a opravdu krysy běhají všude, nejvíce však při zdech a v rozích se houfují. Místní mniši je zde krmí, tak mají pořád k dispozici mísu mléka a spoustu jiného žrádla. Samotné krysy kolem mi nevadí. Jsou to takové roztomilé myšky, ale tyhle myšky ťapou po mramorové podlaze celého areálu a roznášejí tak své exkrementy, či zbytky žrádla. Ať už je to cokoliv, podlaha je pořádně lepkavá a já cítím, jak se mi ty holé nohy lepí každým krokem na mramor. Snesu opravdu hodně, nejsem žádná fajnovka, ale tohle je moc i na mne. U hlavní sochy sedí mniši, před sebou mají žrádlo a krysy běhají i po nich. Velké štěstí vás čeká, když vám krysa přeběhne přes nohu, ale běda vám, pokud ji zašlápnete. To pak musíte vyvážit věrnou replikou ze zlata. Úplně nejvíc ale je, pokud zahlédnete bílou krysu, kterých tam žije jen pár. Kromě této krysí zvrácenosti není chrám nijak zajímavý, tak se moc nezdržuji a odcházím.

Sandály si neobuju, dokud si neumyju nohy. Naštěstí v rohu náměstíčka nalézám trubku s kohoutkem, tak si ten lepkavý humus rychle umývám. Chrám jsem navštívil ráno a když jsem jej opouštěl, hlídač bot podotknul, že teď tam moc krys není, mám se přijít podívat v podvečer. Ještě si to rozmyslím. Mám tu strávit celý den a slunce začíná pálit, tak jdu za vesnici a na plácku pod stromy si natáhnu hamaku. Indové jsou z toho na větvi a hrozně se tomu diví. Já jsem myslel, že houpací síť používají normálně.

V podvečer se vracím do centra a už mi pookřálo, tak jsem rozhodnut podívat se do chrámu znova a ty ponožky ještě zvážím. Sotva ale příjdu na náměstíčko, dostanu ránu přes nos a veškeré odhodlání je tu tam. Po parném dni se v podvečer zápach z tolika krys plně rozvinul a to je ještě horší, než ta podlaha. Dovnitř mne nikdo nedostane.

Odchytí mne mladý Ind a chce si povídat, což není nijak neobvyklé, ale taky mi nabízí okružní jízdu po vesnici na svém motocyklu. Proč ne. Mám dost času. Pak mne chce vzít k sobě domů s tím, že příjdou i kamarádi a chtějí se procvičit v konverzaci. Je to však odlehlé místo a navíc zrovna vypadl proud, tak odmítám a že si s nima rád popovídám na nějakém veřejném místě. Můj instinkd si není úplně jistý. Po chvíli na lavičce začíná být Ind trochu vlezlý a necítím se ve své kůži. Navíc už je pozdě a já tu potřebuji někde venku přespat tak, aby o mně nikdo nevěděl. Jemu samozřejmě říkám, že jedu večerním vlakem pryč. Když mne chce dooprovodit na nádraží odmítám a vymýšlím důvody. Moc se mi to ale nedaří, tak na rovinu říkám, že chci jít na nádr sám. Za městem pak roztáhnu opět hamaku a nocleh tentokrát proběhne bez zvířátek.

Ráno jede vlak pozdě, tak si stopnu bus zpět do Bikaneru. Jdu pomalu městem cestou do centra. Město v této části vypadá čistě a je tu samý park. Nebýt toho prozu, vypadá to evropsky. V jednom parku hrají kluci kriket a protože mám čas, tak se dívám. Dloho mi to ale nevydrží, protože jsem okamžitě přizván do hry. Kdysi za mlada jsme s klukama zkoušeli hrát baseball a tak se stavím na odpal s tou jejich lopatou v nápřahu. Velice rychle mne však usměrňují, protože se pálka musí dotýkat země. První nához zkazil on, druhý jsem promáchnul, ale třetí jsem zasáhl dobře a míček letí daleko. První ze mě měli srandu, ale teď uznale pokyvují. Asi tam něco zůstalo i po 25letech.

Přicházím až k pevnosti a vůbec se mi nechce jít dovnitř. Viděl jsem už takových několik a za těch pět šavlí, osm fresek a trochu nábytku to nestojí. Když ale vidím přijatelné vstupné a to horko, jdu se přece jen dovnitř zchladit. Tady není volný pohyb, tak musím s indickou skupinkou a s průvodcem. Jsem z toho trochu otrávený, ale průvodce veškerý výklad pro mne zopakuje v angličtině a očividně něco přidá, protože hovoří celou dobu chůze od štace k štaci. Na konci prohlídky už vím kde bydlí, z jaké je kasty, kolik má dětí a ohodnotil jsem i fotku manželky. Na Indku celkem šla. To je ten důvod proč rád cestuji sám. Nejsem na cestách tak sám, ale blíž k lidem. Zbylá skupina dostala jen strohý výklad. Musím ale říct, že jsem návštěvy nelitoval. Byla to zdaleka nejhezčí expozice co jsem kde viděl. Jsou tu krásně do chované, či zrestaurované sály a pokoje, kde se nešetřilo ničím a tak v jednom je na zdech v ornamentech rozprostřeno 90kg zlata. Taky expozice pušek, děl, šavlí a šípů je bohatá a nechybí ani maharajovy nosítka.

Vyrazil jsem dál do historického centra. Opět mne odchytil Ind na motorce, začal se se mnou bavit a po chvíli mi taky nabízí soukromou prohlídku historického centra s návštěvou trhu s kořením, protože rád ukazuje cizincům své město. Tentokrát kývne i intuice a už sedím na motorce. Roztodivnými krásnými uličkami projedeme až do úplného centra a opravdu jsme na trhu s kořením. Ukazuje mi jednotlivé druhy a mezi nima i šafrán, kterého je ale v balení jako šafránu. Cestou ještě poradí zmateným Francouzům, ti ho ale celkem ignorují. Jejich škoda. Vyklubal se z něj fajn kluk a jak jsem později zjistil, je to taky couchsurfer. Intuice neselhala. Pak už jdu volně na nádr a proplétám se těmi uličkami roztodivných krámků zpět.