Khajuraho

Bus mne doveze do dalšího malého městečka, ve kterém evidentně něco chybí. Jsou to turisté. Všechno vypadá tak nějak mrtvě. Je podvečer a já jdu najít nějaký ten flek na přespání venku. Venku spím rád a nemám žaludek na věčné handrkování o ceně na hotelu. Za areálem s temply jsou pláně s křovisky, tak tam za šera pátrám po nějakém rozumném noclehu. Hamaka zde nepřichází v úvahu a i nějaké rozumné místo s možností přivázat nad sebe moskytiéru je problém. Na křoví by to šlo, ale jsou tak trnité, že by stačil jeden neopatrný pohyb a moskytiéru bych už nikdy nevymotal. Nakonec se daří a unaven celodením drncáním spím až do rána.

Ráno zjišťuji, že ležím na rozptylové loučce. Indové z přilehlého slumu se zde trousí s petkou v ruce a to znamená jen jedno. Jdou zde vykonat svou ranní potřebu. Taky je u několika křoví vidět dřepící barevný turban, či sárí. Dnešek začíná výborně. Sotva jsem vstanul, první starost se vyřešila sama. Ostatně to je mé cestovatelské krédo. Neřeš problémy, ony se vyřeší samy.

Zabalím a jdu do templů. Musím uznat, že Taj Mahal byl monumentální, ale co se týče staveb je číslo jedna jednoznačně tohle. V areálu je odhadem osm templů přičemž je každý zasvědcený jinému božstvu. Na propracovaných pískovcových stavbách nenajdete decimetr čtvereční bez ornamentu, sošky, nebo jiné výzdoby. Tohle muselo dát ohromnou práci a nedokážu si představit, že by tohle měl někdo postavit dnes, natož jak to stavěli tehdy svými primitivními nástroji. Všechno pasuje na desetinu a jednotlivé bloky jsou poznat jen díky lehce odlišné barvě.

Samozřejmě se nemůžu nezmínit o tom, proč jsou tyhle temply tak slavné. Věhlas si získaly nejen svou zachovalostí a propracovaností, ale hlavně svými postavičkami znázorňující podobně jako Kámásutra různé polohy při souloži a jiné „nemravnosti“. Nutno ale podotknout , že více než o požitek ze styku jde spíš o jakési spartakiádní cvičení, neboť bez provozování jógy by jste byli v těch krkolomných pozicích ztraceni a ve dvou lidech by jste si také vždy nevystačili.

V jednom z templů se dávám do řeči s hlídačem. Zajímá se, jak to chodí v Evropě a je velmi sdílný, tak asi po hodině přichází na řadu jeho životní příběh a je vidět, že se mu neříká lehce. Je mu 33 a už po dvacítce adoptoval syna. V Indii něco nevídaného. Časem si našel i přítelkyni, ale když si jichtěl vzít, stanovila si zvláštní podmínku. Buď ona, nebo syn. A vyber si. Ač volba byla krutá, protože ji miloval, byla jednoznačná. Nelze žít s člověkem, který klade takovéto nesmyslné podmínky, tak momentálně nikoho nemá. Syn už ale vyrostl a dělá mu jen radost. Bude mu už 15let.

Je čas oběda a nelze jinak, než jít s ním a ostatními hlídači do parku pod strom, aby se se mnou podělil o oběd. Sedíme v kruhu, každý má něco jiného a všichni mi chtějí dát půlku. Nakonec to usmlouvám na ochutnávky, což dalo dohromady jednu pořádnou porci. Indové všechno jí rukama, ale pokud to není zrovna rýže, všechno mají umně zabalené v nějakém těstíčku, nebo to nabírají plackama čapatí, takže si ruce zase tak moc nezašpiní. Já jsem v tom neměl takový grif a po chvilce marného zápasu, kdy mi začínaly chybět placky, přičemž přílohy neubývalo jsem vytáhl k posměchu všech přítomných svou zbraň v podobě lžičky.

Prohlídkou, povídáním a relaxací jsem zde strávil skoro celý den, protože vlak mi jel až v podvečer a tady jsem byl chráněn před žebráky a prodejci všeho možného. Vlakové nádraží je v pustině asi 8km za městečkem, kde nedávno zbudovali kvůli turistům i hypermoderní letiště. Všude je ale mrtvo. V celém obrovském areálu nás bylo možná sto a to hlídač říkal, že v sezoně jsou všechny chodníky plné a do templů se nejde dostat. Díky bohu byly letenky těsně po sezóně. Přícházím na místo, kde mne včera vyplivnul autobus a opět procházím špalírem lokálních dopravců křičící své vér ár jů going. Jak jsem tu viděl asi jen tři bílé, jsem pro ně jedinou šancí. Dělám že neslyším a suverénně nakráčím do vedle stojícího autobusu. Vím, že nemůže jet jinam než na nádr, protože městečko je konečná a aby z něj vyjel, musí jet kolem nádru. Tenhle pocit, když jsem vždy vytřel zrak všem těm podvodníkům a za zlomkovou cenu se dopravil busem mne neomrzel celý měsíc. V těchto základních autobusech se přepravuje kde co. Klidně pytle s hlínou, nedávno mi celou cestu padala na nohu jakási konstrukce samodomo lopatkové elektrárny a dnes se mnou zase pro změnu cestuje koza.  

Další zastávka je Varanasí, ale není to tak jednoduché. Musím první asi 50 km na hlavní dopravní uzel do Mahoby a pak teprve chytit vlak na který mám lístek. Dopravu do Mahoby jsem nechával otevřenou, tak nemám lístek jako na všechny mé ostatní vlaky, které jsem si kvůli rezervaci nakoupil už doma. Jdu tedy bojovat do fronty o lístek. Indové frontu zásadně nerespektují a cpou se dopředu jak to jen jde. Jeden mne pouští před sebe a já jsem z toho tak překvapený, že okamžitě sundávám batoh ze zad, protože první, co mne napadlo je, že mne tam pouští jen proto, že mi tam chce něco ukrást. Tady vidíte, jak Indie naučí člověka být neustále ve střehu. Největší tlačenice je u okénka samotného, do kterého musíte vrazit ruku s bankovkou. Přes ten průzor tam vlezou asi tři paže a jak už ruku protlačíte tam, máte vyhráno. Zařvu Mahoba a zamávám bankovkou, aby prodavač věděl která ruka mi náleží, ale vzhledem, že je jediná bílá, nemá s tím problém.

V Mahobě přesedám na vlak do Varanasi, který jede 300 km vzdušnou čarou přes deset hodin. Vlak totiž kousek před městem nabere zpětný kurz a mezi Mahobu a Varanasi vepíše obrvské Z. Je noc a ulehám na své horní lehátko v socka třídě, když zanedlouho příjde průvodčí. Ukážu mu jízdenku a on mne ve svých seznamech nemá. Pak zapátrá znova a prý jsem napsaný v AC1. Ukazuji mu potvrzenou socka jízdenku, ale už mne lifruje do klimatizované první třídy. No prosím, když jinak nedá. V kupé je kosa, že musím vytáhnout spacák a dokonce se zapnout a přikrýt i hlavu, aby mi nebyla zima. Ráno zjišťuji, že je tu se mnou ještě mladý španělský pár, ale angličtina jim jde velmi ztuha. Koupili si v Dílí cestovku, která s mimi pojezdila taxíkem všechna místa kolem Dílí, teď je posadili na vlak a ve Varanasí je čeká další jejich pobočka na podobnou akci. Nic pro mne. Doufám, že se průvodčímu škytá, neboť je mi pořád zima a chci do své socka třídy bez klimy.