Balkánem do Asie   Den 10

Ta pláž nebyl dobrý nápad. Celou noc mne budilo šumění moře a písek mám všude, ale pro romantiku se musí občas něco přetrpět. Hurá do Turecka. Na hranici hlídají most Turci s kalašnikovama a v bezcelní zóně je benzinka. Sláva! Drahý Turecký benzín za 50kč vykompenzuji alespoň jednou levnou nádrží. Jenže smůla, všech 6 stojanů je only diesel. Strkám pas snad do pěti okýnek a v posledním dělá Turek křížovku. Strčím tam pas, dlouze do něj hledí, pak listuje, dlouze hledí a pak klepne do počítače. Uplynou asi dvě nekonečné minuty a já si říkám kde je problém, když na všech ostatních hranicích mrkli jen jestli jsem to já, strčili biometrický pas do čtečky a po pár vteřinách jsem jel. Pořád tupě hledí do pasu, nakonec se na mne podívá a otázkou mi vyrazí dech. Tenhle celník se mne po dvou minutách studia mého pasu ptá ze které země jsem. Jsem tak zmatený, že říkám Československo, ale rychle se opravuji, abych ho nezmátl ještě více. Ještě dobrou minutu hledí do pasu a datluje jedním prstem do počítače a můžu jet. Podle mne mu řekli: Tady si dej křížovku, aby bylo vidět, že jsi chytrý a umíš číst, pak se do té knížečky co ti podají dlouze dívej a pak je pusť.

Konečně jsem v cílové zemi. Jedu poloostrovem dolů do Eceabatu a většinu cesty vidím vlevo Asii. Mám štěstí. Pár minut po mém příjezdu trajekt odjíždí a za chvilku v Asii opravdu stojím. Jdu si omrknout trojského koně, kterého zde na pobřeží zanechali filmaři, když točili Troju. Chci si vyměnit peníze, nebo najít bankomat, ale nikdo mi nerozumí. Poláci měli pravdu. Anglicky neumí ani mladí.Nakonec se mi ale daří vybrat. První co mne praštilo do očí bylo množství mladých holek chodících v šátcích a baloňácích. Občas jsem to na cestě už potkal, ale ne v takové míře. Turci mají taky spoustu nesmyslných rychlostních omezení, ovšem smysl pro risk jim nelze upřít. Na dálnici, kde jsou směry rozděleny zeleným ostrůvkem je zcela běžně v levém rychlém pruhu ostrůvek přerušen a odbočka do leva protínající protější dva pruhy. Občas se tak stane, že si to fičíte 130 a v rychlém pruhu před vámi stojí auto. Chvíli jsem se rozmýšlel jestli jet do Tróji, když je tam jen pár kamenů a nic víc jak vím z internetu, ale je to jen 30km, tak tam pro symboliku jedu. Jenže ouha. Vstup je nesymbolických 15€, což vychází 1€ na 1 kámen. Tak na tohle vám už z principu prdím.

Jsem nejjižněji na své cestě a od teď se začínám vracet. Stáčím to nahoru k Istanbulu, kde chci přes Bospor přejet zpět do Evropy. Snažím se volit kompromis mezi bočními cestami a hlavními tahy. Turecko je země rozlehlá a silniční síť řídká. Buď jedete po dvouproudovce, nebo nevíte kde se asfalt promění v hlínu. Co se týče povrchu silnic, je zde ten nejhladší asfalt co jsem viděl. Je to jen samé černé pojivo do kterého jsou zamačkány vyleštěné vápencové drobné kamínky. Při neopatrném přidání plynu je cítět jak zadní kolo cestuje do stran. Tohle převažuje na hlavních tazích a ve městech. Pokud jsou cesty mimo hlavní tahy novější je to makadam nastříkaný silnou vrstvou asfaltové hmoty do které jsou zamačkány asi 3cm kameny. Cesta je jako struhadlo a padnout tady, mám půl zadku pryč. Pneumatiky na nich hoří přímo před očima a kdo by si myslel, že to na tom alespoň dobře drží, je na omylu. Díky hrubosti podkladu má pneumatika jen malou styčnou plochu a těch pár vápencových kamínků které vás drží je vyleštěných jako diamant. Za deště to musí být led.

Zastavuji v městečku abych nakoupil a fotím stroje místních bikerů. V podstatě zde nenaleznete vyšší kubaturu než 150 a která motorka není starý Mondial v žalostném stavu, je to nový Kanumi youngtimerovského designu, jen s tím rozdílem, že to není retro, ale realita. Občas se mi podařilo ulovit i nějakou kopii Harleye, ale byly to asi 3 stroje za celou dobu. Jawu zde už neuvidíte, ale všichni ji znají a chválí spolehlivost. Téměř každá motorka má obrovský padací rám ze silnějších trubek než je samotný motocykl. Zadní stupačky zpravidla nahrazují jakési lyžiny, protože jízda ve třech není vyjímkou. Navíc se na ně dá uchytit spoustu nákladu. Viděl jsem otce řídit, druhé sedělo dítě a poslední matka držela v každé ruce za nohy jednu slepici. Zadní lyžiny místo stupaček bude asi varianta kombi.

Projíždím městem Goen a zastavím, abych si koupil nějakou večeři. Vedle mne zastavuje Suzuki GS 500 v žalostném stavu. Oprýskaný zašlý lak, sedlo přichycené gumicukem. Je to po mnoha dnech zase motorka dospělého charakteru a na zdejší poměry neuvěřitelného objemu a výkonu. Seskakuje z ní padesátník a jde do krámu něco vyřídit. Když se vrací, ještě pořád něco štrachám v kufru. Změří si můj stroj, pak mne nacvičeným gestem s příslušným záklonem zve na všudypřítomný čaj. Čaj se tu řekne čaj a pije se sladký a silný z charakteristických sotva deckových skleniček. Každý třetí obchod je čajovna. Ovšem čajovnou zde rozuměj silně patinovanou místnost se samovarem a pár plastovými židlemi uvitř a na ulici. Chci si vzít přilbu ze zrcátka, aby mi ji nikdo neukradl, ale on nedokáže pochopit proč, když jdeme "jen" 200m od motorky odkud na ni neuvidím a po ulici proudí spousta lidí. ... Asi nějaký lepší oddíl. Můj hostitel neumí jinak než Turecky, tak se domlouváme rukama nohama. Pak někam zavolá a ptá se: Rusky? Zapátrám v paměti a nějak automaticky vyhrknu: Ja učilsja v asnavnoj škole, no ja všistko zabyl. Rozumí mi stejně jako Česky a musím vše zopakovat do sluchátka. Za pár minut sedí u stolu Sulejmán. Pracoval několik let v Rusku a jazyk ovládá o dost lépe než já. Učil jsem se na základce ruštinu před 23 lety a nikdy ji nepoužíval. Které slova neznám, řeknu je Česky, přihodím ruskou koncovku a Sulejmán rozumí.

Můj hostitel motorkář se jmenuje Gčkhan. Vyprávíme o našich domovech, motorkách, čaje do nás padají, že mi už srdce bije jako zvon. Gčkhan se hrdě chlubí že je ateista, což je zde nevídaný jev a mezi tím se nějak setmělo. Gčkhan se mne ptá, jak mi může pomoct. Říkám, že je velmi laskav, ale jsem v pořádku a žádnou pomoc nepotřebuji. Kde budeš spát? Nevím, povídám. Najdu si něco cestou v přírodě. Spím tak každou noc. Zajedu na boční cestu a ta většinou končí někde ve křoví, nebo na louce. Když je zima postavím stan, když není, spím pod hvězdami. Éto něvazmožno Martin. Nechápu proč by to nebylo možné. Ty musíš spát v hotelu říká Gčkhan. Snažím se mu vysvětlit, že nespím na své cestě v hotelích a vyhovuje mi to tak, ale je neoblomný. Kamarád má pár ulic odtud hotel a ty musíš spát na hotelu. Začínám být trochu zklamaný, že se z dobrého pohostinného člověka vyklubal hotelový nadháněč, ovšem jen do té doby, než Gčkhan vše uvádí na pravou míru. Já jsem motorkář, ty jsi motorkář a protože jsi sám v mé zemi, já ti musím pomoct, to jinak nejde. Kamarád má tady kousek čistý hotel se sprchama na pokoji a ty tam budeš dnes v noci spát. Samozřejmě zdarma. Bráním se zuby nehty a Gčkhan je z toho úplně stejně zmatený jako já. Jeho kultura mu říká, že mi musí pomoct a bere to jako samozřejmost, tak nechápe proč nechci přijmomut. Naopak já nedokážu pochopit, že by někdo u nás v středoevropském bohatém světě cizímu člověku jen tak zaplatil hotel. Nakonec mne ujišťuje, že to platit nebude, protože  majitel je jeho dobrý kamarád. Přijímám a oba si oddechujeme. Domlouváme si všichni tři se Sulejmánem rande zítra ráno v 8 zase zde. Zaplatit čaje je samozřejmě nevazmožno a frčíme k hotelu.

Kamarád recepční mne rozesměje otázkou, jestli chci pokoj s televizí. Dostávám opravdu čistý dvoulůžkáč s dvěmi ramínky, se sprchou a evropským wc. Jen sprchový kout, nebo vaničku by jste hledali marně. Místnost je vykachličkovaná a vyspádovaná pod umyvadlo, kde je kanálek. To je ale na Balkáně běžné. Peru co je potřeba a chci dobít baterie, jenže nemůžu najít zásuvku. Odtáhnu postele ode zdi a nic. Jdu na recepci, aby mi to dobili tam, když na pokoji zásuvka není. Tam mne ale ujišťuje, že zásuvku tam mám a jde mi ji ukázat. Jsou to dvě malé dírky svisle ve zdi hned vedle vypínače. Žádné zapuštěné kolečko jak známe u nás. Fajn. Pro jistotu si řídím budíka na 7, protože jsem unavený a v ten moment si uvědomím, že mám náš středoevropský čas, tak se jdu zeptat znova na recepci kolik je hodin. Takového vola tu asi dlouho neměli co neví kolik je a nevidí zásuvku. Mají tu o jednu hodinu víc. Osprchovaný usínám v čistých peřinách.