Balkánem do Asie  Den 8

Ráno si mne chce asi udobřit. Modrá obloha po které plují beránci jako v Simpsonech. Balím a jedu pár zbývajících kilometrů k unikátní astronomické observatoři našich předků. Druhá nejvýznamnější observatoř hned po Stonehenge je skalka na kopečku ze které ční půlmetrové úzké kameny. Tady předkové nic nestavili, ale jen trochu přitesali skalku, aby jim rozsedliny ukazovaly co potřebují. No vidět to nikde není, ale když to říkají …...

Pokračuji dál na Kratovo, kde je Údolí panenek, další výtvor přírody. V městě se ptám mladého policajta jestli umí anglicky. Vrtí hlavou na všechny strany jako že trochu, tak se ptám na rocks, nebo stones, ale nerozumí ani jednomu slovu. A Rolling Stones znáš? Vyhrknu částečně bezradně a částečně ze srandy pro úlevu. Světe div se. On se chytá, mává rukou a radostně říká bek, bek. Sláva! Stejně ale ještě zastavím mladou makedonku a ptám se. Tady jsem zase za vola já, protože ona hovoří plynně, ptá se jaké kameny, nebo skály myslím a já nedokážu Údolí panenek přeložit, protože si za boha nevzpomenu, jak se řekne panenka. No … valley of little girl, toy …... nechytá se. Improvizuji a už jen ze srandy říkám Valley of Barbies! Ona se směje, okamžitě chápe a detailně popíše cestu. Díky za nadnárodní korporace ovládající zeměkouli. Je zbytečné popisovat jaké nádhetné sloupy zde příroda vytvořila, fotky řeknou více. Na parkovišti ještě popovídám s makedoncem na litrovém V Stromu, což je první a na dlouhou dobu poslední dospělá motorka co jsem u balkánců viděl. Chlubí se, že umí dvě česká slova, protože zná jednu motorkářku od nás. Ta slova jsou: tmavé pivo.

Za Delčevem překračuji Bulharskou hranici. Po kontrole dokladů je ještě celní kontrola a Bulhar se ptá co vezu v kufrech. Oblečení, ukazuji na rukáv. Alkohol nět? Nět odpovídám. Cigarety nět? Nět. A pistoljet? Mlčky vrtím hlavou do stran, protože se mi pořád nechce opakovat nět. Nějak zbystří, udělá krok blíže a já rychle dodávám nět. To ho uspokojí a pouští mne. Až když se rozjíždím, dochází mi, že v Bulharsku kývají hlavou naopak a když jsem vrtěl do stran, říkal jsem, že pistoljet u miňa jest. Jak málo stačí k průseru.

Jedu k pohoří Rila navštívit Stobské pyramidy, což jsou tmavě červené přírodní útvary, které vznikly odplavením měkkých sedimentů při deštích. Potkávám zde postarší cestovatele z Holandska žijící v Itáli. Je to od parkoviště půl hodinky do prudkého kopce a paní to jde v klínových řemínkových botech s podpatkem proklatě vysokým a cestou z kopce se belháme spolu. Ona díky podpatkům, já díky kotníku, který dostal zabrat. Jedou taky do Turecka, ale mají namířeno až k Araratu. Jedu do nitra hor navštívit malebný Rilský monastír. Je to nádherný pravoslavný klášter na kterém není pomalované jen to, co je pozlacené. Je tu jen pár lidí a mezi nimi mladý mnich v hábitu s rodinkou. Čtou si ve freskách, fotí a malé děti se kolem nich honí. Jakmile vyjdou z areálu k automobilu s ukrajinskou značkou, sundá muž čepici s hábitem a pod tím má ošoupané jeansy. Naloží rodinku do auta a do nepřehledných zatáček to řeže jako Eliška Junková. Asi se dobře pomodlil. Jedu kolem druhého bulharského pohoří Pirin do kterého se opírá zapadající slunce. Kousek před Melnikem rozbíjím na louce stan a okamžitě usínám.