Balkánem do Asie   Den 12

Nevím co je za den a naštěstí ještě nevím ani to, že se zapíše extra silným černým písmem. Ráno zastavuji v prvním městě na snídani. Dávám si opět teplého listového hada a usadím se uvnitř podniku. Najednou odněkud z venku přiběhne Turek, bezeslova předemne postaví čaj a zmizí. Už mne to nepřekvapuje a vše v pohodě sním a vypiju. Místního se zeptám kde je ta čajovna ze které mi přistál na stole ten čaj a on mne pošle za roh. Majitel se na mne už z dálky usmívá a já si poroučím další čaj. Chci mu pohostinnost vrátit tím, že si u něj druhý čaj koupím. Vím, že to není kšeft, ale jde o symboliku. Sotva vytahuji peníze začne mávat rukama, že to nepřipadá v úvahu. Už jsem se naučil, že v takových případech se má poděkovat a přijmout. Není to reklamní trik jak nalákat cizince do podniku a tam z něj vytřískat peníze jako u nás. Myslí to upřímně a má radost, když mu gestem čaj pochválím. Ach jo, těžce se mi bude opouštět tento kraj.

Po obědě přijíždím na Bulharskou hranici. Projdu první tureckou budkou a jedu k druhé bulharské. Tam mi ale ukazuje ženská na budovy v území nikoho a skanduje ofis, ofis. Nikde žádné cedule, nikde žádné nápisy, tak vejdu do budovy a strčím pas do dvou okýnek kde se svítí a jsou tam lidé. Chci odjet, mačkám spojku, ale páčka klimbá ulomená na lanku v místě kde byla svařena. Snažím se lom páskou nějak zafixovat, a jedno zmáčknutí to vydrží. Brnknu po starteru, ten jen cvakne a kontrolky pohasnou. Krása. Stojím v území nikoho bez spojky a baterie. Jak se spojková páčka zlomila je mi záhadou. Jestli někdo něco dělal s motorkou, když jsem byl uvnitř nevím. Pro baterii bych vysvětlení měl. Na spínačce je za polohou zamknuto další poloha zamknuto a obrysovky. Už se mi kdysi doma stalo, že jsem takto jednou motorku zaparkoval, ale všimnul jsem si toho při odchodu. Asi jsem to přetočil hodně. Uvnitř jsem byl dlouho, protože jsem se ještě vybavoval s místním a měnil s Němcem peníze které mi zbyly. Přitočí se ke mně nesympatický taxikář, který tam asi na mne čekal, v očích mu nevidím nic dobrého a že mne prý odtáhne do první 10km vzdálené vesnice Malko Tarnovo a to za pouhých 500kč. Nemám jinou možnost. Předemnou je neznámo a z mapy jen vím , že je to samá serpentýna nahoru dolů. Souhlasím. Zdálo se mi to krátké a doma jsem zjistil, že to bylo kilometrů 8. Byl to první člověk, který viděl cizince v nouzi a snažil se na něm vytřískat peníze, když viděl, že nemá jinou možnost.

Odstavil jsem moto před hospodou, tam se vždy všechno vyřeší. Za chvíli je kolem mne hlouček lidí a částečně mluví rusky. Všichni mi tvrdí, že zde hliník nikdo nesvaří a já jim pořád dokola opakuji, že to nechci svařit a aby mne dovedli k někomu, kdo má svářečku na normální železo. Zavolají místního motorkáře, tomu nakreslím plánek jak páčku vyrobit z kousku kulatiny a matičky. Zamyslí se a povídá: Jsou tu tři lidé, kteří by ti mohli pomoct. Je jedna hodina po obědě, tak dva už budou ožralí na plech, ale ten třetí pije až odpoledne. Jdeme tam. Je to domácí kutil se vším všudy. Moc toho nenamluví. Mlčky obhlédne stav věci a odejde. Místní říkají, že se nemám bát, že něco vymyslí. Jakmile soused od naproti zjistí, že jsem motorkář z Česka, okamžitě mne táhne k sobě domů, aby mi ukázal svoji Čízu a ostatní poklady. Měl tam zaparkovaného Simsona ze sedmdesátých let, dva ruské Iže, nějaké staré polské auto jehož název si nepamatuji a před domem se skvěl Ural. Vše v předrenovačním a v jeho případě i konečném stavu. Dům měl narvaný k prasknutí starými rádii, televizory a vším na co si vzpomenete a je starší třiceti let. Zbyla mu jen malá místnost na spaní. Za chvíli se ještě vynořil další soused plynně hovořící česky. Zedničil v Praze a ve vzpomímkách figurovaly slova pivo, chlastal, holky. Kutil se pochlapil a páčka byla přesně podle mého gusta. Na konec dokonce navařil i kuličku. Ptám se na cenu a najednou promluvil. 500Kč to spraví. Na necelou hodinku práce domácího kutila a místní poměry je to dost, ale jsem šťastný, že můžu pokračovat dál. Nechci aby to tu vypadalo, že chci vše zdarma, pětistovka v takovéto situaci je zanedbatelná částka, ale spíš mne zklamal přístup vidím cizince, který nemá jinou šanci, tak jej natáhnu. I česky mluvící soused říkal, že maximální částka odpovídající zdejším poměrům odpovídá necelé stovce.

Baterie je vybitá, ale se spojkou už to roztlačím a cestou se dobije. Ujel jsem asi tak 15km a hlavou mi pořád vrtá ta baterie. Pozhasínám všechny světla, aby se rychleji dobila. V tom mi v hlavě naskočí hrůzostrašný scénář. Včera večer se mi zdálo, že světlo místy svítí více a místy méně, ale přikládal jsem to oslnění protijedoucími auty a tyhle Svčka jsou poruchovými regulátory známé. To by tak chybělo, aby odešel regl. Jen jsem to domyslel, ozvaly se dvě rány z výfuku a motorka stojí. Elektrika nejeví známky života a já jsem uprostřed lesů 70Km od Burgasu, kde by se to dalo řešit. Už je jasné, že regl je v háji a baterii došla šťáva pod určitou mez, kdy zapalování už odmítá pracovat. Co teď ? Vzpomínám si na slová své kamarádky, která říká, že pro ni je jediným způsobem jak vyměnit píchlé kolo na autě sednout si na kraj cesty a začít brečet. No co. Alespoň vytáhnu baterii a pak uvidím. Proč se trápit starostmi dopředu. To se nějak vyřeší.

Jak tak montuju, zastaví vybledlý fialový Seat, který má evidentně nejlepší léta za sebou. Prý jestli je vše OK. Není povídám a on zajíždí na odbočku do nikam kde stojím. Z auta vyskáčou čtyři dost tmaví Bulhaři. Jeden čtyřicátník a tři mladí kluci mezi 20 a 30. Všichni umí anglicky. Nejstarší je nejvíc tmavý, má divoké , ale čisté oči, je špinavý a vytahané tepláky rozervané na koleně do půl stehna. No na první pohled fest přičmoudlí bulharští cikáni. Hned se nabízejí, že mi dojedou do Burgasu pro novou baterii. Mezi tím sundám sedlo a vidím, že je hůř než jsem myslel. Čudlíky na baterii kde je napsáno do not open jsou vyražené ven, baterie je horká, nafouklá a celá zdeformovaná. Je to jasné. Regl přebíjel a jak jsem pozhasínal, ještě jsem tomu pomohl. Poslední dva Bulhaři mne dnes natáhli, tak sonduji co tihle cikáni budou chtít za 70km cestu do Burgasu a zpět. Prý nic a peníze na novou baterii taky nechtějí. Dávám jim tedy tu starou jako vzorek a dušují se, že za dvě hodinky jsou zpět. Nemám co ztratit, baterie je stejně po smrti. Udivuje mne, že se ptají, jestli mám dost vody a jídla a jestli něco nepotřebuji než se vrátí.

Dvě hodinky uběhnonu jako nic a jsou opravdu zpět i s novou baterií. Strategie je jasná. Dojet na baterii do Burgasu a tam pořešit regl. Jenže ouha. Motor točí, ale nic víc. Sundám fajfku a vidím, že jsem bez jiskry. Předešlý problém s reglem se jeví jako banalita, protože si toho vzal sebou asi více. Můj zachránce se jmenuje Georgij, dva kluci Peťko a Atanas jsou jeho synové a třetí Viktor je synovec. Nejsou to žádní cikáni, ale vracejí se domů do Burgasu z práce. Jsou pokrývači a dvacet dní od rána do noci pracovali mimo domov. Musí toho mít taky dost. Pro Georgie nic není problém. Zavolá kamaráda s dodávkou a ten mne doveze kam je potřeba. Jsou družní a tak se pořád smějeme. Setmělo se, z auta hraje balkánská muzika a díky nim mám pocit, že mrtvá motorka 2000km od domova není žádný problém. Dodávka opravdu dorazí a večer vykládáme motorku na hlídané parkoviště. Na ráno už je domluvené rande s mechanikem a samozřejmě není jiná možnost, než že musím spát u Georgie.

Zatímco z Georgiových očí vyzařuje divokost, ale dobrosrdečnost, kterou si každého během několika vteřin získá na svou stranu, jeho žena Jelena má nepřítomný pohled s voskovou ustaranou tváří. Je to typ u kterého nepoznám, zda je to její běžný výchozí stav, nebo je tak unavená, protože celý den pracovala, nebo je naštvaná koho to ten Georgij zase dotáhl domů. Zatím co se Georgij sprchuje, snažím se navázat kontakt, ale jen si stěžuje na tvrdou práci a prozrazuje, že na speciálních reklamních akcích prodává vysavače Rainbow. Chlubí se, že má pod sebou rozsáhlý rajón a tím to u mne projíždí. Lidé, kteří jsou schopni takto tahat z obětí peníze nemůžou být dobrými lidmi a já mám na lidi čuch. Je to přesný protipól Georgie. Jíme bohatou večeři a jdeme spát.

Ráno si Georgij zařídí co potřebuje a vyrazíme za mechanikem. Tím je mladý šikovný Konstantin, který ví kam sáhnout. Hodně se mi ulevilo, že to není nějaký mastil. Vinutí alternátoru je v pořádku, cívku vylučuje, protože dva válce jednou ranou by neodešly, tak zbývá už jen CDI řídící jednotka. Pár telefonátů, Konstantin sedá na své litrové GSXR a jede mou jednotku vyzkoušet ke kamarádovi s Svčkem. Za hodinku je zpět, že moje na jeho motorce nejede. Zapojí kamarádovu na moji motorku, točím tartérem a Konstantin zkouší jiskru. Nima! Říká a já si pomyslím že je to v háji. Žiju v tom ještě dobré dvě hodiny, než mi v diskuzi nad dalším osudem mrtvoly Konstantin sdělí, že s novou jednotkou jiskru háže. To jejich ima a nima je pro našince nerozeznatelné. Nevím proč, ale i když vím, že je CDI v háji, mám alespoň radost, že víme čím to je. Konstantin volá kamarádovi, aby mrknul na internet jestli není k mání starší jednotka a hned na několik inzerátů volá. Všechny kromě jedné jsou prodány a ta jediná byla rozkuchaná. Nemám jinou možnost. Jednotka je ve Varně, ještě dnes ji pošlou a ráno je tady.

Celý den se o mne Georgij stará jako o vlastního, dobře se bavíme a mám pocit, že ho znám leta. Padli jsme si do oka a stali se z nás dobří kamarádi. Na dělníka má obrovský rozhled a je velmi inteligentní.  Umí anglicky, rusky a trochu francouzsky. Během komunikace stejně jako já plynně přecházi z angličtiny do ruštiny a bulharštiny. Místy nevím jestli nerozumím ruštině, nebo je to už bulharština. Naše věta zní asi takto: I will ždať těbja tuka. (Budu -anglicky tě čekat – rusky tady. - bulharsky) Další noc musí být samozřejmě u něj se vším všudy. S vděkem svoluji.