Balkánem do Asie  Den 7

 Ráno svítí slunce a já otevírám dveře školy, aby domácí věděli že jsem vzhůru. Za chvíli jsou tu kluci s nabitými bateriemi a pomáhají balit. Musím jim přece taky něco dát na památku. Ale co? Nic co by mělo nějakou hodnotu, nebo co bych mohl postrádat nemám. Mám! Nůž. Zachránil mne v kaňonu, když jsem s ním vyřezal spojkovou páčku a ještě jej budu určitě potřebovat, ale za to, co pro mne udělali budu paštiky jíst klidně prstem. Kluci rádi přijímají. Žádná falešná skromnost. Když Ti někdo něco nabízí, myslí to upřímně a tak není problém cokoliv přijmout. Jdu se ještě rozloučit s ostatními a jedu do blízkého Skadaru.

Všude jsou po včerejší průtrži obrovské kaluže. Opět je tu albánský provoz. Jede štrůdl aut ucpanou ulicí a najednou jeden Mercedes zastaví, vystoupí spolujezdec, vytáhne si věci z kufru a do okýnka ještě řidiči dovypráví příběh co započali za jízdy. Celý štrůdl za nimi stojí až na pokraj města, čeká až si to dopoví. Kruhové křižovatky občas také řídí policisté, protože Albánec který potřebuje odbočit doleva přece nebude objíždět celý kruháč, když to může vzít za plného provozu vlevo rovnou protisměrem. V některých zemích mají přednost auta na kruháči, v jiných auta vjíždějící na kruháč. Tady má přednost ten, který tam dřív strčí nárazník. Do toho všeho se chaoticky pletou chodci, cyklisté a skútristé. Jenže ono to funguje. Všichni o všech vědí. Holka si píše SMS s očima upřenýma na mobil a jde středem rušné křižovatky aniž by se podívala okolo. Auta zastavují, vyhýbají se a nikdo nic neřeší. Tady má zelenou každý a pořád. Zastavuji a na tržnici si kupuji broskve které chutnají jako broskve a ne jako přírodně identické aroma. Při rozjezdu zapomínám na kufry a smetu k zemi národní dopravní prostředek. Stejně jako Mercedes tu v motocyklech kraluje prapodivná stará Yamaha 150 skútrového vzhledu, ale s řadičkou pata špička a světe div se s kardanem. Hodně lidí je má osazeno home made laďáky a zvuk mají jako nějaký litr. Za městem je myčka, tak si nechám ostříknout motorku, protože je to koule bláta. Ptám se na cenu a prý že je to dobré. V uších mi znějí ta slova: … It´s Albááánia …. Ještě se kluků ptám které silnice na mapě jsou asfalt a které ne, ale sami nevědí, protože tam nebyli a oba mé předešlé offroady byly značeny jako naše okreska.

Fičím směr Debar - Makedonie. První jsou rovnější cesty, ale pak se krajina zase začíná vlnit a užívám si zatáček a kopců. Kvalita vozovek je za každou zatáčkou proměnná a místy je přes asfalt naplaveného i 20cm uježděného štěrku. Mnozí motorkáři se teď chytnou za hlavu, že je to nebezpečné, ale člověk si zvykne, že je pořád nějaká překážka na cestě, Občas to ustřelí na štěrku, občas je díra, občas boule, jindy schod jak ujelo kus břehu i s vozovkou. Do toho všudypřítomný dobytek a psi. Míjím kukuřičné pole, u cesty je několik provizorních přístřešků proti slunci a z každého se čoudí. Malí kluci tam pečou na ohni kukuřice, pak s nimi mávají na cestě a snaží se je prodat. Zastavím na odpočívadle, kde už odpočívá nějaký Mercedes i s rodinkou. Sotva si sundám přilbu, už držím v ruce hrozny, které mi tam tatík s úsměvem vrazil. Co na to říct? … It´s Albááánia …. Tato úžasná země se se mnou loučí deštěm, tak navlékám nepromok.

Od Debaru projíždím kolem Národního parku Mavrovo a mám tu naplánovaný krásný trip, ale, je 11stupňů, mlha a prší. Tak jej vynechávám a chci dojet do Skopje. Pořád se držím ve výškách okolo 1000m, klepu kosu v dešti a po cestě tečou proudy vody. Najednou můj motor simuluje moderní technologie a v nižších otáčkách odpojuje jeden válec. Postupně se to zhoršuje až během pár kilometrů cestujeme se zadním válcem sami dva. Mám definitivně z 650 kubíků jen 325. Už se mi jednou doma v dešti stalo, že pocukával. Má to na svědomí voda stříkající na přední válec a fajfku svíčky. Kluci si tam dělají home made blatníček, aby voda nešla přímo na fajfku a já jsem se už před cestou několikrát dušoval, že to udělám taky. No nestalo se a tak stojím v horách , prší a klepu se zimou. Přemýšlím jak to vyřešit. Jednou už jsem improvizační schopnosti prokázal, tak tohle vyřeším taky. A už to vidím. V příkopu leží plechovka od Redbullu. Díky za balkánskou nepořádnost. No jo, jenže jak z plechovky dobýt surový plech, když jsem nůž daroval Sindridovi? Nahradil jej klíček od zapalování a po chvíli mám luxusní samosvorně držící blatníček. Jede to sice pořád na jeden, ale říkám si, že kousek zkusím jestli se chytne. Je to teplé, voda by se měla rychle odpařit. Taky že jo. Za chvilku už přední válec začíná uvažovat, že by se zase přidal až nakonec zase cestujeme všichni spolu.

Jakmile se objeví civilizace, je na první pohled jasné, že tahle země je úplně někde jinde než Albánie. Od Střední Evropy by jste ji nepoznali. Dobrovolně jedu na 60km úsek dálnice do Skopje. Před mýtnou bránou zastavím bokem, rozbalím všechny vrstvy, vytáhnu peníze, projedu, zase na bok a zabalit zpět. Při tomto manévru uniká znatelná část tepla a nemůžu zpět nasadit promočené rukavice. Celá akce trvá dobrých 10minut. Fičím si to po dálnici a ustává déšť, jenže po 15km zase mýtná brána. Aha, říkám si. To je pro ty, co najeli na dálnici z nějaké přípojky a mě bude stačit, když ukážu lístek z první brány. Nestačilo. Bylo potřeba zaplatit další úsek. Nechápu systém, ale jedu dál. Po 20km vidím další mýtnou bránu, což znamená zase opakovat celý 10min. obřad a oči se mi podlévají krví. Toho, kdo to vymyslel bych vraždil. Zaplatím a tentokrát se zabalím důkladně, protože zase začíná poprchávat a Skopje je už na dostřel. Po pár kilometrech řvu do přilby všechna sprostá slova co znám a tahle země to u mne hned na startu projíždí na plné čáře. Evropský vzhled, zima, mlha, prší, válec nejede a ke všemu předemnou čtvrtá mýtná brána. Hlava mi to nebere. Na 60km jsou 4 mýtné brány a jen placením jsem strávil skoro ¾ hodiny.

Nad skopje je největší kříž na světě, který v mlze a v šeru vidím, ale na fotku nemůže být pomyšlení. Probíjím se centrem a jsem nejvíc psychicky na dně za celou cestu. Vydržím hodně, ale to počasí, mýtné brány, provoz v centru a stmívání mne téměř zlomilo na hotel, což je proti mé filozofii. Vyfotím povinně most v centru a doubledecker, kterých zde jezdí plno. Nejsou to ale oježděné vraky z Anglie. Jsou to fungl nové autobusy s historickým designem. Zase leje, je tma a válec se opět loučí. Fakt bych se vším seknul a jel domů. Zastavuji na benzínce. Musím sundat chladič a mrknonut jak moc je fajfka mokrá. Je zde krásně vidět rozdíl civilizací. V Albánii a Černé hoře bych nestačil ani vytáhnout vercajk a někdo by mi chtěl pomoci, ale tady kolem chodí, nebo jezdí lidé, já jsem pro ně neviditelný a přitom bych moc potřeboval, aby se někdo zeptal, jestli mi může nějak pomoct. Ne že bych potřeboval pomoc, ale když se někdo zeptá je to příjemný pocit, že v tom nejsi sám. Těsnění kolem fajfky propouští vodu do hlavy ke svíčce, kde je sice odtokový kanálek, ale nepomáhá to. Natočím přes gumu několik závitů potravinářské fólie. Jde nasadit těžce, což znamená, že bude těsnit. Oprava byla účinná a já jedu tmou kamkoliv, hlavně ven za Skopje. Už chci být v teple spacáku. Co není durch mokré, je vlhké a co je suché, je doma. Po hodině ustává déšť a já nalézám místo na spaní. Dnes to byl opravdu nejtěžší den.