Balkánem do Asie Den 14 , 15

Den 14

Ráno stojím s odstrojenou motorkou před Konstantinovou garáží. Regl se mu nepodařilo sehnat, ale má doma testovací, který používá při opravě motorek a tak mi jej prodá. Dorazí i Georgij, aby se přesvědčil že jsem v pořádku. Za chvíli motorka opět vrčí a všichni se snad definitivně loučíme. Mám ještě před sebou dva tisíce kilometrů, ale začíná mne tlačit čas. Vynechávám naplánované zajímavosti a razím to pokud možno nejkratši cestou domů, ale mimo dálnice. Daří se mi dojet až do Rumunska. Objíždím po městském okruhu Bukurešť a dvaceticentimetrové koleje s dírami vypadají jako by asfalt položili přímo na hlínu. Po tmě je to utrpení. Spím kousek za Bukureští.

Den 15

Ráno mne probouzí zima. Mrknu na teploměr a jsou tři stupně. Cože? Jsem na rovině v jižní části Rumunska! Jen tak ze srandy si říkám: To snad bude na Transfagarašské magistrále sníh, nebo co. Tu jsem si totiž neodpustil, když o ní jdou takové legendy. Je slunečno a rychle se otepluje, ale sedmnáctku teploměr nepřekročí. Jedu na Fagaraš z jižní strany, slunce se do hor krásně opírá a nasvěcuje je. S přibývající nadmořskou výškou ubývají stupně a tak jdu dobrovolně do nepromoku. Vidím zasněžené vrcholky hor vysoko nademnou a užívám si cestu. Když vjíždím do tunelu v sedle, je kolem cesty opravdu sníh, ale cesta je suchá, protože ji nahřívá slunce. Na druhé straně vyjedu do naprosto odlišného světa. Zima, mlha, kolem cesty místy 40cm bariéra odhrnutého sněhu a na cestě souvislá vrstva 5cm rozježděné břečky. Nádhera. Naštěstí sníh vydrží jen pár stovek metrů, ale mrholení s mlhou vytrvá skoro až dolů. Nejsem zklamán, nejsem ale ani nadšen. Po tom, co jsem viděl a projel v Albánii mne to už nemůže překvapit.

Na první pohled je vidět, že Rumunsko je o kus zpět než Bulharsko. Je tu vesnička na vesničce. Jel jsem 150km vesnicí, kdy pod tabulí informující o konci obce byla druhá s názvem další. Rychlosti tu naštěstí dodržují jen koňské povozy, kterých je tu požehnaně. Vždy jsem se pověsil na nějakého racingového týpka, který to valil 70 – 80, aby případně změřili jeho. Tady se na vesnicích nežije ve dvorech a zahradách jako u nás, ale před každým domem je lavička směrem do cesty a tam vysedávají babky, aby jim na návsi nic neuteklo. Automobil tu není samozřejmostí a tak u cesty stopují všechny věkové kategorie. Od mládeže až po babky v krojích.

Na celém Balkáně běhá spousta divokých psů, ale vůbec si vás nevšímají. Za celou cestu až do Rumunska po mně vystartoval jen jeden a ten někomu patřil. To se zde říct nedá. Co chvíli nějaký se štěkotem nahání mou motorku, tak se není co divit, že tolik přejetých psů jsem neviděl za celou dosavadní cestu jako tu během dopoledne. Daří se mi projet celým Rumunskem a za tmy překračuji Maďarskou hranici. Celníkovi stačí, abych zamával pasem nad hlavou a kyne, abych jel dál. Maďarskem je to jen kousek a já jsem odhodlaný spát za každou cenu na Slovensku před Košicemi a to se mi daří.