Balkánem Do Asie   Den 11

Bylo zbytečné dávat si budíka na sedmou, když v šest huláká muezín. Všechno pobalím, nahážu na motorku, nechám ji před recepcí hotelu kde stála celou noc a jdu do včerejší čajovny. Sotva usednu, dorazí Sulejmán a v tu ránu před námi stojí čaje. Už jsi jedl? Ne odpovídám, musím si skočit něco koupit. Na chvíli se ztratí a vrací se s nakrájeným plněným hadem z listového těsta. Během snídaně se dostaví i Gčkhan a konečně se jej ptám na jeho mašinu a místní absenci silnějších strojů. Turecko mělo až do loňského roku ze zákona omezenou kubaturu jen na malé objemy, proto zde žádné silnější stroje nenajdete. Až minulý rok se dostal k moci nějaký motorkář a nesmyslné omezení zrušil. Jelikož v zemi žádné starší stroje nejsou a na nové Turci nemají, je jich tu pomálu a Gčkhanova pětistovka je rarita dělajícího z něj těžkého kinga. Jeho mašina je více než dvacet let stará a bez zásadního servisního zásahu má nalítáno 170 000km, přičemž motor má naprosto zdravý zvuk. Dal za ni skoro jednou tolik než já za nablýskané SVčko s třiceti tisíci na tachometru. Nové motorky jsou zde levnější než u nás, ale starší vyšší kubatury v zemi nejsou, tak si drží cenu. Okamžitě se ptá co u nás stojí BMW 1150 GS. Když mu řeknu cenu, mám pocit ,že si pro něj se mnou pojede. Přilby jsou zde spíše módním doplňkem, což pro nižší kubatury chápu, ale u Gčkhana jsem ji viděl jen jednou a to ji vezl na nádrži. Prý je na jeho motorku povinná, ale je zde takovým motorkářským kingem, že si jej žádný policajt nedovolí zastavit. Z osmi je naráz dvanáct hodin, ale to je fuk. Poznal jsem víc země a zdejší kultury jak ze sedla.

Kluci mi ještě radí cestu směrem na Istanbul a nabízejí možnost použití trajektu z několika míst na pobřeží. Jsem snad námořník, nebo motorkář? Namítám s úsměvem. Nakonec ale trajekt z Yalovy zvažuji, protože prý zhruba 100km před Istanbulem je šílený provoz a přecpaná dálnice. No uvidím. Loučíme se, chci zaplatit snídani a všechny ranní čaje, abych to alespoň trochu dorovnal. Nechápavě se na mne dívají. Co že to chci? Když se opravdu ujistí, že chci platit, nedokáží pochopit proč. Jsem jejich hostem, tak opět slyším jen nevazmožno. Snažím se alespoň za vše několikrát poděkovat a nevím jak bych to splatil.

Vykročím k hotelu, ale Gčkhan trvá na tom, že mne tam doveze. Zdejší provoz se od Albánského nijak neliší a kousek jsem viděl Gčkhana řídit, když si potřeboval někam odskočit. Jsem hostem,tak nemám na výběr a bez přilby usedám na Sůzu. Těch pár minut trvalo hodiny. Jestli něco jede v našem směru nebo ne se řeší až po rozjetí a jestliže něco jede, klaksonem se udělá prostor. Gčkhan ostatně blinkry vůbec nepoužívá a levým palcem operuje o tlačítko níže. Když chce změnit směr prostě zatroubí a pošle to tam. Je úplně jedno jestli něco jede, nebo ne. Oni zastaví. Myslím, že by na tom Bavoru ani nepostřehnul odlišné umístění ovládání blinkrů. Je ve mně malá dušička, ale Gčkhan u toho ještě v klídku stíhá klepat popel z cigarety kterou pokuřuje. Jak to tak sleduji, je mi jasné proč je ateista. Žádný strážný anděl si ho nevezme na triko. Sláva. Jsme před hotelem. Sedám na svou motorku a teď čeká jízda zručnosti mne, protože Gčkhan mne chce vyvést za město, abych tu nebloudil. Držím se v závěsu Gčkhanova klaksonu a městem projíždíme rychlostí a stylem sanitního vozu vezoucího orgány k transplantaci. Za městem na sebe naposled mávneme a já jedu vstříc Istanbulu.

Část cesty vede přes venkov, kde cesty místy postrádají asfalt a domky jsou slepeny z hlíny. Tohle jsem neviděl ani v Albánii. I když je tam chudoba a domky jsou postaveny z kde čeho, má to nějakou kulturu a řád. Tady to místy vypadá až postapokalypticky. Domky rozpadlé a bordel dokola. Inu Turecké hospodářství. Projíždím Bursou a zdejší provoz, který popíši až v Istanbulu mne utvrzuje, že z Yalovy jedu trajektem do Evropské části Konstantinopole, jak ještě pořád Řekové říkají Istanbulu. Cenově to vyjde stejně jako benzín a stejně je to jen tranzit bez zajímavých míst, tak není co řešit,Tady jde fakt o život.

Do Yalovy dorazím někdy kolem čtvrté, ale trajekt odjíždí až za dvě hodiny. Nevadí. Je hezky a cestou po souši bych tam rychleji nebyl. Zaparkuji motorku a udělá se mi zle. Uvědomil jsem si, že jsem od ranních čajů, které spíš dehydrují nic nepil a nejedl. Sedl jsem si tedy na zem a opatrně do sebe leju vodu, protože vím, že rychlý nápor by byl pro tělo dalším šokem. Je mi líp a jdu do restaurace v areálu terminálu něco zakousnonut. I když jsem přijel jako první, naloďuji se jako motorka až úplně poslední. Když vylezu nahoru na palubu, jsou už skoro všechna místa obsazena. Chci si sednnout ven dopředu, Kdyby náhodou loď řídil nějaký Schettino a chtěl mávat kámošovi na břehu, chci to mít z první ruky. Vidím jedno místečko a ptám se, jestli je free. Yes, slyším v Turecku snad poprvé. Ten klučina mi rozumí! Prý hovoří anglicky little, ale na Turecké poměry je to rodilý mluvčí, což znamená asi tak deset lekcí předemnou. Po dvou dnech Ruštiny mám sice trochu problém přepnout, ale nějak se domluvíme. Emirovi je 24, je z Ankary a jede si do Istanbulu pro diplom, protože zrovna dokončil vysokou školu. Bavíme se o našich kulturách a vůbec se mu nelíbí, že jsem ateista. On je praktikující muslim , ale nemodlí se pětkrát denně jak korán předepisuje, protože to zkrátka kvůli škole a zaměstnání nejde. Má ale vyhrazen jeden den v týdnu, kdy vše dodržuje. Mrzí ho, že západní svět má islám spojený s terorizmem a vysvětluje mi, že korán zakazuje zabít kohokoliv. Utvrzuji ho, že k takovým nepatřím a že vím, že muslimové jsou normální lidé jako všichni ostatní a jen hrstka samozvaných jim dělá špatné jméno. To ho trochu uklidní. Islám je tu cítit na každém rohu a čím hlouběji v Asii jsem byl, tím to bylo znatelnější. Na trajektu jsem si byl odskočit na WC a byly tam troje dveře. Toilet room, shower room a prayer room – motlitební místnost. Přemýšlel jsem, jak na lodi poznají kde je Mekka, aby se modlili správným směrem když jednou jede tak a jindy onak , ale nechtěl jsem Emira tímto dotazem škádlit. Když jsme se před Istanbulem loučili, nezapomněl se zmínit, že islám je nejlepší a měl bych o něm uvažovat. Věřím jen v sebe a naivně v dobro, tak jsem mu to slíbit nemohl.

Trajekt opouštím za tmy a předemnou je polovina Istanbulu. Okamžitě mne pohltí proud světel. V mém směru jsou tři pruhy, pak je zelený ostrůvek a další tři pruhy mým směrem. Z Bursy už vím, že se musím držet v levém pruhu, protože z pravého pořád někdo odbočuje, nebo se přiřazuje a v takovýchto případech nečeká až mu tam někdo udělá místo. Prostě to tam pošle a místo vznikne. Prostředním pruhem pořád někdo přejíždí zleva doprava a naopak. Když se vám poštěstí mezi auty někde uvidět kousek asfaltu, leskne se tak, že v něm můžete číst odraz neonových nápisů z okolních domů. Jedu teda místy 30,místy 80km/hod dva metry za nárazníkem auta předemnnou a oči mám přilepené na brzdových světlech. Jakmile necháte před sebou místo na jeden automobil, Turek ve vedlejším pruhu nabude dojmu, že ten váš pruh je rychlejší a okamžitě tam vjede. Navíc o pravé zrcátko jsem přišel v Bosně a v levém mám mrtvý úhel na jedno evropské auto, nebo na dva Turky, tak se musím pořád ohlížet. Poprvé za cestu mám na motorce strach. Ne nad propastmi v Albánských horách, ale tady. Stačí malé šťouchnutí, ležím a v ten moment se přeze mne převalí masa aut za mnou. Jak tak přemítám o katastrofickém scénáři, proletí kolem mne mladý Turek bez přilby na malorážce. Jedou ve dvou, zběsile mezi auty kličkuje, přejíždí z pruhu do pruhu, u ucha drží telefon a ještě telefonuje. Nevěřím vlastním očím. Po hodině a půl provoz řídne a já se ocitám vyčerpán za městem. Ještě naberu směr Bulharsko a hledám místo na spaní, což je další hodinu problém, protože městečko střídá městečko a kde není civilizace je pole. Nakonec něco najdu a zaslouženě usínám pod hvězdami.