Balkánem do Asie  Den 3

Ráno zabalím a jedu omrknout údajné pyramidy u městečka Visoko. Jsou to kopce jehlanovitých tvarů a Bosňáci se přou, jestli to jsou opravdové bývalé pyramidy, nebo jen ojedinělý přírodní úkaz. Nadšenci tvrdí, že to pyramidy jsou, protože si nechtějí nechat vzít iluzi, domorodci také tvrdí, že to jsou pyramidy, protože nechtějí přijít o cestovní ruch a vědci pyramidám svým zamítavým postojem dávají punc mystéria.

Cestou zastavím v autodílně, abych trochu srovnal ohlá řídítka. Snažím se vysvětlit, že potřebuji trubku, ale nikdo mi nerozumí. Je to servis na výfuky a najít zde trubku není problém. Mají v regálech trubky, kolena a hrnce, které pak pro daný typ vozu posvařují do potřebného tvaru jako topenáři. Na značku, model a rok výroby se tu nehraje. Beru trubku z regálu a kývnu, aby mi šel mechanik asistovat. V ten moment nastává událost, tak se všichni jdou podívat co že se to děje. Navleču trubku na řídítko a už to rovnám. Místňáci jen hledí a smějí se, ale při odjezdu ukazují palec nahoru a mávají. K Černohorské hranici jsem to naplánoval mimo hlavní tahy, tak projíždím nádhernou zvlněnou krajinou s náhorními plošinami. Posledních 15km k hranici je silnička na jedno auto a samá ostrá zatáčka do které není vidět.

Hned za mostem do Černé Hory zastavuji a po chvíli i Oktávka s českou SPZ. Dva kluci v mém věku jdou kolem mne, tak řeknu ahoj a chvíli diskutujeme kdo kam jede. Říkají, že jedou do Kotoru , ale teď chtějí zkusit rafting na Taře. Prý jestli nechci jet s nima. A proč ne? Oblékáme se s mými novými přáteli Matinem a Dušanem do neoprenů a my s Martinem si je oblečeme naopak, čili zipem dopředu. Napodruhé se to už daří, ale připadám si jako bych lezl do kazajky mudr. Chocholouška. Na závěr si vzájemně zapneme zipy na zádech jako plesové šaty a naloží nás do starého Pajera, které má místo kufru dvě lavičky bokem ke směru jízdy. Řidič se s tím nemazlí a po balvanech to drtí offroadem do hor. Kluci na lavicích bouchají hlavama do stropu a do rytmu hraje stylová balkánská muzika. No scéna jako z filmu. Nasedáme do raftu společně s nějakými Rusy. Řeka je docela klidná, jen občas se objeví peřeje, ale s tím si raft poradí. Dušan sedi v první brázdě, tak všechnu vodu schytá on a já jsem v suchu. Projíždíme krásným kaňonem a Rusové ověnčeni velkými fotoaparáty jako Tono Stano fotí vše, co je v dosahu ultrazoomu. Učil jsem se ruštinu před 23 lety na základce, tak se snažím navázat hovor, ale jsou naprosto nekomunikativní. Dozvídám se jen, že jsou z Moskvy. S klukama si dáme telefony a domluvíme si zítra večeři v Kotoru.

Vyrážím cestou zasekanou do skály s četnými tunely směr Pivské Jezero a Národní park Durmitor. Od Pivského jezera je to jedna ostrá serpentýna za druhou a sem tam tunel. Když vjedu do tunelu, které samozřejmě nejsou osvětlené, jsou oči zvyklé na světlo a absolutně nic nevidím i když svítím. Uvnitř je běžně naplavený štěrk a popadané kameny. Jedu krokem, mám oči půl metru předemnou a snažím se ve tmě cokoliv rozeznat. Najednou vidím přímo předemnnou skálu. Co se děje? Konec? Ne. To je jen ostrá prudká vracečka v tunelu. Vyjedu na náhorní planinu, která připomíná Mongolsko a projíždím skalami Durmitoru. Je to nádhera, jen je škoda, že prší a je mlha, tak vidím dost špatně. Cestou ještě pasáčkovi rozeženu stádo ovcí a už sjíždím do Žabljaku. Ustává déšť a já stavím za šera stan na louce poseté jalovci v 1200m.