Balkánem do Asie   Den 9

 Ráno mne vzbudí zima a to oprávněně. Teploměr hlásí 6 stupňů. Je brzy, ale co se budu klepat ve spacáku, rozhýbu se balením. Přijíždím do Melniku, kde jsou také pískovcové útvary a jedu k nim pěšinkou kousek za město. Na konci pěšinky je stan ve kterém po mém příjezdu s vykuchaným výfukem už nikdo nespí. Není tu nic značeno, vše je zarosteno křovisky, tak se stanu ptám jestli hovoří anglicky. Hovoří, ale neví kudy se tam chodí, protože přijel v noci. Jdu tedy na průzkum. Po návratu už se mnou nemluví stan, ale mladý polský pár, který jede stejnou trasu jako já, jen opačným směrem a stopem. Uvaří mi ranní kávu a vzájemně si povykládáme co nás čeká. Stopovat na Balkáně prý není problém, ale Turci neumí vůbec jinou řeč. Vyklepaní zimou se mne ptají na počasí. Když jim řeknu, že dosavadní maxima byla kolem 25 a většinou bylo 15 - 20, klepou se ještě více. Oni měli v Istanbulu 40. Líbí se jim na fotkách mé Údolí Bárbín, tak jim pro jistotu říkám i originální makedonský název Dolina za kuklite. Ptají se mne kolikátý den jsem na cestě. Nevím. Co je dnes za den? Oba se na sebe podívají, pokrčí rameny a všichni se dáme do smíchu.

Mne dnes čeká pohoří Rodopy táhnoucí se na hranici s Řeckem. Je to 250km cesty poskládané ze samých zavřených zatáček, kdy nejdelší rovinka měla 150m. Pořád přejíždím sedla serpentýnami na úbočí a pohybuji se ve výškách 1000 až1700m Při těch kilometrech muselo být zatáček ne stovky, ale tisíce. V horách opět lidi žijí starým způsobem života a izolace od okolního světa je patrná. Na jednom palouku vidím cosi bílého v řadách a vypadá to jako hřbitov, kterých je u cest plno. Když ale přijedu blíže, jsou to březové špalky zasazené do země a na nich drn trávy. Nechce se mi věřit, že by to někdo dělal jen tak a taky se později dozvídám, že dřevo ztrouchniví a pěstují tam potom nějaké houby.

Sjíždím do Řecka a krajina se rovná. Překvapuje mne množství semaforů. Každá i sebenevýznamnější odbočka je řízená semafory. Jedu sám na široké hlavní cestě, která může být klidně dvouproudová a každá odbočka do pole je pod semafory. Přitom je v místě omezení na 50km/hod a vidět na stovky metrů okolo. Snad nikdy v životě jsem nejel na červenou, ale v Řecku asi patnáckrát. Do Alexandropolis k moři dorážím za tmy a sednu na hlavní bulvár, abych si koupil něco k jídlu. Tady to žije, to je kontrast proti horám. Ulicí tečou proudy aut, mezi nimi kličkuji motorky, chodník je plný lidí sedících v zahrádkách. Objednávám si kebab, ale No rajčata a No kečup. Mladá servírka na mne mrkne, usměje se a říká: No red ! Najdu si místo na pláži kousek od značky s přeškrtnutým stanem a jdu spát. No co? Stan nestavím. Spím pod širákem.