Balkánem do Asie Den 2

Nádherné ráno, nemůžu dospat a vstávám společně se sluncem. Zde se ráno asi nechodí na hřiby, ale na trnky. Přichází totiž děda s kýblem plným trnek. Musel je sbírat snad s baterkou. Něco říká, ale umím maďarsky asi pět slov. Mluvím na něj česky a je to jedna jedna. Pochopil a komunikaci podpořil posunky. Asi se ptá, jestli jsem tu spal a usmívá se. Vyjmenoval jsem mu mých pět slov co znám : jónapod -dobrý den, išteném – pane bože ….. a děda rázem ožil. Asi nabyl dojmu , že jsem hungarista a spustil lavinu hatmatilky. Zastaví ho až můj prst ukazující na kýbl s dotazem: Pálenka? Vycení oba zuby, směje se, horečně přikyvuje a opakuje pálinka! Pálinka! S úsměvem se rozloučíme a frčím směr Bosna.

Maďarsko je rovné a docela nudné. V noci tak nudné nebylo, protože jsem ty roviny a konce rovinatých cest neviděl. Zkouším zavřít oči, ale zjišťuji, že tak daleko nedojedu. Zde neděli asi nesvětí, všichni startují traktůrky ala „To je dost, že jsi nás taky jednou vyvez!“ A v 8 hod jsou plné nejen zahrádky u domů, ale i před hospodami. Postávají, popíjejí ranní kávu a diskutují. Sem tam někdo prožene Simsona, ale motorkáři žádní.

Hranici do Chorvatska překračuji bez řady a problému. Okamžitě je vidět jiná kultura. Čtyřicítky v obcích a padesátky v každé zatáčce nahradily tabule obce pod kterými většinou visí sedmdesátka a ne zřídka i osmdesátka. A to i v husté zástavbě rodinných domků bez bočních chodníků. Hned se cestuje radostněji. Začal se měnit i ráz krajiny a viděl jsem první mešitu.

Chorvatskem je to jen pár kilometrů a vjíždím do Bosny. Na čáře je malá řada, ale celník si mne zavolal dopředu. Po pár kilometrech zjišťuji, že je to policejní stát, protože policejní hlídky stojí u silnice asi co 20km. Jsou neochotní a Anglicky neumí, stejně jako většina obyvatel. Jedu krásným kaňonem řeky Vrbas, vlevo podemnou řeka, vpravo skály, nademnou tunely. Řeka dělá místy nádherné meandry a modrá je jak z filmu s Vinetouem. Tak tady se přesun mění v opravdovou cestu a užívám si krásy okolo.

Projíždím pomalu zavřenými zatáčkami a hned po výjezdu z krátkého tunelu uletí přední kolo, já lehám a jdu do skluzu jako Valentino. Zadkem drhnu asfalt a zdá se mi, že jedu nekonečně dlouho. Slyším skřípot jak motorka drhne bokem o asfalt a zastavuje se o obrubník. Můj zadek má vyšší adhezi, tak zastavuji dřív. Nechal jsem při pádu pod motorkou nohu a schytal to kotník. Dobelhám se k motu a po vzoru instruktážních videí jak postavit BMW GS zvedám stroj a tlačím jej na malé přilehlé parkoviště. Jak tlačím, ujedou mi nohy, div, že jsem nespadl i motorkou. Je to jasné. Někdo nalil do zatáčky dobré dva litry čistého čerstvého motorového oleje, který auta rozjezdily přes půl cesty. Ve spojení s proslulým hladkým vápencovým asfaltem je to jako led. Ještě štěstí. Že jsem jel tak okolo 40 – 50km/hod. Obhlížím škody. Většinu pobraly kufry. Je ohlá řadička, levé řídítko, vysypané zrcátko a …..sakra! Zlomená celá spojková páčka hned za otočným bodem. Co teď uprostřed kaňonu? Nejbližší místo, kde by se dala páčka pořídít je Sarajevo 100km daleko. Jízda bez spojky nepřichází v úvahu, kotník bolí, že bych to neroztlačil a nezařadil, nehledě, že bych skončil na první křižovatce. Vyskládám vše co mám na zem a přemýšlím, co by se dalo použít. Nic nepasuje. Nakonec se ze zoufalství po vzoru Mc Gaivera rozhoduji zkusit vystrouhat páčku ze dřeva. Zkušeným okem skauta míjím měkké dřeviny a kácím jasan. Asi po hodině mám placatý konec se záchytem hotov a zastavují dva chlapi na chopperech. Ne, není vše OK, odpovídám. Ukazuji a pořád ještě nevěřícně zírám na tu olejovou skvrnu stejně jako oni nevěřícně hledí na můj dřevěný výtvor. Okamžitě to fotí, jako českou raritu, obdarují mne fofrpáskami a zavolají kamarádovi do Sarajeva, který mi to pomůže vyřešit. Jen tam dojet. Světe div se, ono to vážně funguje. Jen řadit nahoru musím patou jako starý Jawista, protože kotník bolí. Hýbat nohou ale můžu do všech stran, tak to bude jen natáhlé a do zítra se to pěkně rozleží.

O dva kilometry níže stojí policajt. Zastavuji a vysvětluji, že je na cestě nebezpečný olej, ale on jen pokrčí rameny, že to není jeho starost. Asi mu řekli tady se postav, tak tu stojí. Ještě zastavuji na vodopády v Jajcích a na parkovišti vedle mne zaparkuje nové Hyundai. Řidič otevře dveře, rána a zastaví se až o mou stupačku. Má v plechu docela slušný důlek. Omlouvá se a dáváme se do řeči. Má Makedonskou SPZ, ale je to asi 33letýTurek. Cestuje s ním manželka v decentním oblečení a v šátku. Ani ten ale nedokáže skrýt nádherné velké hnědé oči a pěkně tvarovaná ústa. Jedou opačným směrem jako já. S muslimy se tu roztrhl pytel, je tu jedna žena komplet v burce, jen se zamřížovanou škvírou. Ale vzhledem k tělesné konstituci je to spíš nutnost a burka naopak atraktivitu zvyšuje.

Já blbec jsem si v navigaci nezatrhnul vynechat dálnice a navede mne před mýtnou bránu. Ale jedině dobře, nemusím tolik řadit a pokoušet spojku. Na sjezdu platím a dřevo praská. Je neděle kolem deváté večer a tma. Super. Odtlačím moto na nejbližší parkoviště před nějakou pekárnu. Ty na Balkáně fungují do půlnoci. Za domem jsou vyhozené nějaké věci, tak se jdu mrknout, jestli by se něco nedalo použít. Načapá mne tam chlapík a chlubí se, že pekárna je jeho, ale anglicky neumí. Na závadu se podívá, usměje se a víc pro mne udělat nemůže. Po chvilce přišel do pekárny zákazník a po rozhovoru s majitelem si to míří ke mně. Lámaně imituje angličtinu, ale rozumíme si. Začná se roztáčet ohromný kolotoč. Zvedne telefon a někam volá. Za chvilku přijede chlapík, mrkne a taky volá , pak přijede další a další, pak někdo odjede, přijede odjede, všichni někam volají, pak přijede chlapík na postarším CBR a za půl hodiny držím v ruce dvě páčky. Bohužel ani jedna nepasuje a nejde ani přizpůsobit. Ujišťuje mne, že se to vyřeší, přidělí mi plynně anglicky hovořící pěknou 24 letou dceru abych se nenudil, vezme páčku a někam zmizí. Jmenuje se Medina, sedíme na obrubníku, hledíme na hvězdy a povídáme si. Učím se anglicky první rok dvě hodiny týdně, tak koktám, ale jde to. Medina dělá v sázkové kanceláři, kde se sází na chrtí dostihy. Prý to v Bosně frčí.  Je zde hodně nedostavěných, polozbořených , nebo ještě rozstřílených domů na prodej. Medina mi vysvětluje, že v zemi je problém nalézt zaměstnání za rozumné peníze a spousta lidí odešla za prací do zahraničí, kde taky zůstala. Přítele nemá, tak nějak nejsou v dosahu ti praví. Po hodině a půl přivrčí CBR a vysmátý tatík zpoza bundy vytahuje moji hliníkovou spojkovou páčku zavařenou TIGem, což je v téhle vesničce v Bosně přímo kosmická technologie. Jen opět podotýkám, že je nedělě kolem jedenácté v noci. Nestíhám valit oči a ptám se, kolik mám zaplatit. A odpověď ? Good luck!!! Začínám poznávat, co je to Balkán. Lidé s otevřeným srdcem a kdybych ji potřeboval, sehnali by i ponorku. Medina mi dává email, abych ji napsal, že jsem šťastně dorazil domů a vyrážím do noci hledat spaní. Je teplo, jasno a nabitý emocemi nemůžu usnout. Počítám meteority až najednou slyším nějaké kvílení. Je ráno, rozednívá se,z minaretů kolem halekají muezíni a psi s ozvěnou jim statečně sekundují.