Balkánem do Asie   Den 4

Ráno je obloha krásně modrá jako můj kotník a ranní slunce nasvěcuje pohoří nad Žabljakem. Mám cukání to otočit a jet znova do skal, abych si to užil, ale nemůžu se vracet za každou krásnou věcí, protože bych nedorazil domů ani na vánoce. Mastím si to serpentýnami do druhého nejhlubšího údolí hned po Grand kaňonu. Řeka Tara je zde zařezána 1300m hluboko. ….. Teda možná, protože nad údolím je poklička mlhy a jakmile sjedu níže, vidím jen pár metrů před sebe. Pod serpentýnami je krásný starý kamenný most který znám z fotek, tak si z prvního oblouku končícího v mlze snažím v hlavě zrekonstruovat jak by to tu asi vypadalo, kdyby bylo hezky. Parkují tu dva dederóni s Buellem a Harleyem a zrovna vylézají z přilehlého hotelu. Z počasí nadšeni nejsou, ale jedou opačným směrem, tak je potěším zprávou, že je nahoře modrá obloha, ale kotník jim neukazuji. Jak spolu s Tarou klesám, rozplývá se mlha i mně a mohu se kochat krásným vlnícím se údolím s kolmými skalami. Včera pršelo, tak jsou na cestě napadané kameny, ale jezdí zde odklízecí četa, která kámen vždy odklidí kopancem do příkopy.

Po Taře mířím směr Podgorica druhým kaňonem řeky Morača. Je zde už silnější provoz, ale úžasné scenérie mne zaměstnávají tak, že není kam spěchat. Vždyť jen v tomto kaňonu je přes 30 tunelů. Zastavuji u pravoslavného kostela Morača. Stojí tu už několik autobusů a kolem se to hemží Rusy jako u nás v šedesátém osmém. Kluci nme už na raftech upozorňovali, abych všude říkal, že jsem Čech, protože Černohorcům Čeština a Ruština splývá, přičemž Rusy nemají rádi, protože jim skoupili a skupují půl země stejně jako u nás Karlovy Vary. Na to, že je klášter pravoslavný, je z vnější strany chudobný, ale vše si vynahrazuje uvnitř. Je to samá freska a samé zlato. Rusové líbají nějaký svatý obrázek, který je pod sklem, aby jej neoslintali, modlí se a místní mnich nahání kluka v šiltovce, což je zde nepřípustné. Udělám pár fotek a jedu dále na Podgoricu.

Hned vedle města je takové malé Černohorské Perseopolis. Jsou zde zbytky starého osídlení s typickými vroubenými Řeckými sloupy. Celý areál je oplocený a brána zamknutá. Není ale vyšší než já, tak ji přelézám a jdu si udělat detailní fotky. Když se vracím zpět, vidím. Že se blíží nějací lidé. Přelezu bránu a hned jak dorazí se mne ptají kudy se chodí dovnitř. Musíte mít klíč povídám. Aoni: Kde ten klíč je? Tady odpovídám a ukazuji na oleštěnou horní trubku brány. Smějí se a důchodce nabádá třicátníka, aby to přelezl. Ten je kategoricky proti, už od startu vypadá na slušňáka. Nakonec ale podléhá a plot přelezl. Když však u brány začíná přešlapovat i důchodce a chce přelézat, raději jedu. S poskytováním první pomoci jsem na štíru.

Další zastávka klášter Ostrog. Jak jinak než pravoslavný klášter je zasekaný vysoko do skály a vede k němu dlouhá cestička s mnoha serpentýnami, neboť je potřeba hodně nastoupat. Závěrečné serpentýny mají takový úhel a sklon, že některá auta musejí couvnonut a projet ji na dvakrát. I já musím občas přetáhnout jedničku přes spojku. Je to nejposvátnější pravoslavné místo v Černé hoře a na vstup přímo do obřadní místnosti se zde stojí dlouhá fronta. Jinak je celý areál poloprázdný. Je po sezóně a davy turistů jsou již v pracovních procesech a školách. Z otevřených oken kláštera je slyšet chrámový zpěv mnichů a v první vteřině mi naskakuje obraz jak tam seřazení s bibllemi v rukou zpívají. Hned v druhé vteřině mi naskakuje na mysl to CD a aparatura, která tam hraje pro dotvoření koloritu zde na nádvoří. Která varianta je správná se nikdy nedozvím a toho mnicha v černém hábitu, vousy a dredy jako Bob Marley se ptát nebudu abych jej neurazil.

Omrknu ještě starý most před Nikliščem a začínám to stáčet ke Kotoru. Je zde nádherná hornatá krajina s relativně dobrou cestou a jak už to všude na Balkáně bývá i s mnoha nesmyslnými rychlostními omezeními. I když policajti měří na každém rohu, riskuji a sleduji jestli někde nepostávají. V 60 to valím 100kmk/hod. Na chvilku spustím oči z krajnice, abych se podíval na krajinu kolem a už na mne policajt mává plácačkou a v druhé ruce drží pistol na měření rychlosti. Jsem v háji myslím si. To bude flastr! Policajt je jako z amerického filmu. Bílá čepice, nažehlená modrá košile, o puky na kalhotech by jste se pořezali , mladý , opálený a punc ještě dodávají klasické americké zrcadlové brýle. Zastavím a policajt: Dobrdeň. Pozdravím naprosto stejně dobrdeň, on se usměje od ucha k uchu a říká á Čech! Pak vykládá, že je taky motorkář a má doma BMW, ptá se kam jedu, co je má práce …. no nudil se, protože provoz tam nebyl, tak si mne zastavil, aby si pokecal. Prý není opravdový policajt, ale dělá to jen jako brigádu. Hlavní zdroj příjmu je dům, který pronajímá turistům. Ptá se kolik už jsem dnes ujel. Nevím, povídám. Jedu ze Žabljaku. Ó to je kousek, to jsi najel málo shazuje můj výkon, tak mu to vracím: A jak mám asi tak jet rychle, když stojíte s pistolí na každém rohu a pořád měříte!!! Vše ještě podporuji gesty jako že po něm střílím. Směje se a odpovídá: Možeš jet, do Kotora něma policajta. Oba se s úsměvem loučíme. Byl to první a poslední policajt na cestě, který uměl trochu anglicky i rusky.

V Kotoru mám sraz s klukama z raftu a jdeme do města na brzkou večeři. Já si dávám jehněčí a kluci velký talíř plodů moře pro dva. Když sním svou porci, rád bych ochutnal ty jejich škeble. Nikdy jsem to nejedl. Jak ale vnitřek napíchnu na vidličku, zjišťuji, že je to syrové, i když to tak vůbec nevypadalo. Vím, že škeble nemá oči, ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že na mne mrkla a usmála se. Ne, tak to nedám. Pokorně to vracím na talíř. Jehněčí nebylo z nejlevnějších a rád bych si jej ponechal v žaludku. Procházíme starobylým městem, abychom změnili lokál a vidím jak jedna holka fotí druhou. Říkám klukům. Pojďme se honem vyfotit. Přijdeme k děvčeti, stoupneme si vedle jakobychom patřili k sobě, chvíli postojíme, prásknul blesk a my se dali opět do pohybu. Celá akce netrvala déle než tři vteřiny. Holky hledí na fotografii na displeji, ukazují na nás nechápavě prstem a pak se taky smějí. Sedíme v druhém lokálu a snažíme se komunikovat, ale jde to obtížně. Pořád kolem chodí krásné holky v šatičkách a buď vypravěč zmlkne uprostřed věty, nebo ho ostatní neposlouchají. Černohorky jsou krásné. Mají hnědé oči jako všechny holky na Balkáně, ale jsou takové živé a čisté. Najednou prochází kolem známá tvář a nevím kam ji zařadit. Už vím! To je ten makedonský Turek, co jsem se s ním před několika dny bavil u vodopádů! Oba jsme překvapeni se shledání a prohodíme pár slov. Je tma a od kluků padá otázka, kterou jsem pak slyšel ješte mnohokrát. Kde budeš spát? Nevím, říkám. Někde za městem si postavím stan. Přece nebudeš stavět stan, my tu máme po babičce byt, pojď přespat k nám. Takové nabídky se neodmítají, tak dnes spím po několika dnech opět v posteli.